Listopad 2012

O pití, zelené travičce a jezení

29. listopadu 2012 v 10:39 Životní smetiště
Včera jsem se hrozně sejmula. Mohly za to drinky, které teď nově vyrábím na vánočních trzích (o tom se rozepíšu jindy, protože je to skvělé)
Vytáhla jsem po pracovní době Špaget a otestovaly jsme nejoblíbenější drinky s absinthem, rumem etc. etc. etc.
Byly moc dobré, ale taky nám zachutnalo a šly jsme to dorazit ještě do Pouště, kde jsme si opět namíchaly drink s absinthem.Zatímco jsem byla už dost pod vlivem, Špaget byla stále mimo vliv a povídaly jsme si. Zase o černých tématech, kdy jen kecám a Špaget má starosti. Došly jsme k závěru...

Poslední měsíc(a kousek) jsem docela nešťastná a naprosto vědomě a cíleně se ničím jídlem kdykoliv a jakkoliv, následně hodně piju a nakonec to ještě završím nějakým zeleným kvítkem zabaleným v papírku ocb. A sice jsem teď pro každou srandu a akci víc než kdykoliv předtím, ale vevnitř... vevnitř je to špatný. Vevnitř je to zoufalejší než kdykoliv předtím. A když už mi i Špaget s vážnou tváří říká - kašli na to, tohle nemá cenu, urči si nějaký pravidla, takhle Ti to dělá zle.
Tak to už je vážně na pováženou. Po celé debatě nebyl vůbec prostor říkat jako vždycky - jo, takže začnu tohle a tohle a tamto. Byly by to jenom řeči. Takže bylo jenom ticho s posledním hltem pití na dně hrnku, zasněně myšlenky o barmanovi, který mi už 3 roky snaživě podstrkuje papírky s jeho číslem se ztratily. A je jasný ještě teď, že není nic lepšího než všechny ty bloky, které chci zpíjet, zajídat nebo mámit, všem těm se musím postavit čelem a prostě přežít, že všechno v životě není příjemné. Tak to nefunguje. Člověk si musí hodně věcí odpracovat, aby to bylo super. A mezitím v tom procesu je třeba vnímat, že je dobře. Že je to dobře, jinak je to na zbláznění.

Tak jsem sundala po cestě domů boty, naštvaně a nesmyslně jsem si vylívala zlost na Introvertovi po smskách a on to chudák vůbec nemohl pochopit a jak výstižně napsal - jak se můžu cítit osaměle, když je tu on a myslí na mě.
Měl pravdu... tu osamělost jsem si vytvořila sama, protože jsem sama sebe ztratila. Pod nývykovými látkami a uhybnými manévry.

Je mi trapně. Že každý den říkám, že už to bude jinak. Bohužel už včera byla ta chvíle, kdy bylo hrozně hnusně jasný, že NENÍ žádná jiná varianta. Špaget mi řekla, že jestli nejsem schopna aspoň pomalu začít zase dodržovat nebo dělat něco pro svůj spokojenější, klidnější život, tak ať si hodně radikálně promluvím s Psychoušovou o antidepresivech. Tečka.

A protože mi moje spřízněná duše, co se mnou prožila všechny krachy, poradila antidepresiva, že už nejsem schopna sama něčeho... tak to zapůsobilo jako velká a pravdivá konfrontace s realitou.
Mám poslední šanci žít bez nutné záchrany medikací a bez krachů životu nebezpečných.

Z toho se mi špatně spalo. Chudák Introvert, vůbec nerozuměl, co se mi najednou dělo.
Dobrý ráno přeju...

Trocha středověkého do uší

26. listopadu 2012 v 9:47 Ušima a Očima
A je to v háji... řečeno s přihlouplým úsměvem a s myšlenkami, že ono všechno jde, když se chce. A taky s oddechem, že teda můžu spolehlivě přehrát některé vzpomínky jinými. To je úleva.
Nevím, co se to ve mě probudilo. Nevím, co to mělo co společného s domapěstěnou travičkou nebo s dortem jezeným o půlnoci, ale usínala jsem po dlouhé době s klidem a s pocitem - že jsme na stejné vlně.

K poslechu hromada mých oblíbených "středověkých" kapel, protože všechny budou koncertovat nebo už jedna odkoncertovala a tak teď hodně poslouchám.

Bran, Asonance, Klíč, Ginevra...







