Změna

Včera v 13:25 |  (Do)léčení...
Všechno se mění... i tenhle deníčkovej blog...

Chce to udělat trochu změnu. Uzavírám tady dosavadní menu a nechávám si jen jednu rubriku - (Do)léčení...
Roky jsem psala blog (a nejen tenhle jeden) o svých labilitách, o své choré müsli, o PPP, o svým životě, rodině a chlapech. Ale to psaní původní už nemůže logicky pokračovat. Z PPP jako takové jsem se vyléčila. A zůstaly mi jen některý lability a hlavně každodenní život, ve kterým se všechno odráží a ve kterým je ještě hodně co měnit. Doléčení je Život.

Život.


Život.


Život... Tt... Tt... Tt...


Podstatnou část mýho žití je teď syn (aka Mumin) a zvládání normálního lidskýho fungování s ním i bez něj. Takže dost možná se budou další články vztahovat k tomuhle. Je čas pojmenovat věci pravý jménem.


 

Pro tuhle chvíli

10. září 2018 v 16:02 |  Bez logiky věci
Chtěla jsem dát září čistě textové/písničkové, ale ještě něco málo napíšu.

...

Díky rozhovoru s M. jsem si dokázala uvědomit po dlouhé době zajímavý spojitosti, se kterýma by se už dobře dalo pracovat u psycholožky. Ale ještě si na to dávám čas.
Díky všem hlavovým a emočním sračkám, který se mi dějou od "vyléčení se" z PPP dokážu myslím docela dobře reflektovat samu sebe. Není to samozřejmě dokonalý, ale není to úplně špatný a můžu tak dokázat odhalit, když nejednám podle svých vnitřních pnutí, ale dělám "jak by se asi mělo" a nebo "jak se to asi teď ode mě čeká". Nepoznám to hned, ale nenechávám to plavat, když je nedobře.
Na základě toho se mi dost rozrůstá schopnost být zcela otevřená a upřímná, když je to potřeba.
Taky to neplatí vždy a všude, ale nikdo není dokonalej, žejo.
...

Teď už písně. Pro první dny jedině klasická Radůza.

Já myslela, že protluču se vším
ale tohle vypadá nad mý síly
kdo touhle cestou šel, každej si všim
že ke konci utrpení sílí
ale že musím, štráduju furt pryč, ba jó
i když teskno mi, až skučím
nad hlavou blesk a hrom prásk jak bič
a tak s bolestí se slotou chodit učím

Já myslela, že mám už za sebou
všechny ztráty a že opouštět je snadné
když tu mě vprostřed noci zazebou
všechny údy, duše v jícen temnot spadne
ale že musím, i tělo těla oželím
a i tebe pustím jasem domů
však jedno, můj dobrý Bože, vím
kdybych mohla, vyhla bych se tomu

Já myslela, že jsi tím znamením
že jsem silou vůle změnila svůj osud
však bylo šalbou, klamem, mámením
mnohé z toho, v co věřila jsem dosud
ale že musím, jenom z chřtánu vypustím
raněné duše mojí kvil a vytí
a pak přetnu pouto, rozloučím se s tím
kdo se mnou chvíli putoval mým žitím

Můj dobrý Bože, otevř nebesa
pohleď na mě a přísně mě nesuď
vždyť víš, že nikdy neklesám
i když břímě svoje leckdy těžce nesu
ale že musím, tak znovu srdce otevřu
a čím víc se zdá mi život těžším
tím víc s osudem se přu
a tím víc se z maličkostí těším


...

Svítí slunko, svítí
od zahrady k lesu
až mě oči bolí
z takového jasu

Já přes ten les musím
jiná cesta není
buďte sbohem, bratři
pěkný pozdravení

Svítí slunko
k lesu…

...

Zachraň mě, zachraň mě
nebo mě nechej
ať žalem zkamením
obrostu mechem

Miluj mě, miluj mě
Víc, než tu svoji
nebo mě nechej
tam v lese jak chvojí

Nechej mě na zemi
v listí a jílu
než přejde karbon, perm
devon i silur

Až hory se převalí
změním se v uhlí
nebudu želet
že před sebou jsme uhli

Až mě pak horníci
vyrvou z tý země
vyber mě z haldy
zas do ruky vem mě

Začnu ti na dlani
doutnat a hořet
pro trochu popela
takový hoře

...

Další články