O pití, zelené travičce a jezení
29. listopadu 2012 v 10:39 | Životní smetištěKomentáře
Jo, tenhle stav je pěkně na hovno.
Já už mám AD za sebou, stejně jako éru uchlastávání se k bezvědomí, ale musim říct, že to byly pěkně zkurvený časy. Antidéčka jsou shit a na hovno. Asenath, udělej všechno, co musíš, abys je nemusela brát. Je na nich totiž nejhorší, že vůbec nic neřešej, nebo nezabíraj, nebo tě dodělaj, a to si člověk občas zapomene uvědomit, když je má na seznamu CO DĚLAT jako poslední možnost. True story.
Ale já nechci radit nebo dělat ňákýho pitomýho mástra, sama mám život pěkně pohnojenej... Jenom chci říct: drž se zuby nehty.
Zuzko, možná je sporné, jak moc je to chaos který vede do průseru,
a jak moc je to přechodná fáze uvolňujícího Manonu.
Přejít z jednoho způsobu života do druhého disciplinovaně, to je obdivuhodné, a ne každý na to má.
Nelíbí se mi, že máš problémy s jídlem,
na druhou stranu si myslím, že ta neřízenost je způsobena tou ohromnou touhou "dohnat", "konečně moci jíst"...
Tělo i hlava nemají zkušenosti na to, aby dokázaly pěkně a spořádaně jíst bez ppp.
Je to jako dítě.
Dítě, které se vrhne na zabalený dárek a cupuje papír a mašle,
dítě které se vrhne na dort a zcela bez rozmyslu do něj hrabe ručkama a láduje se, dokud mu není hodně špatně od bříška...
...
Je to jako lavina.
Jako naději chci napsat, že už tři týdny (od toho článku, co sem psala o přejezení) jím NORMÁLNĚ v tom směru,
že NEMÁM tu hltavou potřebu jíst.
Jím normální porce. Nemám instinktivně potřebu jíst špatně.
Občas jím sladký. Občas ne.
Jídlo konečně začlo zapadat do své kategorie "pro život nezbytné bez zbytečné důležitosti. Přirozené asi jako dýchání a vylučování."
...
Věřím, že to tak může fungovat i někoho dalšího.
.
Myslím si ale, že to nemůže přijít jen tak úplně samo od sebe.
Já jsem se snažila v tom období neřízeného chaosu (ve všem možném) udržovat několik základních věcí, které jsem byla schopna dělat za každých podmínek, za každého stavu a které i přes svou "drobnost" podprahově vytvářely jistotu a režim.
Bylo to: ráno mít alespoň 10min úplně pro sebe. Ideálně rozcvička. I s kocovinou se alespoň protáhnout, zarelaxovat.
Každý den se osprchovat.
Ráno si uvařit hrnek čaje.
Přečíst denně alespoň 5 stran knihy.
...a pak chodit do práce.
Nic víc jsem nebyla schopna dodržovat.
...
Pozítří se vrátí po třech týdnech Inuška a konečně se budu moct zase aktivovat a normalizovat.
S V.jsme spolu už vlastně tři týdny.
Inuška bude mít ve středu pět roků a den po ní bude slavit svoje narozeniny V.
Brzo se budeme stěhovat.
Konec světa, prakticky celé Vánoce a pak i Silvestr budeme spolu na Muně. Z toho většinu s Inkou.
Vůbec nevím, co to má všechno znamenat, ale cítím, že to je buď cesta úplně do tmy a zpátky, anebo je to cesta Dál...
Zatím jdu...nevím moc kam.
Je toho strašně moc.
Nezajdeme na čaj?
zapomněla jsem dopsat,
že právě takový nějaký "režim" (aneb opakující se rituálky) člověka dokážou udržet od úplného šílenství.
Nedovolí spadnout do háje...
A každou další položku, kterou si pak dokážeš přidat na seznam,
se blížíš k opuštění chaosu.
...
A každá jedna situace, ve které dokážeš odmítnout něco, co tě ničí, se počítá do plusu!
Pokud nemusíš tak to zvládni bez antidepresiv. Nikdy jsem je nebrala, ale neslyšela jsem od těch co je braly, žádná pozitiva. Taky občas řeším věci chlastem a nejhorší je, že to ty věci opravdu řeší. Protože nepotřebuju nic jiného než chvíli vypnout a to se mi po tvrdým alkoholu daří. Načerpat víc psychických sil než třeba po spánku. Nejlepší je umět konstruktivně manipulovat se svýma myšlenkama, ale zároveň tak trochu nejtěžší.
Návykové látky sú hnus, humus a horor.
Alkohol pijem každý víkend, lebo mi chutí, lebo milujem ten pocit uvoľnenia a bezstarostnosti. A tak presne vznikajú závislosti.
O AD mi hovorí moja psychologička už dlho, ešte stále som ale nenašla správneho psychiatra, ktorí by mi tie lieky predpísal. Lebo si ma odrazu pohodili ako varený zemiak.