Nepochopení

25. listopadu 2012 v 20:37 Životní smetiště
Dneska byl výlet. Pochodování vinicemi na Pálavě, silnice uprostřed vody, zřícenina v tichu, rozpadlé zdi a vůbec všechno co může být krásné na podzimním výletu... bez přehnaných citů a emocionálních záseků. Jen tak, pochodovat a koukat, chroupat jabka a smát se blbostem nebo nemluvit, protože ono to není potřeba. Bezprostřední důvěra a klidné plynutí.

Někdy jsou lidi hrozně blázniví, někdy hrozně nechápu proč moje sestra i máma dokážou vypustit z pusy věty typu:
"Chci zhubnout... přemýšlela jsem, že se na to vykašlu a prostě nebudu jíst. Sice je to blbý, ale aspoň to pomůže"
"Chci si koupit prášky na hubnutí, prý pomáhají."

Proč tohle vysloví smrtelně vážně dvě osoby žijící s člověkem s PPP... tomu nerozumím.
Dvě hlediska toho mi vrtají hlavou - proč sakra přemílají hubnutí přede mnou, když mi sami stokrát denně připomínají, že hubnout není třeba, že na tom život nestojí a ať neblbnu, že jsem hezká. (Ony nejsou nijak zvláště odlišné vzhledově)
- proč řeší hubnutí těmi nejstupidnějšími způsoby, když to VIDÍ na mě a ŽIJÍ s tím špatným stylem doma už nějaký ten pátek, přímá konfrontace je asi nikterak nepoznamenala co se týče rozumného uvažování

Potom se divím, proč se u nás doma nic nezměnilo v té ochotě vyjít mi vstříc.
Proč se každý víkend napeče hromada sladkého (určeno do práce na prodej), ale "zbytky" zůstanou, přesto, že jediný, kdo je doma, jsem já.
Proč je v naší ledničce neustále velké množství docela solidních hnusů, a tím myslím hodně nezdravé chemické srance, ze kterých je mi do breku už když vidím, jak po nich máma slintá.
Proč se nikdy nikdo neobtěžoval podporovat moji snahu něco dělat - vždycky to skončilo u mého přiznání "ano mami, ten chleba jsem snědla já, ano, celý pecen, ano měla jsem záchvat" a následného razantního "tak a teď budeme chystat tvoje jídlo společně dopředu a budem se snažit,abys nemusela pořád něco jíst mimo"
Nicméně tyto věty zůstaly jenom vysloveny, nikoliv uvedeny do praxe a krom jiné byly vyprovokovány pouze a jedině tím velkým úbytkem potravin v domácnosti a následnými zvýšenými výdaji za nákupy. Pořád mě udivuje, že vedle mě někdo žije a nevadí mu, že jednou za čas umírám s plnou pusou v záchodové míse.


Píšu o tom, protože je to smutné a pro "nemocného" nepochopitelné. Ve své podstatě to už neřeším. Nemá to cenu.
Dělám, že nevidím ty nákupy, snažím se léčit sama. Protože nikdo jiný to za mě neudělá. Je to koneckonců můj problém.
Tak ho nějak řeším, měním, posouvám a snažím se koexistovat doma s lidmi, kteří mi neodstraňují překážky.
To je vlastně to, co mě na tom mrzí, že v tak zásadních životních bordelech nemůžu mít oporu v té nejbližší osobě - vlastní matce a ani v sestře. Protože dokud ony to nezačnou vnímat jako realitu, která se děje, i když to nevidí a neohmatají, tak v tom budu plavat sama za sebe. Bez jejich pomoci. S tím jsem vypořádaná. Musím to zvládat sama!

To, že by ale teoreticky neuměly "řešit" svou nadváhu lépe než já, to mě bolí. To mě vyloženě rozkrajuje na kousky, protože mi připadá, že jsem jim doteď neuměla říct, jak je to špatně a jak dobře a přitom jsem jim udělala tu nejnázornější ukázku. A očividně to neumím říct ani slovně, ignorace mých rad mě bolí taky.
Bolí pomyšlení, že to nemá ani převrácené na všechny strany, žádný význam...

Psychický, psychologický, psychiatrický koncert

24. listopadu 2012 v 11:17 Bez logiky věci
Včera jsem odzpívala opravdu poslední koncert s kapelou.
Pro mě to bylo zakončené už tím minulým koncertem, který jsem si užila a bylo to důstojné utnutí. Tenhle vyškemraný konec mě pálil v žaludku od výjezdu.
Po koncertě jsem měla chuť skočit do Vltavy... a je hodně důvodů proč.

