28.12. Nic si neslibuju

28. prosince 2012 v 18:58 |  Životní smetiště
Nějaké zrhnutí toho mého jídelního čehosi.
Mám vážně hodně pověřčivou představua obavu, že když něco vyslovím nebo někde vysypu z hlavy, přestano se to dít v realitě. Bojím se, že by se to mohlo zničit. Bojím se tady uveřejňovat moje nadšené postupy, protože by mohly být špatné.
Takže to jediné, co vám můžu napsat je...

Když dám svému tělu dostatek jídla, živin, včetně sladkostí a toho na co mám chuť, i alkoholu občas - potom teprve může moje hlava fungovat a pracovat na tom, abych neměla deprese.
Takže se momentálně docela tláskám vším. Ale tak nějak, jak se mi chce. Ne z touhy se přejídat.
Ale všimla jsem si, že moje tělo vyloženě vyžaduje, abych v každém jídle snědla všechny makronutrienty (cukry, tuky, bílkoviny) a když něco z toho vědomě vynechám, tělo mě upozorní, že to chce. A potom je spokojené. Moje tělo chce, abych jedla docela vysoce energeticky. Tudíž můj příjem JE velký. Velký tak, abych fungovala. Ve vánočkovém volnu větší, než potřebuju k aktivitě takže pravděpodobně přibírám. Ale to je fuk.
Líbí se mi, že tělo ví co potřebuju a nedovolí, abych jedla málo nebo jakkoliv nedostatečně.
Co vyvádí hlava, to už je moje věc. Věc, kterou musím ovládat nebo nějak směřovat. Druhý krok.
Ale i přes ta kila nahoře. Přesto všechno, se mám dobře. Už mě tolik nevykolejuje úplněk a nálady se mi nehýbou zedne na den. Nemívám pocit, že jsem odporná obluda v takové míře.

Co není, může být. Ale teď to není.

Jsem prostě normální člověk, který akorát nejí dietně a rozhodně nemá "hubnoucí" jídelníčky. A nejsou to jídelníčky bulimičky.

Včera jsem byla na Vánocích se sourozenci (rozumějte s mými nejbližšími spřízněnými, které znám od 6 let) a chroupala jsem brambůrky, pila jsem víno, hodně vína, chroupala jsem další brambůrky, ochutnala jsem cukroví (dva kousky?!) a pila další víno. Dva nejhezčí pocity toho večera byly
1. že se na mě NIKDO nedíval, že jím, NIKDO neřešil, že se svou váhou papám, NEBYL pocit, že to všechno musím dostat zase ven, byl pocit naprosto normálního průběhu party
2. mi v opilosti jeden drahý řekl, že i když to nikomu nevěřím, tak jsem stejně božská a ví to všichni a mají mě pořád rádi
(a tohle všechno jsem mu uvěřila a byla jsem naměkko)

To jen k tomu, že prostě mám kila navíc, ale cítím se příjemně zaplněná na to, abych se mohla se vším vypořádat.
 


Komentáře

1 banalite banalite | Web | 7. ledna 2013 v 10:41 | Reagovat

Jen a jen souhlasím. Na psychice nejde dost dobře pracovat, dokud nefunguje taky fyzično. Jasně že vyhladovělé anebo vyblité břicho nebude zásobovat mozek endorfiny. Já, vždycky když se nestihnu včas najíst, jsem podrážděná a nepříjemná. Funguje to jako hodinky, je to báječný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.