Smuténka

Sobota v 11:10 |  Životní smetiště


Dítě spí. Luk spí po noční. A já sedím u otevřenýho okna, studenýho kafe (pořád si ho vařím hned ráno, i když vím, že než budu mít čas ho vypít, bude ledový...) a koukám na vlající větve venku, kde se už konenčně nerozpouští chodníky. Teď je moje počasí. Tak akorát na svetřík.
Tenhle rok (myslím tím školní rok, pořád v tom žiju) se nese ve znamení vnitřního růstu a smrti.

Přemýšlím docela často, jak vnímají smrt jiní lidi na světě. Jaký mají v sobě pocit, když jim umře někdo blízký. Jestli je něco pravdy na tom, že mrtví odejdou a časem zůstanou jenom pozitivní vzpomínky na ně. A ty se čas od času někde vytáhnou a ti živí se usmívají při vyprávění historek.
Já totiž pořád nevím. Nevěřím, že to takhle funguje. Možná jen navenek, ale co cítí lidi doopravdy?

Ještě v prosinci jsem byla možná jediná v okolí, kdo má všechny prarodiče živé. Pak úplně náhle tesně před Štědrým dnem odešel venkovskej děda. Ten děda, o kterým jsem myslela, že tu bude zdaleka nejdýl, že ho jen tak nic neskolí, že bude ukazovat Matoušovi králíky a brát ho za slepicema. Povídat mu historky z mládí a nadávat na všechno možný.
Pamatuju si ho živýho dost detailně. Naposledy jsem ho viděla, když ležel na gauči a smál se na Matouše. Vypadal štastně.
Brečela jsem jen chvíli, zatímco ostatní ronili litry slz.
A pár týdnů zpátky odešla babička. Ta brněnská, kterou jsem chvíli před maturitou přebalovala. Která ležela v nemocnici a nemohla už ani otevřít oči.
Byla jsem smířená s tím, že se domů nevrátí. Brala jsem to už dlouho tak jak to bylo. Nechtěla jsem do nemocnice dlouho jít, protože jsem si chtěla babičku pamatovat ještě aspoň trochu normálně, když na mě mluvila sice zmateně, ale věděla kdo jsem. Jedno odpoledne se do nemocnice vypravila máma a další příbuzní a já si řekla, že půjdu taky. Pohled na babičku byl žalostný. Ležela na antidekubitním vaku a byla v něm tak ponořená, tak maličká. Moje hřmotná cikánská babička, která vládla rodině a celýmu světu tady ležela jako papírová panenka. Propadlé tváře, minimum vlasů a pusa otevřená dokořán. Když jsme na ni mluvili, vydávala podivný zvuky a všichni jsme tušili, že nás vnímá. Všude to smrdělo. Ani ne močí, ani nemocnicí. Byl to prostě podivnej smrad umírajících lidí. Řekla jsem jí jenom "Ahoj, babi."
Další den umřela.
Na pohřbu jsem si pobrečela jen chvíli, zatímco ostatní plakali usedavě.

A pořád čekám, kdy se to nějak "vyřeší". Kdy se zhroutím a budu hodiny a hodiny brečet a pak zůstanou ty hezký vzpomínky. Nebo kdy to rovnou vyrovnaně přijmu a bude to dobrý.
Mám ale obavy, že nic z toho se nestane. Že smrt blízkých se projevuje právě tak, že máte v sobě podivný díry, zaplácnutý fáčem a mlhou. Vždycky když si vzpomenu na dědu nebo babičku, mlha se trochu rozředí a jako by se pod fáčem cosi hýbalo. Jako kdyby tam oba stáli a nebyli mrtví.
Myslím, že to takhle už zůstane. Že takhle je to myšlený, když se říkají ty dojemný fráze jako "On bude navždy žít v našich srdcích a vzpomínkách."
Musím ale upřímně říct, že jestli to vypadá takhle, raděj bych byla, kdyby v srdci nezůstalo nic.

