O pití, zelené travičce a jezení

29. listopadu 2012 v 10:39 |  Životní smetiště
Včera jsem se hrozně sejmula. Mohly za to drinky, které teď nově vyrábím na vánočních trzích (o tom se rozepíšu jindy, protože je to skvělé)
Vytáhla jsem po pracovní době Špaget a otestovaly jsme nejoblíbenější drinky s absinthem, rumem etc. etc. etc.
Byly moc dobré, ale taky nám zachutnalo a šly jsme to dorazit ještě do Pouště, kde jsme si opět namíchaly drink s absinthem.Zatímco jsem byla už dost pod vlivem, Špaget byla stále mimo vliv a povídaly jsme si. Zase o černých tématech, kdy jen kecám a Špaget má starosti. Došly jsme k závěru...

Poslední měsíc(a kousek) jsem docela nešťastná a naprosto vědomě a cíleně se ničím jídlem kdykoliv a jakkoliv, následně hodně piju a nakonec to ještě završím nějakým zeleným kvítkem zabaleným v papírku ocb. A sice jsem teď pro každou srandu a akci víc než kdykoliv předtím, ale vevnitř... vevnitř je to špatný. Vevnitř je to zoufalejší než kdykoliv předtím. A když už mi i Špaget s vážnou tváří říká - kašli na to, tohle nemá cenu, urči si nějaký pravidla, takhle Ti to dělá zle.
Tak to už je vážně na pováženou. Po celé debatě nebyl vůbec prostor říkat jako vždycky - jo, takže začnu tohle a tohle a tamto. Byly by to jenom řeči. Takže bylo jenom ticho s posledním hltem pití na dně hrnku, zasněně myšlenky o barmanovi, který mi už 3 roky snaživě podstrkuje papírky s jeho číslem se ztratily. A je jasný ještě teď, že není nic lepšího než všechny ty bloky, které chci zpíjet, zajídat nebo mámit, všem těm se musím postavit čelem a prostě přežít, že všechno v životě není příjemné. Tak to nefunguje. Člověk si musí hodně věcí odpracovat, aby to bylo super. A mezitím v tom procesu je třeba vnímat, že je dobře. Že je to dobře, jinak je to na zbláznění.

Tak jsem sundala po cestě domů boty, naštvaně a nesmyslně jsem si vylívala zlost na Introvertovi po smskách a on to chudák vůbec nemohl pochopit a jak výstižně napsal - jak se můžu cítit osaměle, když je tu on a myslí na mě.
Měl pravdu... tu osamělost jsem si vytvořila sama, protože jsem sama sebe ztratila. Pod nývykovými látkami a uhybnými manévry.

Je mi trapně. Že každý den říkám, že už to bude jinak. Bohužel už včera byla ta chvíle, kdy bylo hrozně hnusně jasný, že NENÍ žádná jiná varianta. Špaget mi řekla, že jestli nejsem schopna aspoň pomalu začít zase dodržovat nebo dělat něco pro svůj spokojenější, klidnější život, tak ať si hodně radikálně promluvím s Psychoušovou o antidepresivech. Tečka.

A protože mi moje spřízněná duše, co se mnou prožila všechny krachy, poradila antidepresiva, že už nejsem schopna sama něčeho... tak to zapůsobilo jako velká a pravdivá konfrontace s realitou.
Mám poslední šanci žít bez nutné záchrany medikací a bez krachů životu nebezpečných.

Z toho se mi špatně spalo. Chudák Introvert, vůbec nerozuměl, co se mi najednou dělo.
Dobrý ráno přeju...
 


Komentáře

1 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 19:22 | Reagovat

Návykové látky sú hnus, humus a horor.
Alkohol pijem každý víkend, lebo mi chutí, lebo milujem ten pocit uvoľnenia a bezstarostnosti. A tak presne vznikajú závislosti.
O AD mi hovorí moja psychologička už dlho, ešte stále som ale nenašla správneho psychiatra, ktorí by mi tie lieky predpísal. Lebo si ma odrazu pohodili ako varený zemiak.

