Včera jsem se hrozně sejmula. Mohly za to drinky, které teď nově vyrábím na vánočních trzích (o tom se rozepíšu jindy, protože je to skvělé)
Vytáhla jsem po pracovní době Špaget a otestovaly jsme nejoblíbenější drinky s absinthem, rumem etc. etc. etc.
Byly moc dobré, ale taky nám zachutnalo a šly jsme to dorazit ještě do Pouště, kde jsme si opět namíchaly drink s absinthem.Zatímco jsem byla už dost pod vlivem, Špaget byla stále mimo vliv a povídaly jsme si. Zase o černých tématech, kdy jen kecám a Špaget má starosti. Došly jsme k závěru...
Poslední měsíc(a kousek) jsem docela nešťastná a naprosto vědomě a cíleně se ničím jídlem kdykoliv a jakkoliv, následně hodně piju a nakonec to ještě završím nějakým zeleným kvítkem zabaleným v papírku ocb. A sice jsem teď pro každou srandu a akci víc než kdykoliv předtím, ale vevnitř... vevnitř je to špatný. Vevnitř je to zoufalejší než kdykoliv předtím. A když už mi i Špaget s vážnou tváří říká - kašli na to, tohle nemá cenu, urči si nějaký pravidla, takhle Ti to dělá zle.
Tak to už je vážně na pováženou. Po celé debatě nebyl vůbec prostor říkat jako vždycky - jo, takže začnu tohle a tohle a tamto. Byly by to jenom řeči. Takže bylo jenom ticho s posledním hltem pití na dně hrnku, zasněně myšlenky o barmanovi, který mi už 3 roky snaživě podstrkuje papírky s jeho číslem se ztratily. A je jasný ještě teď, že není nic lepšího než všechny ty bloky, které chci zpíjet, zajídat nebo mámit, všem těm se musím postavit čelem a prostě přežít, že všechno v životě není příjemné. Tak to nefunguje. Člověk si musí hodně věcí odpracovat, aby to bylo super. A mezitím v tom procesu je třeba vnímat, že je dobře. Že je to dobře, jinak je to na zbláznění.
Tak jsem sundala po cestě domů boty, naštvaně a nesmyslně jsem si vylívala zlost na Introvertovi po smskách a on to chudák vůbec nemohl pochopit a jak výstižně napsal - jak se můžu cítit osaměle, když je tu on a myslí na mě.
Měl pravdu... tu osamělost jsem si vytvořila sama, protože jsem sama sebe ztratila. Pod nývykovými látkami a uhybnými manévry.
Je mi trapně. Že každý den říkám, že už to bude jinak. Bohužel už včera byla ta chvíle, kdy bylo hrozně hnusně jasný, že NENÍ žádná jiná varianta. Špaget mi řekla, že jestli nejsem schopna aspoň pomalu začít zase dodržovat nebo dělat něco pro svůj spokojenější, klidnější život, tak ať si hodně radikálně promluvím s Psychoušovou o antidepresivech. Tečka.
A protože mi moje spřízněná duše, co se mnou prožila všechny krachy, poradila antidepresiva, že už nejsem schopna sama něčeho... tak to zapůsobilo jako velká a pravdivá konfrontace s realitou.
Mám poslední šanci žít bez nutné záchrany medikací a bez krachů životu nebezpečných.
Z toho se mi špatně spalo. Chudák Introvert, vůbec nerozuměl, co se mi najednou dělo.
Dobrý ráno přeju...