Kroky

8. ledna 2018 v 13:03 |  Bez logiky věci
Minulý rok byl hrozně naplněný. Tím pozitivním, negativním i neutrálním.
Když si uvědomím, kolik se toho stalo, ani se mi nechce věřit, že to byl jen jeden rok.

Odstavila jsem mumina od prsu. Proběhlo to ze dne na den bez pláče s jedním tvrdým prsem. Smutek jsme si vynahrazovali (a doteď vynahrazujeme) společným spánkem v jedné posteli, namačkaní v objetí a Matouš místo prsu mačká mou ruku. Ačkoliv jsem to neplánovala tak brzo, bylo to pro mě úlevné, protože mumin začal spát celou noc a já přestala být neurotická z nevyspání.

Mumin začal chodit. Prvně nesměle a brzy tak směle, že veškeré moje chvíle odložení někam do sedátka zmizely a já začala být opět neurotická z nedostatku volnýho času bez hlídání bytu před demolicí běhajícím muminem.

Zdárně jsem udělala svou druhou maturitu - tentokrát v pedagogickým zaměření a dostala se na vysokou školu.

Zvládla jsem s muminem několik výjezdů přes noc někam mimo, čehož jsem se od začátku jeho pohyblivosti hrozně bála.
Začalo to letním táborem, kde mumin spal sám ve vzdálené chatce za burácející bouřky, zatímco já popíjela rum ku příležitosti svých narozenin, s velice slabým signálem chůviček. Dále to byla rodinná párty, kde mumin nic nerozbil a zakonečeno to bylo Silvestrem na chalupě s Antonínem a Mikem, což byl vůbec nejtěžší výlet. (Mezitím určitě proběhly nějaký jiný vyobčení z normálního provozu, ale tohle byly největší výjimky)

Mumin oslavil první narozeniny a proběhlo setkání mých a Lukových rodičů. Dopadlo to přesně tak chladně a blbě, jak jsme očekávali.

Došla jsem do stádia takové hluboké skepse, deprese a zoufalosti, že jsem apaticky přihlížela svému životu a dokázala se po delší době boleti rozejít s Lukem.

Díky rozchodu jsem ppoznala hodně vnitřních pochodů a hnusů v Lukovi i v sobě, podzim se nesl ve velké bolesti a samotě.
Až přišel vnitřní smír s tím, že konečně jednám srdcem bez ohledu na to, co mi říkají ostatní a co kdo chce.

Dojela jsem svou setrvačnou cestu fyzického sebepoškozování - zhubla jsem asi 7 kg za měsíc, protože jsem neměla chuť na jídlo, pila jsem často pivo a kouřila. Začaly se mi projevovat reálné fyzické neduhy a choroby. Tento stav byl natolik intenzivní, že už dál nemám potřebu pokračovat.

Poznala jsem Antonína, se kterým je mi dobře, ale poprvé v životě nemám potřebu se na něj jako na muže vázat a užívám si pouze chvil, které mi nabízí a v mnohém s ním překračuju dřívější zažité vzorce.

Zhroutily se mi všechny jistoty, sny a představy o mém následujícím životě s Lukem. A přijala jsem to.





Do dalšího roku si přeju jen vytrvalost v započaté cestě...

 

Myšlenkový střípečky

29. prosince 2017 v 2:03 |  Bez logiky věci
Někdy mě napadne kouknout se na stránky lesní školky, kde jsem málempracovala... nelituju toho, že to s šéfkou nedopadlo úplně dobře, ale když vidím ty fotky, jsem plná nostalgie, jak jsou ty děti už velký a krásný a nepochybně úžasný.
Hned mám chuť dát si jeden letní den tichýho umývání nádobí, zatímco děti vedle chrupkaj a všude je klid...než se to zase rozběhne na plný hlučný obrátky. Achjo.

Dneska jsem zjistila, že je mumin opravdu úžasný stvoření a že myslím, že s ním nenakládám úplně špatně. Že jako nejsem úplně nejhorší matka. Spoustu věcí se učím, ale taky chci spoustu věcí ještě umět a vědět, že to dělám opravdu jak nejlíp umím.


Ráno jsem jako první věc zjistila, že mě někdo na gesichtknize nahlásil, že jako neexistuju. Byla jsem nazlobená za to, že si tam musím dát reálný jméno a ne mou dieschlechtezuz, která mi pasuje nějak líp. Říkala jsem si, komu to stojí za námahu hlásit mě v noci. Všimla jsem si toho kvůli smsce od Antonína... jestli se něco stalo, že jsem zmizla z fb... pak jsem si vzpomněla, jak jsem si xkrát na nějakou dobu fb zrušila a nikomu jsem nechyběla.


Je hrozně hezkej pocit, když si najednou bezohledově ujasníte, jak to v sobě máte. Takže už mám dost jasno v tom, s kým chci a nechci být, že s nikým vlastně nechci být a tak. O dost hnusnější pocit byl, když jsem zjistila, že ta pitomá ženská, co napsala Jíst, meditovat, milovat to chápala úplně stejně, ale měla sakrakruci štěstí, že si mohla jen tak odjet a flákat se. Takový lidi nenávidím.


Poprvý se opravdu upřímně těším na výlet mimo lidi ven, kde budu i s Matoušem. Zatím jsem z toho byla vždycky spíš ve stresu, že jako to bude moc náročný a že si od něj chci dát pauzu, což ze mě oficiálně dělá sobeckou matku krávu. Ale časy se mění a teď se fakt těším, jak spolu budem ťapat v bahně (ve sněhu asi v představách) a budu ho hladit po zádech až bude ta přelomová půlnoc.


Už asi pětkrát jsem odložila aktualizaci počítače a tak si říkám, kolikrát jsem takhle úspěšně odložila aktualizaci sebe samotné...

Další články