O práci a perfekcionismu

2. prosince 2012 v 23:09 |  Bez logiky věci
Poslední dva dny jedu úplně přes čáru. Přes čáru všech možných limitů.


Nastoupila jsem do práce. Brigádničím na vánočních trzích ve stánku s turbomoštem. Abyste chápali - o turbomoštu si můžete přečíst všude na internetu. A z toho lze vydedukovat, že ony bary jsou docela obklopené lidmi, kteří pijí jeden drink za druhým a mošt má už docela slušně vybudovanou pověst.
Kam tím ale mířím...

Chtěla jsem do práce. Chtěla jsem něco dělat, abych mohla fungovat aktivně alespoň v něčem. A tak jsem si sama napsala na směny zvláště nejvytíženější bar. Včera jsem zažila první směnu - tedy od 14 do 23hod v sobotu. Jistě si dovedete představit jaký fofr to byl. S tím souvisí moje lidské fungování, které jsem ani nestačila řešit. Už od začátku směny bylo jasné, že na jídlo/pití/oddech není ani minuta. Doslova. V momentě, kdy se zastavíte, je to špatně a je třeba zrychlit (dosud jsem nepřišla na to, jak zrychlit už tak turborychlost)
Jste vhozeni do akce - přijdete, přijímáte objednávky, během první minuty se musíte zorientovat v názvech a složeních drinků a velice rychle to uvést do provozu. Musíte nalívat rychle, bez zádrhelů, kontrolovat várnice, dolívat hlavní suroviny, kelímky, víčka, zapisovat, kasírovat, míchat, míchat, nalívat, míchat, usmívat se, nezmatkovat (ztráta času), nekecat (ztráta času), nečůrat, nejíst, nepít, nezdržovat. Musíte stoprocentně roboticky makat.
Dělala jsem, co jsem mohla. Ale přece jenom i když makáte na stopro, někdy jako začátečník pohoříte. Drink jsem vylila jen jeden, za to hned na celou pracovní plochu a zásuvku...stane se... o to by ani tak nešlo, ale prostě rychlost a pohotovost mi vydržela v kuse jen cca. 5 a půl hodiny a potom se trochu rozklepaly ruce a raději mě odveleli jinam.
Dnešní směnu jsem trávila na druhém baru, který není zdaleka tak vytížený.

V tom se ve mě praly dvě strany - smutek a lítost, že jsem to nezvládla a že mě dali někam, kde to není taková dřina, protože na to tvrdé jsem prostě nedostačující. Ve výsledku docela dobře trávená směna, kdy bylo co dělat, ale mohla jsem i pít, jíst, čůrat a někdy i jen tak stát.
Hrozně bych chtěla patřit do červeného, kde se jede a po směně máte (krom větší výplaty) taky pocit, že jste vážně king. Na druhou stranu není problém fungovat dobře i v bílém, kde aspoň můžu i žít jako člověk.
Pravdou je, že se nedalo čekat nic jiného, když moje první směna brigády byla sobotní večer na červeném. To by zvládl líp málokdo. No jo. Umírám. Jako vždycky nepatřím mezi profíky. Jsem v tom klidnějším, kde to na moje vysoké nároky je prostě tak nějak out of topic. Tak jsem si dala cíl. Propracovat se až do červeného, kde jednou za čas chci taky být.

Rozdíl oproti festivalu na Muně je ten hlavní - shon a nároky zhruba obdobné nebo různé, ale oboje náročné. Ale na Muně jsem to měla na starosti taky já. Tady jedu tak, aby šéf, co kouká z pozarohu viděl, že jsem ok. To je ještě náročnější. Jakmile totiž jednou vidí, že to nešlape, další šanci vám nedají, protože od toho tam nejsou, oni potřebují, aby obchod jel na plné obrátky a ne aby si někdo zkoušel co umí. Proto se asi do červeného jen tak zase nedostanu.
Sheize.
Je to zase můj perfekcionismus a otázka - jeslti si náhodou nedávám jednoduše neustále nereálné, velké cíle, které jdou mimo mé přirozené schopnosti.

Došla jsem dnes ze směny s pocitem půl na půl. Ale tahle práce je něco, co mě hodně naplňuje.

O otázce fungování ve vlastním životě a v životě s Introvertem zase někdy jindy. Dobrou noc.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.