Prosinec 2012

Šokující

28. prosince 2012 v 21:49 Bez logiky věci
Strašně moc velké setkání s realitou.
Když se vám zdá o tom, jak čekáte dítě. Když se vám objeví záhadné bolesti v podbřišku. Když máte neustálé myšlenky na to, jaké by bylo mít vlastní dítě. Jak si představujete. Jak máte kvůli bolestem strach, že děti třeba vůbec nemusí být...
Potom všem se najednou dozvíte, že v břiše vaší velice blízké osoby roste miminko.

Mé spřízněné roste v břiše miminko. Je to tak skutečné, že ona má dítě. Ona má v sobě dítě. Její živé dítě. Je to tak nemožné, protože jsme "vyrůstaly" společnými životy. A najednou bych ji chtěla držet za ruku a být jí oporou, protože přes všechny naše hloupé a zbytečné ofuky, jde do tuhýho a mám pocit, že je čas se zase spojit a zapomenout na ty blbosti, co nás odpojovaly.

V téhle chvíli člověku dochází hodně věcí...


28.12. Nic si neslibuju

28. prosince 2012 v 18:58 Životní smetiště
Nějaké zrhnutí toho mého jídelního čehosi.
Mám vážně hodně pověřčivou představua obavu, že když něco vyslovím nebo někde vysypu z hlavy, přestano se to dít v realitě. Bojím se, že by se to mohlo zničit. Bojím se tady uveřejňovat moje nadšené postupy, protože by mohly být špatné.
Takže to jediné, co vám můžu napsat je...

Když dám svému tělu dostatek jídla, živin, včetně sladkostí a toho na co mám chuť, i alkoholu občas - potom teprve může moje hlava fungovat a pracovat na tom, abych neměla deprese.
Takže se momentálně docela tláskám vším. Ale tak nějak, jak se mi chce. Ne z touhy se přejídat.
Ale všimla jsem si, že moje tělo vyloženě vyžaduje, abych v každém jídle snědla všechny makronutrienty (cukry, tuky, bílkoviny) a když něco z toho vědomě vynechám, tělo mě upozorní, že to chce. A potom je spokojené. Moje tělo chce, abych jedla docela vysoce energeticky. Tudíž můj příjem JE velký. Velký tak, abych fungovala. Ve vánočkovém volnu větší, než potřebuju k aktivitě takže pravděpodobně přibírám. Ale to je fuk.
Líbí se mi, že tělo ví co potřebuju a nedovolí, abych jedla málo nebo jakkoliv nedostatečně.
Co vyvádí hlava, to už je moje věc. Věc, kterou musím ovládat nebo nějak směřovat. Druhý krok.
Ale i přes ta kila nahoře. Přesto všechno, se mám dobře. Už mě tolik nevykolejuje úplněk a nálady se mi nehýbou zedne na den. Nemívám pocit, že jsem odporná obluda v takové míře.

Co není, může být. Ale teď to není.

Jsem prostě normální člověk, který akorát nejí dietně a rozhodně nemá "hubnoucí" jídelníčky. A nejsou to jídelníčky bulimičky.

Včera jsem byla na Vánocích se sourozenci (rozumějte s mými nejbližšími spřízněnými, které znám od 6 let) a chroupala jsem brambůrky, pila jsem víno, hodně vína, chroupala jsem další brambůrky, ochutnala jsem cukroví (dva kousky?!) a pila další víno. Dva nejhezčí pocity toho večera byly
1. že se na mě NIKDO nedíval, že jím, NIKDO neřešil, že se svou váhou papám, NEBYL pocit, že to všechno musím dostat zase ven, byl pocit naprosto normálního průběhu party
2. mi v opilosti jeden drahý řekl, že i když to nikomu nevěřím, tak jsem stejně božská a ví to všichni a mají mě pořád rádi
(a tohle všechno jsem mu uvěřila a byla jsem naměkko)

To jen k tomu, že prostě mám kila navíc, ale cítím se příjemně zaplněná na to, abych se mohla se vším vypořádat.

Gocmen kizi a Avishai

26. prosince 2012 v 11:34 Ušima a Očima
Přišlo to jako nazelenalý povlak na jazyku, když se ráno probudíte se skelnýma očima. Usilovně mrkat a nezapomenout, jak to bylo minule a jak to nejlíp zase vyprachalo. Užít si i drhnutí kartáčkem o rozřezané dásně. Po vyplivnutí na porcelán umyvadla, bude zase stejně všedně.