 

Nebojímbojímbojímbojím

29. června 2017 v 23:16 |  Bez logiky věci
Teď už jsem si skoro jistá, že ten dopis pro Tilla nikdy neodpíšu, že to nechám zahrabaný v důležitých papírech, ale důležitých pro mě a ne pro něj. Kdoví, co by na to mohl odepsat, co by si mohl myslet... upřímně...tuším to jen zlehka, ohraničeně tím, co ještě rozumím německy a co jsem vycítila dva roky zpátky z meziřádků.
Ten dopis by totiž vyzněl úplně stejně nepatřičně jako kdysi některý dopisní žblepty pro Pana Osla. Nic velkýho mezi náma taky nebylo a stejně jsme si dokázali vykřesat jakýsi pavztah hodný srdceryvných dopisů a filosofických kafíček. Až s běžícími roky jsme přestali zkoušet dělat ze sebe blízký lidi. Jsme si blízcí už jen tak nostalgicky. A řekla bych, že je to oboustranně v pohodě.
S Tillem to je taky v pohodě. Nevím o něm v současnosti nic a jsem ráda, že na mě netlačí s odpovídáním na zprávy nebo komunikací celkově. Myslím na něj ale poměrně často v různýc kontextech.

Asi před hodinou jsem snědla dvě likérový pralinky, který mi vůbec nechutnají, ale ležely tady v mé ne příliš dobré náladě.
V tu chvíli jsem propadla takové malé skepsi, že si můžu stokrát říkat, jak jsem už ze sraček PPP pryč, ale stejně už nikdy NIKDY nebudu stejná jako předtím, už nikdy se mi nevrátí (ne)přemýšlení zdravýho člověka, vždycky budu vidět jasný smyčky kolem věcí, který třeba lidi prožívají běžně, ale u mě směřují k nepříjemnu. Už nikdy nebudu umět nemyslet na potřebu vyprázdnit přejezený břicho, už nikdy nepřestanu myslet na spojitosti jídla a hlavy, navždycky se budu bát své ovlivnitelnosti prostředím a okolím co se jídla týče.
Můžu být za to všechno vděčná. Že se už dokážu sama v pravou chvíli stopnout a uklidnit. Nebo že si naopak jen uvědomím tíhu situace, kvůli které žeru v noci pralinky.
Momentálně je to velká samota kterou cítím, přestože v bytě spí Mucha a vedle mumin. Cítím osamělost nebo spíš životní nevyjádření vlastní osoby.

Pořád to starý známý.

Přesto ale žasnu nad tím, jak snad už konečně od puberty trochu dospívám a dokážu se třeba jít zapsat ke studiu bez propisky, bez detailního zkoumání mapy budovy, bez staženýho žaludku, že něco poseru. Dokážu vtipně odmítnout vlezlé studenty nabízející cosi jako adaptační pobyt. Dokážu si s klidem nečíst pokyny na tabuli v aule (protože na ně bez brýlí nevidím) a zcela bez ostychu se ptát na každej řádek cizí spolustudentky a nebo vpylnit většinu vlastní hlavou.
Nějak mi z hlavy zmizel ten šílenej sociální strach.
Nebojím se tak moc ani sama sebe.
Mám ostříhaný vlasy a dokonce se v tom nebojím vyjít z bytu. Je strašně úlevný zjistit, že i bez dlouhých léta vychvalovaných vlasů zřejmě nejsem odsouzeníhodná obluda, protože slyším chválu. Taky mám další tetování a cítím se dost jistě sama v sobě.
Cítím se.
To je asi dost podstatný. Že se konečně nějak prociťuju k sobě. Že intuitivně jdu tam, kde jsem v souladu. (I když ve větších záležitostech to bohužel stále nejde)


...


Neboj se
tiskni si mou ruku k tělu
až budeš dýchat zase pravidelně
ruka zmizí a zůstane klid
Neboj se
zamuchlej si ke mně hlavu
v šeru se věci jeví pokřiveně
obličeje, zvuky i celej svět
Neboj se
protože všechno nějak dopadá
všechno má konec a různý ale
všechno se stane




Další články