close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jeden aspoň zapsanej hysterák a na oko cajk

12. července 2020 v 11:16 |  Životní smetiště
Někdy si připadám jako absolutně ztracenej případ. Potřebovala bych, aby Roman bydlel vedle v místnosti a byla jako takovej nonstop terapeut.
Tentokrát se nesypu ze situace, kdy na mě někdo sere, ale pro změnu ze situace, kterou jsem fakt hodně těžce prožívala už jako 12letá a později se to už jen zhoršovalo...

Když nejsem doma a mezitím mi někdo doma manipuluje s věcma, na kterých mi hodně záleží a nikdo se mě nezeptá, nikdo mi nic neřekne a když pak přijedu a jsem z toho šokovaná a vyřízená, jedinou reakcí je něco ve stylu "prosimtě, dyť o nic nejde, co vyšiluješ kvůli takové kravině..."

Tak.

Nemám v tuhle chvíli z hlediska celýho světa žádnej reálnej důvod sedět zhroucená, dýchavičná a roztřesená v koutě na zemi. Nic se přece nestalo, Zuz, nehysterči jak malý děcko.
V mých očích tohle nepochopení a výsměch tak strašně zesiluje ty nasraný a bezmocný pocity, že mi nezbývá než teď aspoň psát ty pocity sem na blog.
A o co jde?
O hovno asi.

O to, že mi někdo sundal ze zdi můj velice citovej tisk, kterej jsem s velikou obavou jemně lepila za řožky a říkala jsem - nechci to mít zničený od strhanejch izolep, to bych vraždila. Teď jsem tu, koukám na ty rožky s nalepenou barvou ze zdi a přemýšlím, jak se to mohlo stát, že to Antonín odlepil, i když moc dobře věděl, jak je to pro mě důležitej tisk, jak mi na tom záleží, jak byl drahej. Ne, není to nějakej plakát, co se zase přilepí.
A nejde ani tak oto, že se to ve výsledku nějak snad opraví. Jde o to, že bez mé přítomnosti někdo manipuloval s pro mě důležitou věcí a neobtěžoval se ani mi o tom na dálku dát vědět nebo se třeba zeptat. Bralo se to automaticky, že je to v pohodě a o nic nejde.
A jsem teď akorát za hysterku.
Kdybych to odkývala já sama, tenhle pocit bezmoci by ve mně vůbec nebyl. Brala bych plnou zodpovědnost za to, že holt ty rožky budou hnusný a olepený. A nebo bych se jasně vymezila a řekla - v žádným případě na to nikdo nebude sahat.
V tomhle případě jsem přišla s křížkem po funuse a můžu se s tím tak leda vyrovnávat.


Stává se mi to.
Ne moc často. Ale stává.
Pravděpodobně bych našla sto plus jednu souvislost s tím, jak bezmocně jsem se kdysi cítila, když se mě nikdo neptal, jestli se táta má stěhovat nebo jestli u nás může bydlet pan Kokot. Jak nám všechno bylo naservírovaný bez nějaké hlubší promluvy, bez akceptace toho, že na to třeba mám jinej názor nebo tak. Možná je to jenom moje záchranný lano, mít aspoň ty hmotný svoje věci pod kontrolou, když nic jinýho pod plnou kontrolou mít nemůžu, protože věci se dějou samovolně.
Ale je vlastně úplně jedno, kde se to vzalo. Důležitý je, že se to stále děje a že mi to stále tak moc ubližuje.

Ráda to budu řešit na terapii a vím, že musím.
Přesto si myslím, že chyba není jenom a jenom v mé choré müsli.
 

Jak se snažím

14. června 2020 v 1:57
V jednu chvíli jsem absolutně zoufalá a říkám si, že jsem úplně v prdeli, zadržuju slzy, který mi v trolejáku máčej roušku. A za chvíli za sebou městem vláčím skupinu čtvrťáků směr divadlo, kde jsem naprosto živá a nadšená. Byla jsem nadšená dvojmo. Jednou z toho, že děcka baví procházet si zákulisí divadla a podruhý z toho, že já sama prostě miluju v divadle hlavně ty temný kouty. Miluju taky stát na jevišti, ale to už jsem skoro zapomněla... kde jsou ty časy...

Chybí mi Roman, aby mě přenesl z myšlenek do reálných věcí tady a teď. Chybí mi samozřejmě proto, že jsem nebyla schopna se k němu tři měsíce objednat, žejo... No... asi tak stokrát denně si za něco nadávám a utvrzuju se v tom, že jsem marná existence. A čím víc se snažím plnit nějakej plán pro vytvoření takové té zodpovědné, aktivní, šikovné a výkonné dospělé Zuz, tím víc mě to paralyzuje a jsem v bahně vlastní méněcenosti.
Nejvíc živá a sebejistá jsem v naprosto nenaplánovaných a nezáměrných chvilkách. Ty chvilky si pak někdy přepočítávám, abych si zvědomovala taky něco jinýho, než traumata a nedostatky.
Ku příkladu... se mi podařilo ze dne na den pochopit a zautomatizovat pečení kváskovýho chleba. Nejen že je kváskovej, ale taky většinou celozrnnej a chutná dětem a je krásnej. A neležím s hlavou ve složitým receptu, ale tak nějak přibližně to házím do mísy, kde to ručně patlám a překládám a moc se vlastně nesnažím. Podobně jednoduchou radost jsem měla i onehdá s domácíma rohlíkama nebo upleteným svetrem pro mumina.

