Často jsem si dávala různá - od teď a začínám a měním... ale nic se nestalo.
Dneska jsem skoro celý den bezděčně sledovala sama sebe jako ve filmu... a byl to tak hrozný pohled, že se mi udělalo špatně a šla jsem se najíst. Klasicky.
Potom jsem se zamyslela a ... jo, můj život je opravdu hodně hodně a hodně špatný. Momentálně tak nějak přežívám, občas nějaká akce, ale bez zážitku, sebeúcty a bez jakékoliv souvislosti s mým vnitřním klidem.
Vytěsnila jsem veškeré svoje pevné zásadování ve prospěch uvolňování bulimie... ale teď vidím, že moje pohodlné základní já si naopak navyklo na ten nejpovolenější způsob života, což nezvládá moje racionální já.
Proto jsem si řekla, že jestli chci opravdu jít ve stopách mé sestry nebo vlastně všech v mé rodině, zůstanu takhle a nebude nic. Ale to nejsem já - lidi mají neuvěřitelnou schopnost - naučit se všemu, do čeho se pustí a vytrvají.
Chci porazit tohleto zlenivělé já a jít zase cílevědomě za něčím. Třeba za školou a za tím, abych byla konečně s tělem v souladu.
Je to těžké.
Dávám si cíle. Je mi líto, že teď nemám u sebe Introverta, protože mě umí hrozně moc dobře rozesmívat.
Chci a není důvod to nezvládnout. Není důvod.
Tady písnička od skvělého zpěváka a písničkáře a vůbec. Ten jeho neslavnější hit fajn... ale tohle mě dostalo do kolem mnohem víc.
Je to krásně napsané.
Mám z toho smíšené pocity - takový ten hezký milý "dětský" smutek.
Já se zase záchvatově přejídám a mám obří problémy s vůlí. Odešla jsem kvůli tomu ze školy a můj běžnej den vypadá tak, že ráno vstanu, zapnu komp a večer jdu spát. Nemám kamarády ani koníčky.Je to těžké.
Věřím, že se to ale zlepší.
Přeji hodně síly. Nám oběma..