Zamýšlela jsem se nad tím dlouho - co všechno se může odrazit ve výkonu kapely na jevišti. Ve výsledku jde totiž zase jen o psychiku. O tom, jak se cítí lidé na jevišti a potom se to ukáže. Stejně tak fungují i jisté somatické problémy ve mě.
Zažili jsme docela dost koncertů. Všechny jsme zvládli odehrát, mnohdy v hodně špatných podmínkách. Nejčastější problémy byly se zvučením, aparaturou, odposlechy a hned v závěsu se kopily koncerty, kde jsme tak nějak nezapadli úplně žánrově a diváci nebyli, nebo byli lehce nepřízniví, ještě nezapomenout hrací časy.
U všech těchle koncertů jsem já osobně měla jiné pocity.

První koncert (pro mě) byl na Slovensku. Logicky jsem měla trému. Bála jsem se, že se neuslyším, že zapomenu slova, že to pokazím a že tohle tamto. Nakonec to proběhlo skvěle a od té chvíle mě koncertová tréma opustila.
Následovalo několik koncertů, které jsem si maximálně užila a taky do nich máximum vložila. Byly dobré, já se snažila neřešit svoje podvědomé bordely a kapela na tom byla docela podobně.

Zajímavé je, co se stane, když najednou víte, co si lidé okolo myslí a musíte si stát za svým. Kritiky už jsme se naučili snášet a brát. S kvalitou zvuku se musíme vypořádávat stále a teď se dostávám k onomu zásadnímu - soukromí kapely.

Posledních pár koncertů se hrálo v napětí mezilidských vztahů a řeknu vám, že nejlepší jsme odehráli po docela brutálním emocionálním výplachu mezi mnou a dvěma dalšími v kapele. Všechny ty emoce se nějak dostaly do hraní a stálo to za to. Nikdy mě nenapadlo, jak málo stačí k rozhození celé skupiny. Když se stane, že nepříjdou diváci, že neslyšíte odposlechy a že zvukař je idiot, že se stane, že pokazíte celou skladbu od začátku do konce, že diváci mručí nebo blbě koukají.
Osobně jsem velice citlivý jedinec, co se týče zpěvu a pocitů. Málokdy mám pocit, že zpívám dobře, ale zpívám, jak nejlíp můžu. Málokdy se slyším a často mám měřítka daleko nad vlastní hlavou. Nicméně zpívám. Ovšem v momentě, kdy vás vyrazí z kapely a nahradí jinou zpěvačkou, výkon za mikrofonem jde dolů. Jde na tu úroveň, na kterou vás deportovali ostatní. Lépe řečeno - najednou začnete natolik pochybovat, že se zhoršíte na nulu. A to doslova. Včera se mi stalo pod nátlakem všeho toho kapelového, že hned v první písničce najednou udělaly moje hlasivky BUM. Vynechala jsem sloku a dělala jsem že nic, přitom jsem otočená zády k publiku vykašlávala krvavé plivance. NIKDY se mi nic podobného nestalo. Nikdy mi moje touha po dokonalosti nedovolila nezpívat nebo zpívat slyšitelně špatně. Včera jsem sýpala. Snažila jsem se dát ostatním najevo, že tohle je v prdeli, ale nedalo se nic dělat. Dvě písničky jsem nějak zvládla s vypětím všech sil a ty hlasivky mě doslova řezaly v krku. Potom jsem zažila to nejhorší - svou oblíbenou písničku jsem nezvládla uzpívat a dobrovolně jsem "krákala" falešně. Upozorňuji, že falešně často nezpívám (ne tak aby to poznali diváci) a umírala jsem studem, když jsem slyšela v odposlechu. Ale nešlo to. Potom jsem už nemohla ani mluvit, ani dýchat ani usmívat se.
Byl to krach. Kapela to nějak odehrála a já seděla s velkou lítostí, že jsem jim to takhle posrala a že teda jo... jsem nahovno zpěvačka, jenom jsem potvrdila, že ta nová bude určitě lepší. Hlavně už od atm vypadnout. Hlavně už nebýt kapela, hlavně už zmizet na několik let z obzoru.

Zalezla jsem do auta s velkou krvácející bolestí v krku a se slzami v očích, protože jsem byla ponížena a snížena na nejnižší hranici sebelásky a sebeúcty.

P.S. Ve své podstatě na tom bylo nejhorší, že všichni dělali že nic a v duchu jim běželo, že je to jedno, stejně už s nimi nikdy víc zpívat nebudu.