Ono je to tak. Nikdo mě to nikdy nenaučil. Nikdo mě neučil vařit, péct nebo tomu rozumět, zkoušet, patlat se v tom a dělat chyby vedoucí ke zlepšení. Stejně tak mě nikdo nikdy neučil stát úplně na vlastních nohách, nikdo mě nenutil vést kdovíjak zodpovědnej život, nikdo mi nedával možnost namlátit si hubu s jistotou opory za zády. Nemyslím, že by mí rodiče chtěli, aby z jejich dcer vyrostly dvě opečovávaný květiny závislý na pomoci zvenčí. Holt to prostě dělali takhle a neměli pár, co se pak může stát.. A my se ségrou myslím hodně makáme, abychom se všechno doučily za pochodu.
Dlouho jsem se za to styděla a říkala si, že to nedám znát. Ale fakt jsem za posledních 15 let nikdy od nikoho neslyšela zásadní informace třeba o zdravotních pojišťovnách, daňových přiznáních nebo placení popelnic. To mám prosimvás za sebou gympl a již druhý studium na vejšce. Přesto mi nikdo nikdy neřekl, že když odmatuju, musím to říct v pojišťovně nebo mi budou psát výhružný dopisy. Tak se učím pomocí šokové terapie. Žiju a čas od času mám infarkt, když mi přijde nějakej ofiko dopis. Vždycky to vlastně zvládnu vyřešit, ale těším se na dobu, kdy mě nebudou tyhle praktický věci (který asi ostatní smrtelníci mají v malíku) děsit.
Na druhou stranu i když jsem takovej zaostalec v systémovým fungování, učím se vnímat to, co mi jde a co považuju za fkat výrazný úspěchy vzhledem ke své labilitě.


V poslední době jsou to hlavně tyhle body:
- vařím, nakupuju, chystám svačiny, peču chleby a nikdy se nestalo, že bych neměla z čeho uvařit muminovi večeři
- umím si zorganizovat den tak, abych odvedla mumina do školky, stihla bus do práce a odpoledne mumina vyzvedla i třebas s kávovou mezihrou
- v práci mám všechny důležitý věci ohlídaný, neutíkají mi maily, ani pracovní výkazy
- mám víceméně systém v penězích, troufám si tvrdit, že jsem už sobestačná z hlediska příjmů a výdajů, i když je to poměrně nová a překvapující situace
- starám se o mumina dle mého obstojně - má snad všechno co potřebuje, je čistej, oblečnej, nakrmenej a je i dost naplněnej aktivitama a sociálnáma vazbama a v neposlední řadě láskou


Tak. Pro mě jsou tohle tak velký výkony, že nemám psychický síly na běžnější věci. Nejsem často schopna následujících věcí:
- mít vždycky umytý vlasy, aspoň trochu oholený nohy a nepomačkaný oblečení
- mít vypraný a uklizený prádlo
- mít umytý nádobí
- dělat krom práce ještě úkoly ke svýmu studiu
- dodělávat různý věci, co na mě doma čekají
- vídat se všema blízkýma lidma

To už tak dobrý není. Ale fakt se snažím k sobě přistupovat se stejnou trpělivostí jako k dětem v práci. Individuální přístup. Každej máme přece úplně jiný okolnost, schopnosti a možnosti v danou chvíli. Byla jsem tak šťastná, když jsem viděla svýho ADHD žáka soustředěne pracovat na něčem, co ve stejnou chvíli dělali i ostatní žáci ve třídě... ach. Stejně tak bych chtěla umět nahlídnout i na sebe ve chvíli, kdy se mi podaří splnit základní denní provoz. A když se mi v tom provozu podaří ještě třeba umýt nádobí a svoje vlasy, tak to ocenit ještě víc.

Někdy mám fakt velkou radost ze sebe... říkám si:" Zuzi, dyť jsi dobrá. Před pár lety jsi ještě měla hlavu v záchodě a existenčně jsi visela na rodičích. A ty ses vyléčila a teď žiješ, nezabíjíš se, máš dítě, o který se staráš, práci, ke které ses sama dopracovala, studuješ u toho vysokou a snažíš se ji dodělat i ve stížených podmínkách."
A pak mi zavolá třeba táta...
"No a co to tvoje studium... už to snad teď doděláš, ne?"
"No tati, ono se mi to teď trochu zkomplikovalo s tím uzavřením škol a tak, tak si to akorát o semestr protáhnu, abych mohla napsat tu práci, jak chci."
"Ježiš a co tam na tom pořád píšeš... nemůžeš to dodělat jako ostatní? Tak sis měla prosimtě vybrat něco, na co máš a co zvládneš dokončit. Tu školu doděláš, přece to zase nepokazíš jako posledně. Tolik ztracenýho času a co z tebe bude."

Nebo máma...
"Ta muminova školka je fakt příšerná. To za to platíš tolik peněz..."
"No podařilo se mi teď zařídit, aby chodil k nám na waldorf, tak budeme jezdit spolu a neplatí se tam vůbec tolik a taky tam pak může navázat na základku."
"Ježišikriste, waldorf... no že tam pracuješ, to ještě překousnu, ale můj vnuk mezi takový lidi teda nevstoupí! To teda nerozdýchám."



Jo. Fakt se snažím hledat záchytný body hlavně sama v sobě.

Další články