Čekala jsem, kdy přijde ta moje tradiční Vánoční osamělost. Nakonec jsem ráda, že přišla až na poslední svátek. Tedy dnes. "Tam, kde ty nejsi i já chci nebýt."


Vánoční slovní plískanice

25. prosince 2012 v 21:06 Bez logiky věci

Zakvílela mi smska. Právě když jsme se rozplývali pod stromečkem. Od člověka, kterého se snažím nevnímat. Ale to, že napsal ve mě zahrklo. Zařadilo se to během chvilky do škatulky a odsunulo do pozadí za bezpečnostní barikády.
A potom mi došlo, že možná nemusím zavírat všechno tak radikálně. Půjdem na kafe. Zdvořilostní kafe. Tak to nazývám, protože se zase budem tvářit, že nic. Normálka. Ale už nebude a nebude a nebude nikdy nic. Jsem klidná.
Proto můžu odpustit M. Můžu odpustit jemu, co kdy provedl a že nechápal a nevěděl. Můžu odpustit sobě, že jsem sama sebe tak podrazila a že jsem nechala všechno zajít tak daleko. Můžu odpustit. To jde.
Vánoční odpuštění a proroctví do dalšího roku. Nikdo neví.
Nevím, co říct dál.
Dostala jsem Mistra a Markétku. Jo.
Introvert je daleko a asi i trochu psychicky.
Venku to roztálo.
Mám nějak zabarveno ve všech ohledech jenom, co se týče mé PPP žádná barva.
Je mi trochu do smíchu. Protože se není čemu divit.
Konec světa bude za 7 let.
Začla jsem zase básnit, takže sem v blízké době vlepím pár svých veršíku. Prozatím danke für eure Aufmerksamkeit.

Skončilo něco, ale těžko říct...

21. prosince 2012 v 14:15 Bez logiky věci
Pořád se nemůžu dokopat k sepsání toho, co se mi děje s jídlem a hlavou. Asi do toho nechci rýpat. Asi to budu muset nechat běžet, tak jak to je. Vážně se dokopu ke shrnutí ještě před konecm tohoto roku.

Prozatím můžu jen říct, že se chystám na směnu, kterou končím pracovní předvánočku.
Myslím, že investuju trochu zase do sebe, protože jsem zase nějakou dobu žila jenom z roztrhaných zbytků látky a z toho, co je zrovna nejmíň ochlupacené od psa. A neřešila jsem. Včera jsem si po letech koupila čepici a jsem nadšená.
Zkusila jsem zase dělat ruční práce. Aneb uháčkovala jsem si zatím jednu zelenou rukavičku a chystám se na druhou a vlny mám ještě dost na zbytek svátků. To mě baví. Lepší než u filmů jíst, háčkovat. To jde. Zatím. Možná mě to přestane bavit.
Hodně poslední dobou myslím na Fall. Na to, jak se jí daří v novém a hezkém žití. Jak si užívá a jak moc mě drží na suchu některé naše rozmluvy.

Odjíždí mi Introvert do domoviny. Dal mi hrozně moc hezkých věcí a strašně se trefil a nevím, jestli to vyšlo zase nějakým jeho praštěným algoritmem nebo prostě ví už trochu, kdo jsem.
Postapokalypticky se cítím dobře. Pořád to nějak jde. Těším se až budu mít odpracováno a až si v klidu sednu do křesla, pustím si Stinga, kouknu na Lásku nebeskou, budu si číst a NIC neřešit. Není co.

Snad jen jako každoročně budu chtít vidět M. někdy u alfapasáže, ale neuvidím. Nebude. Taky jako každoročně.
Chtěla bych se s ním potkat a obejmout ho jako před třemi měsíci, protože prostě proto...

A co Silvestr? Co bude na Silvestra? těžko určit. Těžko určit cokoliv. Plynu. Háčkuju. Těším se do hor za Oslem. To bude krásné. A až se vrátím z hor, půjdu na tetování, které jsem si nechala navrhnout od skvělé tvůrčí bytosti - jmenovkyně.

Koukejte. Striga art.


Po...

18. prosince 2012 v 7:22 Bez logiky věci
Tak teď po ránu...po druhém Hobbitoi, u kterého jsem chtěla být dávno doma... před prací a před vším možným.

