Kanashibari

9. května 2017 v 22:45 |  Bez logiky věci
Vím, že mi už nezbývá moc času. Vím, že bych se měla učit a nekoukat se do stropu a nepsat nic na blog.
ale jsem tak nějak nad celou tou věcí, jsem nad tou nutností. Protože dítě spí a já večer nedokážu fungovat tak, jako když jsem amturovala poprvé a do ranních hodin jsem se učila kvůli sázce o absinth, když jsem se vrátila z hospody.
Nejde to.
Jsem paralyzovaná.


Před pár dny se mi stalo něco tak děsivýho, že usínám se strachem každej den. Ještěže Luk nemá noční.

Bylo ráno, já v takovým polospánku, dítě někde běhalo po pokoji. Nořila jsem se do snovýho světa, vnímala jsem reálnýho Luka ležícího vedle, ale byla jsem už trochu ve snu ve tmě a na jiné posteli a začala na mě dopadat nepopsatelná hrůza,že se ke mně něco hroznýho blíží, během pár vteřin se ten strach vystupňoval a najednou z pod postele něco neurčitýho skočilo přímo na mě, zalehlo mi to velkou vahou hlavu a já nemohla dýchat, fyzicky jsem cítila tu tíhu a přidušenost a co bylo nejhorší... absolutní paralýzu. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to, hrozně jsem se snažila křičet, ale nic se nedělo. Přitom jsem jasně věděla, kde jsem, co se děje kolem mě a že nespím.
Pískalo mi v uších a pomalu to odeznělo. Najednou jsem se prostě pohnula, vyjekla jsem hrůzou a nedokázala jsem říct Lukovi, co se právě stalo.....
Pak jsem googlila a odborně se to nazývá spánková paralýza/obrna. Už jsem o tom kdysi četla, ale dokud to člověk nezažije, tak si to neumí představit.



Takže spánková paralýza, babička v nemocnici na cestě poslední, blížící se maturita, vůči které jsem děsivě otupělá a všelijaký fyzický neduhy.

Nemůžu říct, že by mi bylo úplně dobře.
 

Rovnováha

27. dubna 2017 v 22:16 |  Bez logiky věci
Přemýšlím nad tím, jestli je tohle ještě nějaká životní rovnováha.
Je mi 23. Dopoledne přebalím syna, co se nedávno naučil chodit. Odpoledne předám syna jeho babičce, abych se mohla učit na maturitu a abych mohla jít přebalit svou babičku, která nedávno chodit přestala.

Někdo tvrdí, že je to úkol dětí - postarat se nakonec o svoje rodiče, přebalovat je a snášet nadávky. Odměnou za život. Někdo - třeba moje máma po pěstním útoku babičky - tvrdí, že maminky jsou od toho, aby se staraly o svoje děti a ne naopak.
Já pořád nevím, jestli jsem porodila mumina proto, aby mi v senilním věku měl kdo utírat zadek.

Dneska jsem odmaturovala z praktické hudebky. Kdoví proč jsem měla nervy z patnáctiminutovýho zpívání s hrstkou dětí.
Venku pořád prší a prší a já jsem už pochopila význam toho, že teď nebydlíme ve venkovským domku, ale tady s mámou. Abych si mohla babičku občas užívat já a abychom mohli mámě poskytnout hodně toho muminovskýho veselí. Aby to právě bylo aspoň trochu v rovnováze.

Další články