O lásce a ne tak docela lásce

21. listopadu 2012 v 14:42 |  Bez logiky věci
Ve skleničce stojí voda. Nehybně. Čekám až se pohne, ale pořád má stejně zarovnanou hladinu s okrajem a venku je trochu zima. Pomalu začínají padat vločky. Voda je pořád klidná. Potom se najednou ozve ťukání, prý že za dveřmi na mě někdo čeká. Otočím se a ťukne to znovu, není čas. Rozběhnu se za tím, ať je to jakkoliv zbrklé. V tom rychlém pohybu strčím do sklenky a i když jsem už dávno pryč a nečekám, hladina zmizí a voda se najednou rozlévá do všech stran...
Přemýšlím celý den o té potřebě. Mít někoho, ale nikdy v tom majetnickém sklonu "mít". Jen někoho mít u sebe.
Řeším to pořád. Odjakživa. Že jsem sama. Odjakživa mám taky pocit, že mě stejně vedle sebe nikdo nechce, že si to asi ani nezasloužím, protože proč. Nejsem tak dokonalá jako ostatní ženy v mém okolí.
Zní to asi hodně přehnaně a přitaženě a nevímjak.
To nevadí. Já byla vždycky nevímjaká, přehnaná a přitažená.
Někdo je rád, když umí žít sám se sebou a užívat si vazby jako takové vylepšení života. No. Já patřím mezi ty, kteří chtějí milovat a být milováni, protože bez toho to všechno okolo nějak nefunguje nebo co.
Paradoxně jsem za svůj život byla v nějakém vztahu, kde to bylo oboustranné asi 2x. Jedno mě pronásleduje doposud a druhé bohužel nemohlo být dobře a bylo to docela krátké a bolestivé. A zbytek většinou přijde - koukne, je ze mě v určitém ohledu mimo, jsem na někoho příliš divná, na někoho dost tajemná a přitažlivá a z nějakého důvodu vždycky všichni zase odejou a nemají odvahu mě nějak rozluštit. Sice je lákám, ale spokojí se s něčím normálnějším.
Tak to je. Máma mi vždycky říkala - ty se jim líbíš, ale zajímavých lidí se ostatní bojí. Nikdy jsem nevěřila, ale poslední dobou zjišťuju, že je mnohem lepší vybrat si tu jendoduchou variantu. Jsem složitě naprogramovaná a sice je to velice lákavé, ale každý raději vezme jednoduchou verzi a nemusí nic řešit, zkoumat a objevovat.
Dlouhodobě. Jenom ti, kteří ke mně pronikli nějak hlouběji, drží se v jistém smyslu doteď. Proto taky vznikla nejedna špatná konfrontace s minulostí a různorodých pojetí.
A teď tu sedím.
Čekám, co se stane. Až si zase někdo pozdě uvědomí, že vlastně chce sedět vedle mě a nesedí.
Jsem beznadějně romanticky založená. Ve smyslu romantismu, kdy to všechno končí nešťastnou láskou. Velké city, velké všechno a nakonec to nikdy nedopadne. Ale stejně do toho vždycky jdu, protože ty spontánní, aktuální pohnutky mi nedávají jinou možnost, než věřit, že společně najednou zboříme svět. Nezbořili jsme.
Zatím pokaždé jsme zbořili jeden druhého. Stejně jsem tak hloupá a bezhlavě věřím intuici, která mě tlačí k někomu, kdo za týden řekne - víš, potkal jsem někoho jiného...
Asi se nedočkám... i když vlastně jo. Napsal mi Introvert. Zrovna když jdu dneska s Hvězdářem ven a potom na koncert a zrovna nehodlám přemítat ani Introverta a ani žádné jiné. Jedině snad frontmany obou kapel, co dnes hrají.
Introvert je přesně ten ukázkový případ. Napsal mi, že si se mnou tak moc rozumí až ho to děsí... přesné... výstižné...
Takže předpokládám, že ta slečna, se kterou se vídá je taková normální holka, určitě hodně hezká a usměvavá.
Jednoduše úplně jiná než já.
Nevím to. Jenom to odhaduju. K čertu s Introvertem. Je to stejné jako před rokem s Rytířem a stejně tak potom s Crazym.
Jediní, kteří to se mnou kdy vydrželi, byly extrémní povahy.
Raději končím. Jdu odepsat Introvertovi. Bolí mě prsty od strun...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.