P.P.S. Ne... nejhorší na tom bylo, že M. (který se tak dlouho pasoval na mého hodně blízkého přítele) mi potom neřekl nic, i když jsem potřebovala aby mě objal a řekl, že bude všechno dobrý.
Člověk se někdy snaží, ale je špatně když se jiní lidé míjí s vaší snahou nebo s vaší láskou (v obecném pojetí)
Mějte hezký den.

Zrrrrrním

22. listopadu 2012 v 8:54 Ušima a Očima
Můžu se na všechno vykašlat... něco řešit, o něco se pokoušet, něco kontrolovat, můžu prostě jenom nechat věci běžet, protože to věčné analyzování mě opravdu bolí. Bolí mě to na srdci.
Věci se daří, když člověk vytrvá i se špatným průběhem, má to smysl vydržet. Potom se najednou probudíme a jde to.
Po letech, co mám doma kytaru a jen do ní mlátím akordy, začala jsem se učit vybrnkat jednu písničku. Po zatvrdlých prstech a nadávání jsem šla spát a dnes... hraju. Struny zní a já hraju.

Včera bylo Zrní a taky Květy... Chytly jsme pokřtěnou desku Květů a zamilovaly se ještě víc do zpěváků, houslistů, bubeníků etc. Po dlouhé době tak nádherný koncert.







O lásce a ne tak docela lásce

21. listopadu 2012 v 14:42 Bez logiky věci
Ve skleničce stojí voda. Nehybně. Čekám až se pohne, ale pořád má stejně zarovnanou hladinu s okrajem a venku je trochu zima. Pomalu začínají padat vločky. Voda je pořád klidná. Potom se najednou ozve ťukání, prý že za dveřmi na mě někdo čeká. Otočím se a ťukne to znovu, není čas. Rozběhnu se za tím, ať je to jakkoliv zbrklé. V tom rychlém pohybu strčím do sklenky a i když jsem už dávno pryč a nečekám, hladina zmizí a voda se najednou rozlévá do všech stran...
Přemýšlím celý den o té potřebě. Mít někoho, ale nikdy v tom majetnickém sklonu "mít". Jen někoho mít u sebe.
Řeším to pořád. Odjakživa. Že jsem sama. Odjakživa mám taky pocit, že mě stejně vedle sebe nikdo nechce, že si to asi ani nezasloužím, protože proč. Nejsem tak dokonalá jako ostatní ženy v mém okolí.
Zní to asi hodně přehnaně a přitaženě a nevímjak.
To nevadí. Já byla vždycky nevímjaká, přehnaná a přitažená.
Někdo je rád, když umí žít sám se sebou a užívat si vazby jako takové vylepšení života. No. Já patřím mezi ty, kteří chtějí milovat a být milováni, protože bez toho to všechno okolo nějak nefunguje nebo co.
Paradoxně jsem za svůj život byla v nějakém vztahu, kde to bylo oboustranné asi 2x. Jedno mě pronásleduje doposud a druhé bohužel nemohlo být dobře a bylo to docela krátké a bolestivé. A zbytek většinou přijde - koukne, je ze mě v určitém ohledu mimo, jsem na někoho příliš divná, na někoho dost tajemná a přitažlivá a z nějakého důvodu vždycky všichni zase odejou a nemají odvahu mě nějak rozluštit. Sice je lákám, ale spokojí se s něčím normálnějším.
Tak to je. Máma mi vždycky říkala - ty se jim líbíš, ale zajímavých lidí se ostatní bojí. Nikdy jsem nevěřila, ale poslední dobou zjišťuju, že je mnohem lepší vybrat si tu jendoduchou variantu. Jsem složitě naprogramovaná a sice je to velice lákavé, ale každý raději vezme jednoduchou verzi a nemusí nic řešit, zkoumat a objevovat.
Dlouhodobě. Jenom ti, kteří ke mně pronikli nějak hlouběji, drží se v jistém smyslu doteď. Proto taky vznikla nejedna špatná konfrontace s minulostí a různorodých pojetí.
A teď tu sedím.
Čekám, co se stane. Až si zase někdo pozdě uvědomí, že vlastně chce sedět vedle mě a nesedí.
Jsem beznadějně romanticky založená. Ve smyslu romantismu, kdy to všechno končí nešťastnou láskou. Velké city, velké všechno a nakonec to nikdy nedopadne. Ale stejně do toho vždycky jdu, protože ty spontánní, aktuální pohnutky mi nedávají jinou možnost, než věřit, že společně najednou zboříme svět. Nezbořili jsme.
Zatím pokaždé jsme zbořili jeden druhého. Stejně jsem tak hloupá a bezhlavě věřím intuici, která mě tlačí k někomu, kdo za týden řekne - víš, potkal jsem někoho jiného...
Asi se nedočkám... i když vlastně jo. Napsal mi Introvert. Zrovna když jdu dneska s Hvězdářem ven a potom na koncert a zrovna nehodlám přemítat ani Introverta a ani žádné jiné. Jedině snad frontmany obou kapel, co dnes hrají.
Introvert je přesně ten ukázkový případ. Napsal mi, že si se mnou tak moc rozumí až ho to děsí... přesné... výstižné...
Takže předpokládám, že ta slečna, se kterou se vídá je taková normální holka, určitě hodně hezká a usměvavá.
Jednoduše úplně jiná než já.
Nevím to. Jenom to odhaduju. K čertu s Introvertem. Je to stejné jako před rokem s Rytířem a stejně tak potom s Crazym.
Jediní, kteří to se mnou kdy vydrželi, byly extrémní povahy.
Raději končím. Jdu odepsat Introvertovi. Bolí mě prsty od strun...

