Psychický, psychologický, psychiatrický koncert

24. listopadu 2012 v 11:17 |  Bez logiky věci
Včera jsem odzpívala opravdu poslední koncert s kapelou.
Pro mě to bylo zakončené už tím minulým koncertem, který jsem si užila a bylo to důstojné utnutí. Tenhle vyškemraný konec mě pálil v žaludku od výjezdu.
Po koncertě jsem měla chuť skočit do Vltavy... a je hodně důvodů proč.

Zamýšlela jsem se nad tím dlouho - co všechno se může odrazit ve výkonu kapely na jevišti. Ve výsledku jde totiž zase jen o psychiku. O tom, jak se cítí lidé na jevišti a potom se to ukáže. Stejně tak fungují i jisté somatické problémy ve mě.
Zažili jsme docela dost koncertů. Všechny jsme zvládli odehrát, mnohdy v hodně špatných podmínkách. Nejčastější problémy byly se zvučením, aparaturou, odposlechy a hned v závěsu se kopily koncerty, kde jsme tak nějak nezapadli úplně žánrově a diváci nebyli, nebo byli lehce nepřízniví, ještě nezapomenout hrací časy.
U všech těchle koncertů jsem já osobně měla jiné pocity.

První koncert (pro mě) byl na Slovensku. Logicky jsem měla trému. Bála jsem se, že se neuslyším, že zapomenu slova, že to pokazím a že tohle tamto. Nakonec to proběhlo skvěle a od té chvíle mě koncertová tréma opustila.
Následovalo několik koncertů, které jsem si maximálně užila a taky do nich máximum vložila. Byly dobré, já se snažila neřešit svoje podvědomé bordely a kapela na tom byla docela podobně.

Zajímavé je, co se stane, když najednou víte, co si lidé okolo myslí a musíte si stát za svým. Kritiky už jsme se naučili snášet a brát. S kvalitou zvuku se musíme vypořádávat stále a teď se dostávám k onomu zásadnímu - soukromí kapely.

Posledních pár koncertů se hrálo v napětí mezilidských vztahů a řeknu vám, že nejlepší jsme odehráli po docela brutálním emocionálním výplachu mezi mnou a dvěma dalšími v kapele. Všechny ty emoce se nějak dostaly do hraní a stálo to za to. Nikdy mě nenapadlo, jak málo stačí k rozhození celé skupiny. Když se stane, že nepříjdou diváci, že neslyšíte odposlechy a že zvukař je idiot, že se stane, že pokazíte celou skladbu od začátku do konce, že diváci mručí nebo blbě koukají.
Osobně jsem velice citlivý jedinec, co se týče zpěvu a pocitů. Málokdy mám pocit, že zpívám dobře, ale zpívám, jak nejlíp můžu. Málokdy se slyším a často mám měřítka daleko nad vlastní hlavou. Nicméně zpívám. Ovšem v momentě, kdy vás vyrazí z kapely a nahradí jinou zpěvačkou, výkon za mikrofonem jde dolů. Jde na tu úroveň, na kterou vás deportovali ostatní. Lépe řečeno - najednou začnete natolik pochybovat, že se zhoršíte na nulu. A to doslova. Včera se mi stalo pod nátlakem všeho toho kapelového, že hned v první písničce najednou udělaly moje hlasivky BUM. Vynechala jsem sloku a dělala jsem že nic, přitom jsem otočená zády k publiku vykašlávala krvavé plivance. NIKDY se mi nic podobného nestalo. Nikdy mi moje touha po dokonalosti nedovolila nezpívat nebo zpívat slyšitelně špatně. Včera jsem sýpala. Snažila jsem se dát ostatním najevo, že tohle je v prdeli, ale nedalo se nic dělat. Dvě písničky jsem nějak zvládla s vypětím všech sil a ty hlasivky mě doslova řezaly v krku. Potom jsem zažila to nejhorší - svou oblíbenou písničku jsem nezvládla uzpívat a dobrovolně jsem "krákala" falešně. Upozorňuji, že falešně často nezpívám (ne tak aby to poznali diváci) a umírala jsem studem, když jsem slyšela v odposlechu. Ale nešlo to. Potom jsem už nemohla ani mluvit, ani dýchat ani usmívat se.
Byl to krach. Kapela to nějak odehrála a já seděla s velkou lítostí, že jsem jim to takhle posrala a že teda jo... jsem nahovno zpěvačka, jenom jsem potvrdila, že ta nová bude určitě lepší. Hlavně už od atm vypadnout. Hlavně už nebýt kapela, hlavně už zmizet na několik let z obzoru.

Zalezla jsem do auta s velkou krvácející bolestí v krku a se slzami v očích, protože jsem byla ponížena a snížena na nejnižší hranici sebelásky a sebeúcty.

P.S. Ve své podstatě na tom bylo nejhorší, že všichni dělali že nic a v duchu jim běželo, že je to jedno, stejně už s nimi nikdy víc zpívat nebudu.

P.P.S. Ne... nejhorší na tom bylo, že M. (který se tak dlouho pasoval na mého hodně blízkého přítele) mi potom neřekl nic, i když jsem potřebovala aby mě objal a řekl, že bude všechno dobrý.
Člověk se někdy snaží, ale je špatně když se jiní lidé míjí s vaší snahou nebo s vaší láskou (v obecném pojetí)
Mějte hezký den.
 


Komentáře

1 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 25. listopadu 2012 v 21:20 | Reagovat

Myslím, že za to veru nemôžeš... tá krv... znie to dosť hrôzostrašne. Dúfam, že z toho neboli už nejaké hlbšie problémy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.