Proč by se lidi měli přátelit s někým kvůli principu? Proč bych měla chodit do kina s někým, kdo mi bohužel po nějaké době leze docela na nervy? Proč bych měla být hodná a dělat, že jsme přátelé, když vevnitř vřu a tluču se sama proti velké dávce cizího ega a namistrovanosti. A co hůř, když si v duchu říkáte... proboha, hlavně už buď ticho...

Něco na tom mlčení přece jenom je. Jdu za bar.

Něco končí, pokračuje, začíná

16. prosince 2012 v 18:50 Bez logiky věci
Těším se na konec světa. Protože vím, že to co skončí a začne, to moje hlavinka pocítí. Což je dobře. Špatné to bude pro všechny zatupené lidi. Zatupené v tom smyslu, že postrádají iracionální vrstvu prožitku...

Dneska konečně po dlouhé době zcela a naprosto volný den, bez práce, bez závazků, bez ničeho. Jenom prachprosté válení . Sama to nepraktikuju a většinou vstávám dřív než bych musela. Dnes ne. A mám moc zacuchané vlasy.
Za oknem mlha. Viděla jsem něco strašně krásného. Když jsem se procházela jeden večer po lese. V oboře ťapkala zvířátka a my jsme jen šli, křupali sněhem a vůbec nemělo smysl nad ničím přemýšlet. Tma. Krása. Ticho. (Potom na mě vlítl huňatý mamlas s kovovým košíkem na čumáku... musela jsem se moc smát té modřině, která naskočila kolem oka :D)
Za poslední čas...
Proběhlo spousta práce, spousta sušenek, koláčků, inventur, káviček, moštů a tak dále. Směny na Kavárně mě vyčerpávaly o trošičku míň. Nicméně jsem stejně docela mrtvá. Už zbývá jen pár směn na baru a pak Vánočka.
Byla zkouška s možnánovou kapelou, kde ocenili, jak zpívám, porejpali se v mém ukončení s CF a nevím, jeslti chci být tak ívl, jak by chtěli oni, možná se to pohne úplně jinam.
Byla jsem včera konečně na Hobbitovi. Očekávání to splnilo. Některé sci-fi si mohli filmaři odpustit, ale ve výsledku jsem byla dojata a chtělo se mi usmívat, protože je to jako další pokračování nadšení z Pána prstenů. Drobné nedostatky, co se týče souvislosti kniha-film nekomentuju, je to pohádka. A krásná a půjdu znovu. Ta hudba je dokonalá.
Postrčila jsem se zase k jedné rozpravě s Introvertem na ujasnění. Protože nechci (ať to zní jakkoliv stupidně, typicky žensky nebo klišovitě), nechci ZASE vidět něco jinak a vést to někam, kam to nikdy dojít nemůže. To ponaučení s M. mi vážně docela otevírá rozumné zvažování situací. Ne že by se mi dostalo odpovědi, ale sama jsem si ujasnila, že přece jenom, kdybych nebyla, nebylo by to jedno.
Dostala jsem nádherný pohled od drahé Eichhörnchen z Německa. A je krásné, když se někomu plní fantasmagorické vize - ona miluje celým srdcem operu a nikdy nezpívala a moc chtěla. Teď zpívá a učí se bellcantový zpěv. Je skvělá.

Já došla k tomu, že se momentálně chci vykašlat na celý zpěv, klavír, hudbu a cokoliv podobného. Neříkám, že navždy, ale teď se mi nějak nechce. Hodně mě naplňuje práce (i když je dlouhodobě náročná), ale jsem hyperaktivní. Když jsme na stánku dva, druhý pořád mele, že furt něco uklízím, vylepšuju, dolaďuju, nedávám si pauzy a nepřetržitě makám. No a mě to baví. Na baru už dávno valím stejně rychle, jak ostatní moštáři a usmívám se a zavírám stánek a nezmatkuju. Jsem spokojená. Potom mě napadlo, že ve službách vidím část svého naplnění. Prodávat něco někomu s úrovní. Viz bar mých zaměstnavatelů. Ten je na tom luxusním přístupu (koneckonců i výběr brigádníku na stánky byl tvrdý) založen a proto tam lidé chodí, nikdy nezažili v ČR tak kvalitní oblushu s úsměvem a pohodou ve tváři. A že se barmani nadřou.
Řekla jsem si, že tam jednou chci pracovat taky. Nebo v kavárně. Nebo takhle někde v dobrém podniku. Asi být servírka není to ono. Dělat kávičky a povídat se zákazníky o drincích a alkoholu za barem, to je ono. Samozřejmě je to fuška. Ale to je práce.
Bavila jsem se s Introvertem o hodnotách. On má hodně hodnot v penězích. Chce nepracovat a mít peníze, aby se mohl věnovat svému. No jo. Já chci hlavně pracovat nebo něco dělat a ty peníze za to jsou jen jako bonus, který mi pomůže, ale chci pracovat hodně. Proto jsem taky nametla směny na téměř každý den. I pár 11tihodinových padlo. Ale co.