Od začátku

20. listopadu 2012 v 16:57 Životní smetiště
Často jsem si dávala různá - od teď a začínám a měním... ale nic se nestalo.

Dneska jsem skoro celý den bezděčně sledovala sama sebe jako ve filmu... a byl to tak hrozný pohled, že se mi udělalo špatně a šla jsem se najíst. Klasicky.

Potom jsem se zamyslela a ... jo, můj život je opravdu hodně hodně a hodně špatný. Momentálně tak nějak přežívám, občas nějaká akce, ale bez zážitku, sebeúcty a bez jakékoliv souvislosti s mým vnitřním klidem.
Vytěsnila jsem veškeré svoje pevné zásadování ve prospěch uvolňování bulimie... ale teď vidím, že moje pohodlné základní já si naopak navyklo na ten nejpovolenější způsob života, což nezvládá moje racionální já.

Proto jsem si řekla, že jestli chci opravdu jít ve stopách mé sestry nebo vlastně všech v mé rodině, zůstanu takhle a nebude nic. Ale to nejsem já - lidi mají neuvěřitelnou schopnost - naučit se všemu, do čeho se pustí a vytrvají.

Chci porazit tohleto zlenivělé já a jít zase cílevědomě za něčím. Třeba za školou a za tím, abych byla konečně s tělem v souladu.

Je to těžké.

Dávám si cíle. Je mi líto, že teď nemám u sebe Introverta, protože mě umí hrozně moc dobře rozesmívat.
Chci a není důvod to nezvládnout. Není důvod.

Tady písnička od skvělého zpěváka a písničkáře a vůbec. Ten jeho neslavnější hit fajn... ale tohle mě dostalo do kolem mnohem víc.


Cellistky

18. listopadu 2012 v 18:27 Ušima a Očima
K poslechu dnes cellistky... třeba se jednou ráno probudím a bude mi zhůry dáno, abych tenhle nástroj taky zvládala.






Zpodpeřin

18. listopadu 2012 v 18:16 Bez logiky věci
Dnešek zapršel, zapraskal a otřel se mi o nohy. Někde hluboko jsem zaslechla ozvěnu, jak kdosi kopl kamínek dolů a potom žbluňk...
Vevnitř to pomalu začalo zadrhávat, funkce se zpomalily a zvenčí se zmítal prach, kterak přemýšlel, jestli opravdu sednout na mou hlavu nebo mě ještě jednou nechat oklepat se a rozvířit vzduch okolo.


Nemám odvahu. Skutečně nemám odvahu na to - začít, držet a vydržet a věřit, že to někam povede.
Předělávám pořád drobnosti, uklidím si občas stůl, někdy se učešu a jdu se psem ven. Ale ve skutečnosti toho hodně leží mimo. Jsem srab. Jsem srab konečně dělat.
Po dlouhé době si plně uvědomuju jistou mlhu, nebo spíš bažinu (?), ve které jsem dole a koukám ze dna nahoru a líbí se mi, jak se to tam hezky leskne, když na to zasvítí sluníčko. Vidím to ve svých představách jako hodně moc vrstev tlustých peřin na sobě a já ležím někde mezi nimi dole zavalená. Na jednu stranu docela pohodlné, ale po chvíli mě to dusí.