2 Krvavý koleno Krvavý koleno | 29. listopadu 2012 v 23:53 | Reagovat

Jo, tenhle stav je pěkně na hovno.
Já už mám AD za sebou, stejně jako éru uchlastávání se k bezvědomí, ale musim říct, že to byly pěkně zkurvený časy. Antidéčka jsou shit a na hovno. Asenath, udělej všechno, co musíš, abys je nemusela brát. Je na nich totiž nejhorší, že vůbec nic neřešej, nebo nezabíraj, nebo tě dodělaj, a to si člověk občas zapomene uvědomit, když je má na seznamu CO DĚLAT jako poslední možnost. True story.
Ale já nechci radit nebo dělat ňákýho pitomýho mástra, sama mám život pěkně pohnojenej... Jenom chci říct: drž se zuby nehty.

3 fall fall | 2. prosince 2012 v 11:10 | Reagovat

Zuzko, možná je sporné, jak moc je to chaos který vede do průseru,
a jak moc je to přechodná fáze uvolňujícího Manonu.
Přejít z jednoho způsobu života do druhého disciplinovaně, to je obdivuhodné, a ne každý na to má.
Nelíbí se mi, že máš problémy s jídlem,
na druhou stranu si myslím, že ta neřízenost je způsobena tou ohromnou touhou "dohnat", "konečně moci jíst"...

Tělo i hlava nemají zkušenosti na to, aby dokázaly pěkně a spořádaně jíst bez ppp.
Je to jako dítě.
Dítě, které se vrhne na zabalený dárek a cupuje papír a mašle,
dítě které se vrhne na dort a zcela bez rozmyslu do něj hrabe ručkama a láduje se, dokud mu není hodně špatně od bříška...
...
Je to jako lavina.
Jako naději chci napsat, že už tři týdny (od toho článku, co sem psala o přejezení) jím NORMÁLNĚ v tom směru,
že NEMÁM tu hltavou potřebu jíst.
Jím normální porce. Nemám instinktivně potřebu jíst špatně.
Občas jím sladký. Občas ne.
Jídlo konečně začlo zapadat do své kategorie "pro život nezbytné bez zbytečné důležitosti. Přirozené asi jako dýchání a vylučování."
...
Věřím, že to tak může fungovat i někoho dalšího.
.
Myslím si ale, že to nemůže přijít jen tak úplně samo od sebe.
Já jsem se snažila v tom období neřízeného chaosu (ve všem možném) udržovat několik základních věcí, které jsem byla schopna dělat za každých podmínek, za každého stavu a které i přes svou "drobnost" podprahově vytvářely jistotu a režim.

Bylo to: ráno mít alespoň 10min úplně pro sebe. Ideálně rozcvička. I s kocovinou se alespoň protáhnout, zarelaxovat.
Každý den se osprchovat.
Ráno si uvařit hrnek čaje.
Přečíst denně alespoň 5 stran knihy.

...a pak chodit do práce.
Nic víc jsem nebyla schopna dodržovat.
...
Pozítří se vrátí po třech týdnech Inuška a konečně se budu moct zase aktivovat a normalizovat.
S V.jsme spolu už vlastně tři týdny.
Inuška bude mít ve středu pět roků a den po ní bude slavit svoje narozeniny V.
Brzo se budeme stěhovat.
Konec světa, prakticky celé Vánoce a pak i Silvestr budeme spolu na Muně. Z toho většinu s Inkou.
Vůbec nevím, co to má všechno znamenat, ale cítím, že to je buď cesta úplně do tmy a zpátky, anebo je to cesta Dál...
Zatím jdu...nevím moc kam.
Je toho strašně moc.
Nezajdeme na čaj?

4 fall fall | 2. prosince 2012 v 11:12 | Reagovat

zapomněla jsem dopsat,
že právě takový nějaký "režim" (aneb opakující se rituálky) člověka dokážou udržet od úplného šílenství.
Nedovolí spadnout do háje...
A každou další položku, kterou si pak dokážeš přidat na seznam,
se blížíš k opuštění chaosu.
...
A každá jedna situace, ve které dokážeš odmítnout něco, co tě ničí, se počítá do plusu!

5 bludickka bludickka | Web | 12. prosince 2012 v 18:41 | Reagovat

Pokud nemusíš tak to zvládni bez antidepresiv. Nikdy jsem je nebrala, ale neslyšela jsem od těch co je braly, žádná pozitiva. Taky občas řeším věci chlastem a nejhorší je, že to ty věci opravdu řeší. Protože nepotřebuju nic jiného než chvíli vypnout a to se mi po tvrdým alkoholu daří. Načerpat víc psychických sil než třeba po spánku. Nejlepší je umět konstruktivně manipulovat se svýma myšlenkama, ale zároveň tak trochu nejtěžší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.