Tak jo. Zase moc melu o ničem. Nebo jenom o životě. Chci napsat o své PPP, o shonu v práci a o tom, kam se to teď s mou hlavou posouvá. Ale bude mi to trvat, musím to utřídit.

Tady píseň z Hobbita, kterou miluju. Stejně jako Thorina.


Dva týdny před vánočkou

10. prosince 2012 v 17:03 Bez logiky věci
Sněží... pořád a pomalu se rozpíjím na chodníku, kde se rozpíjí i zbytek světa. Jestli se rozpiju celá, bude ze mě pouze rozmazaná řasenka, když si oplachujete obličej po proflámované noci. Budu rozpuštěná v něčem, co se samo vypaří a možná, že za rok to budu právě já, kdo napadá ve vločkách na naší ulici.
Asi ani nevím, co psát... mám myšlenky jen na práci a na to ostatní, co potřebuju vecpat někam mezi.
Ty směny, kdy stojím za barem a musím být výkonná na stoprocent a tak dále... o tom už jsem psala.
Zmíním něco o chlapech v poslední době.

To soužití s Introvertem... to je věc. Protože já to nikam neženu, netlačím, přirozeně píšu, když chci, vidíme se, když chceme oba a taky probíhá všechno tak nějak standartně. A mně se líbí, že nejsem jen tak "schovaná" před světem v jednom pokoji s ním, ale jsme oba společně tak nějak pohromadě. To je něco, co mi hrozně moc ubližovalo, když jsme měli s M. těch pár týdnů pro sebe. Ten náš tehdejší (tou dobou ještě nevěda, že je omezený) čas jsme byli jenom v soukromí a venku jsme nebyli vůbec, raději ani náznakem a na to já nemám. Moje křehká dušička schovaná v mamelukovi nezvládá, když má být něco tutláno a přetvářeno. Takže ten "vztah" mě denodenně bolel. Nic jsem nechtěla a nenutila, ale přesto...
Teď zpětně to teprve vidím, že jsem byla z toho všeho tak vykolejená, že jsem nebyla vůbec jako já. Chodili jsme vedle sebe a já raději mlčela, nic neříkala, nechtěla a prostě jen byla, aby se něco nestalo, aby se něco nepokazilo. A ono se to právě proto pokazilo. A jsem zase u toho, že za to můžu já. Zase moje vina. Natürlich.

Teď ale právě žiju to něco, co jsem snad ani neplánovala. Jsem naprosto já a ne nikdo jiný a moc se mi líbí, že naprosto samovolně přichází takové nabídky, že společně odjedeme do hor, kde je jen sníh, domeček daleko od všeho a maminka Introvertova. To je něco. A ještě pořád jsem se nezbavila těch spojitostí, které ve všem vidím.

Nejhorší a vlastně nejvtipnější věc, co se v posledních dnech udála - odcházíme s Introvertem na zastávku, vyjímečně jdem trošičku jinou cestou a najednou vidím psisko, v zápětí tatínka od M., to už pomalu tuhnu a pak mi dochází, že vlastně jdeme kolem domu rodičů a hned se zdravím s maminkou M. a u toho drtím Introvertovi ruku, protože mě tam M. kdysi vzal na oběd a já to cítím a jeho milí rodiče se se mnou vesele baví a netuší, co všechno se rozjelo kdysi v Jundrovské oboře. No jo. Pořád ty spojitosti.

Ale už jsem se zase moc rozkecala o lidech a chtěla jsem vlastně říct jen to, že opravdu doufám, že už konečně zapomenu a budu se moct zamilovaně koukat na Introverta, protože ho mám ráda a nechci mu ublížit.

Táta mi onehdy řekl, ať mě ani nenapadne se ještě kdykoliv jakkoliv sbližovat s M., že bych byla opravdu úplně pitomá a že by ho musel zabít. Já na to s naprostou upřímností odpověděla, že s M. už nikdy nebude nic, protože už se nenechám rozkrajovat na kousíčky. Velký oddech. Ale adaptovat se plně na přítomnost mi dělá docela problém.