Poprvé jsem si tuhle peřinovou zástavbu uvědomila před rokem, když jsem z ní na chvíli vylezla. Bylo to díky dobré konstelaci hvězd, podzimu, později sněhu, běhání a Bachovým esencím. Najednou to všechno zase bylo tady a teď reálně, skutečně a osvětlené... snažím se teď vyhrabat z pěřin pomocí rozumových schopností, ale nejde to. Tělo hraje velkou roli. Jak se píše v moudré knize - jedině fyzické prožitky (zátěž, bolest, trénink, relaxace) nás navrací do současné chvíle a do reality.

Často mám v hlavě nějakou představu dopředu - co bude. Dalo by se to zobrazit jako nějaká osa, která je buď osvětlená nebo zašantročená pod takovým černým oparem. Ta černá je napjatá, nepříjemná a světlejší se příjemně vlní.
Takhle si představuju měsíce a roky.
Teď vidím následující měsíce načernale. Minimálně do konce roku. Ale zjistila jsem, že se to všechno odvíjí a zabarvuje podle aktuálního vývoje. Není to skutečná předzvěst toho, jak to bude, dokud to sama nenasměruju, bude to načernalé.
A taky ta načernalá může znamenat ještě něco - že když začnu měnit, bude to logicky na začátku nepříjemné. Ale potom to časem určitě zesvětlá. Hlavně když odhodím alespoň dvě/tři peřiny...
Pátý den měsíce Nisánu...

Já jako prostředek cizí sebenenávisti

16. listopadu 2012 v 15:40 Bez logiky věci
Vždycky mě celkem zasáhne, když o mě někdo říká nehezké věci. Zvláště pak tehdy, když si je ten někdo vydedukuje na základě nějakých svých hlavových výplodů.

Je to možná moje chyba, že se patlám v hodně internetových diskuzích. Potom mi samozřejmě píše spousta zajímavých lidí se zajímavými (pro mě přínosnými) názory. Ale taky spousta lidí, kteří mají hodně problémů sami se sebou.
V takových případech neodepisuju. Když je někdo útočný, aniž bychom spolu kdykoliv komunikovali.
A někdy jsem tak hrozně hloupá, že dokonce odepíšu (ve vší slušnosti) na některé zlé vzkazy. Blbá, blbá, blbá... jak malé děcko.
Potom se třeba dozvím, že jsem bezcharakterní lhářka, agresivní, zlá, namyšlená a povrchní a že bych se měla stydět.
K tomu spoustu výsměšných poznámek na můj účet a další zápichy. Ovšem proč se tohle dozvídám od člověka, který mě v životě neviděl, který mě nezná a jediný vzkaz, který ode mě dostal bylo pár odpovědí na svou obhajobu? Proč?

V takových chvílích přemýšlím, jestli nemám normálně vytasit kvér a jít si prostřelit hlavu, když jsem taková ostuda morálního lidstva a nebo jestli to mám ukončit konečně řečeným - tak mi doprdele už nepiš, ty kreténe a polib si svou dokonalou prdel! (Obvykle sprostá nebývám)
To samozřejmě nemá smysl a tak trpce ignoruju. A někdy se ty vzkazy z druhé strany nezastaví ještě dlouho po mé nereakci.

Co tím chci říct je... že mi opravdu vadí, když si o mě lidé myslí něco špatného. Kdybych jim zabila babičku, tak fajn... ale jen tak z ničeho nic, jen z nějakého vytvořeného vlastního vnímání reality... to mě hrozně vnitřně drtí.
Vždycky jsem chtěla být se všemi pokud možno za dobře. Někdy jsem to dělala dost nemorálně, že jsem hrála raději na všechny strany. To jsem potom samozřejmě přestala dělat a teď když mám s někým oprávněný konflikt, tak to je a nebudu dělat nic, co bych ze své strany nepovažovala za nemorální.
Hodně mi chybí to povznesení "bože, vždyť ten člověk s Tebou nikdy nebude mít nic společného, ať si povídá co chce"
To nezvládám.
Snažím se přežívat svoje úzkostné sebemrskačské postoje a pak přijde takový vůl a začně do mě tlačit svoje problémy skrze názory na mě. Za co?

No tak... ještě že vymysleli tlačítko "ingnorace"

Nemám to ale ráda. Pomalu ignoruju sama sebe.