Taková smutná neděle...

Včera v 22:54 |  Bez logiky věci
Můžu si vlastně gratulovat k tomu, kam všechno doposud dospělo.
Celej podzim by mě asi absolutně nenapadlo, že Luk potká Antonína a podá mu ruku a že mu budu upřímně přát novou ženu.
Ale zdá se, že to funguje tak, jak si to člověk zařídí v sobě.

Jsem pořád stejně ztracená, ale například díky muminovi nebo Antonínovi mám hodně prostoru poznávat dosud nepoznaný nebo zapomenutý aspekty sebe samotné.
S Muchou přežíváme dost katastrofálně, ale to asi zas vidím jenom já a mohly bychom se dlouho přetahovat, kdo kde dělá jaký chyby.

Více či méně pořád hledám sama v sobě směry, odpovědi a síly na život. Moc nežiju, ale střídá se mi to z aktivníma chvílema intenzivního žití, který mi dávají naději, že se to jednou povede a budu hmatatelná svá živoucí bytost.

.
.
.

Myslím, že nikdy nikomu nebudu moct předat ty hluboký pocity bolesti a bezmoci ve chvílích, který dřív bývaly příjemný. Ty večery s vínem a povídáním někde mezi říjnem a lednem, kdy emoce rozežíraly mě i Luka a já jen seděla v koutě sedačky, umírala jsem, brečela a tiše snášela ty kupy hnoje, výčitek, proseb, urážek a bolestivých tnutí.
Luk mi už asi nikdy neuvěří, že jsem to všechno dělala pro nás všechny z pocitu holé nutnosti přežití. V určitým okamžiku totiž člověk jasně ví, že nemůže pokračovat ve vzorci, kterej umrtvuje všechno, co má kvést, žít a naplňovat svět.
Já takhle totiž nemůžu žít, miláčku...

Při poslechu Zvířete jménem podzim to všechno vidím zcela jasně a samozřejmě pořád bolavě, ale s dobrým směrem.
A jestliže text někdy vystihoval situaci, tak můj rozchodovej bol s Lukem vystihuje Neděle...

 

Jsem tu...

9. června 2018 v 11:16
Dlouhá pauza, nojo...

Tak možná proto, že zažívám zajímavý momenty (spíš to jsou malinký momentíčky), možná proto, že jsem si se Strigou před tetováním dlouho povídala o vztazích s rodinou a dost mě to vyvedlo z míry, možná pro to, že mumin hodně roste a vyvíjí se a sám od sebe začal říkat "pjosím, mami" a "dekuji, mami" a "maminko, vypadáš smutnije", možná proto, že s Antonínem cítím ve všem velkej klid a že mám pořád vize, jak se řídit jenom sama sebou, možná proto, že mumin odjel do Chorvatska a já zažívám po dvou letech tolik volna, že nervózně chodím po prázdným bytě... pro to všechno teď myslím, že musím rozvíjet sebe, svoje utlumený snahy opravdu žít a nepřežívat a taky o tom psát, abych měla záznamy.

Někdy dlouhý ticho znamená, že hodně žiju a ani není čas se v tom teoreticky patlat. Někdy - jako teď - to znamená, že spíš nežiju, přežívám, čekám, jsem apatická a mám ve všem chaos, přičemž musím nějak prakticky fungovat. Jsou tam světlý chvilky, ale celkově se v tom žití spíš jen matlám sem a tam.

Mám nějaký témata, o kterých se třeba rozepíšu.

- tetování
- stylový poznávání sebe
- "porucha" života

Další články