Dneska je párty se Spolumoštama. A nevím, jestli se mi tam chce, nebo ne. Jestli mi nebude zase jenom těžko, že v Baru, který neexistuje jsem tak nějak jenom pro tu výplatu, co čas od času dostávám. Uvidím.

Jdu se zasněžit.

Mír s vámi... za dva týdny vánočka...

Čeká mě den...

5. prosince 2012 v 17:20 Bez logiky věci
... vážně, vážně, vážně jsem moc unavená a pracuju ze všech sil.
A stejně tak vážně vidím jasnou lini mezi tím, jak funguju teď, jak jím opravdu s klidným svědomím všechno, co chci nebo co je potřeba nebo tak nějak, s tím, že kdykoliv můžu, papám zdravě a hezky a když to nejde nebo když mám chuť tak jím, jak to nejlíp jde, ale ohne stress. Nesportuju, protože jsem zdechlá z práce a maximálně hoopuju pro radost. Ale začínám pociťovat potřebu plavání a páry. To přijde. Potom linie pokračuje k dalšímu průběhu, pozvolnému vylepšování a nenucené chuti dělat dál a pracovat, protože je to dobré. A nemyslet an blbosti. Být spokojení tak, jak jste. Jsem. Jsem taková, jaká jsem a slouží to svým účelům - vybavuje se mi neustále průpovídka tatínka, když jsem šla někam třeba k babičce do lesa a přemýšlela jsem, co na sebe - "Prosimtě, hlavně se obleče teple, nejdeš na módní přehlídku."
A tak to je. Do práce nechodím na módní přehlídku, nepotřebuju být jiná. Za Introvertem taky nechodím na módní přehlídku. Nemusím být jiná. Vlastně nikde v mém životě mě nečeká módní přehlídka, sluší mi to tak, jak to je, když plním svůj účel. Poznání upracované Špatné.
A nejzajímavější na mé práci je, že když se člověk mile usmívá a nalívá druhým drinky, tak oni se potom usmívají taky a mile si chtějí povídat a páni říkají, jak jste hezká a jak milá a dámy, že jste nejlepší stánkařka a spolupracant vám neustále narušuje osobné zónu (hahaha, s tím jsme se včera pořád bavili) a tak nějak funguje, když odvádíte práci jak nejlíp to jde.
Líbí se mi, že je zima. Že padá sníh a že je Mikuláš. Sice některé věci nestíhám skloubit dohromady, ale to nevadí.
Vlastně mi teď ani nechybí kapela, protože mi teď přijde, že už to všechno je prostě jejich problém.

Zní to optimisticky? Zní, že. Vím to, čtu to po sobě. A jdu zase ven. Mám ještě hodně věcí na práci.

Au revoir

P.S. Miluju svůj nový mobil, protože konečně můžu poslouchat na každém kroku hudbu.


Klezmer v předvánočním Ach

3. prosince 2012 v 10:42 Ušima a Očima
Chtěla jsem napsat něco o Introvertovi a koexistenci a taky o tom, jak se vůbec daří.

Je mi tak nějak jakoby vzdáleně dobře. Velkou roli v tom hraje fakt, že budou Vánoce a že je prožiju snad s pocitem, že mi mám někoho ráda a že ten někdo má rád mě. A je to tak obyčejné, klasické a hezké, že to snad můžu takhle definovat - že se máme rádi. Snad. Líbí se mi pocit jistoty a bezpečí. Možná jsem divná, ale opravdu se mi líbí, když je jeden a druhý ho přijde vyzvednout, když mu přinese svetr a když mu píše o tom, co celý den dělal. To se mi líbí. To je to, v čem mám to bezpečí. Že to není individuální věc, ale věc o dvou hercích. Do jaké míry je to hluboké a makové, sladké, kyselé, slané nebo přepepřené... to nehodnotím, protože to neumím. To je jedno.
Kdokoliv se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne. Vím jenom že jsme my dva, spolu se držíme a držet se budeme.
Je to hezké a já teď opravdu doufám, že to nebude zase jenom překlenutí, ale bude to tak dlouho, jak to uneseme.

K tomu tady máte klezmer, který mě naprosto unesl. Hezký poslech, ňuhnějte sníh a hřejte si dlaně.