Leden 2013

O dnešku

31. ledna 2013 v 10:36 Bez logiky věci

Je dnešek... to je aktuálně jediný časový údaj... možná ještě TEĎ, to by tak odpovídalo.

Dnešek je den, kdy odjíždím. Odjíždím pryč. Do Rakouska s lidmi, které mám ráda, za lidmi, kteří mluví německy, někam mezi sníh a mezi, hory, trávu, sluníčko a víno při plkání o životě.
Těším se moc a moc. Bez konkrétního důvodu. Možná proto, že budeme v téhle kombinaci lidí snad poprvé několik dní v kuse. Ne jenom jeden nadšený večer pod koňskou hlavou. Ale víc večerů, naprosto bohémské užívání a bláznovství.
Těším se znovu. S velkým důrazem. Poprvé po dlouhé době neřeším, co budu jíst někde mimo domov s ostatními lidmi.
Budeme chodit do restaurací a gurmánsky pojídat místní dobroty. A taky můžu ráno jenom vlyézt ven a brumlat si s nohama ve sněhu. Můžeme dělat cokoliv a pan Osel nám věnuje svůj čas a kousek žití.
A to je to hlavní...

Včerejšek byl úvodním slovem tomuhle výletu. Úvodní slovo s absinthem, vínem, trochou nezvyklé melancholie, už tradičním podotknutím Florie a křivým krokem a kýmácením stromkem kdesi mezi zamotanými sochami a rozjezdy na všechny strany. Zní to nesmyslně a nelogicky. Zní to totálně nepochopitelně. Ale stejně myslím, že to všichni chápou ve vlastním světě, kde to dává dokonalý smysl.

Venku je skoro jarní počasí, i když jaro bude ještě chvíli na cestě. Obula jsem včera glády. Svoje staré, trochu prošoupané glády, lehce naleštěné a připravené znovu vykročit. Ten těžký krok mám ráda. Vzpomínka na to, že moje glády neznamenaly nikdy nějaké řazení do image, do stylu nebo kamkoliv. Prostě moje milé glády, které jsem chtěla přebít Dr. Martensem. Nepovedlo se. Glády v narcisech... to bylo ono... to bylo ono...
Mám ráda zimu. Zjistila jsem. Mám ráda sníh i zimu se sluníčkem, když zebe. Těším se na jaro. Možná i léto vezmu na milost.

A taky jsem se musela smát. Jsem na tom úplně stejně. Pořád úplně stejně jako před jezením. Začínám milovat jídlo. Milovat dobré jídlo, trochu mi to připomněl květák a brambory se sójovým jogurtem v klidném dreadování s Panem Y.
Celé to setkání nebylo v mnoha ohledech dobré. Ale něco dobrého se mi připomnělo.

A na závěr... jsem po nějaké době mlčení a nekontaktu viděla Introverta. Chvilku, ale přece. A moje všechny iluze a zmatky, co jak a kdyby nebo proč... zmizely, protože jsem ho tak ráda objala a po cestě zpět jsem si ve tmě šeptala sama pro sebe - miluju, miluju, miluju. (Je jedno, jaké významy v tom kdo vidí. Můj význam je ten nejprostější a nejdůležitější. Říkat to nemusím a nebudu.)

Teď už asi končím. Těším se z toho, že žiju.
Mějte se krásně. Všichni. Ještě pár písniček, aby se nebrečelo a tak.









Co se děje???

25. ledna 2013 v 14:08 Životní smetiště
Už nějakou dobu si všímám, co se děje. I když se okolí snaží mě stále mystifikovat.
Takže co se děje u nás v domácnosti??

1. Mucha (rozumějte maminka a neptejte se proč mucha) se snaží vlastně ani nevím o co. Každopádně strašně nenápadně zobe doplňky stravy, které sice bere přece na menopauzu, ale mně se stejně nelíbí první věta v popisku - tablety na hubnutí. Ale když pominu pilule, někomu tady solidně hrabe. Těžko se věří, že Mucha po tolika letech ničeho najednou pije ke snídani zelený čaj (už to, že tak nějak normálně snídá?!?) a taky se zdá, že jí přes den a večer se necpe čokoládou a sušenkama. A nebo to jenom nevidím. Nevím. Ale možná, že třeba pochopí... ale ne...nebudu přehánět.
2. Nenápadně poslouchám ten zvuk, kdy váha přejede dlaždičky v koupelně - když se vysouvá k použití, takže NĚKDO koupil baterky, takže po dlouhých měsících nevážení váha funguje a váží? Šla jsem to nenápadně zkusit. Ani jsem se nezvážila, jen jsem zapla váhu a ono ejhle. Někdo se tu o něco snaží. Nenápadně. Hlavně nenápadně.
Bod plus vidím v tom, že mě nikterak neláká na tu váhu lézt, protože o čísle mám jistou představu a něco jsem si sama slíbila.
3. Mucha i Spolubydl hrají stále hru - ať si toho Zuz nevšimne! Takže se stále komicky schovávají piksle s nutelou různě po bytě a nejvtipnější je na tom fakt, že i já i oni ví, že to stejně najdu, když chci. A co si budeme povídat, ani tohle mi nezabrání se přecpat a osvěžit záchod těmi lahodnými zvratky, když přijde na věc.
4. Mucha i Spolubydl začali nějak podivně koukat na sebe a na mě a doporučovat mi, abych nejedla nic NAVÍC. Doteď jim bylo fuk, že ukusuju buchtu a olizuju krém na dort, když pečou a nebo že si dám s nimi večerní žranici sladkého. Teď si ale všímám, jak Mucha upozorňuje - nejez to a nech to už být a spolubydl se divně kouká a někdy i on má narážky.
Co se jim stalo, to nechápu...
5. Stále čekám na chvíli, kdy si budu moct hlídat obsah ledničky zcela sama a prostě v ní nebude zásoba másla, sádla a celé krabice smetany a tuny majonéz a podobných lahůdek. Hodně lidí mi říkalo, že se jejich stravování a fungování s PPP rapidně lepšilo v momentě, kdy se odstěhovali a bydleli sami nebo se spolubydli, přáteli etc.
6. Chtěla bych zklouznout z nadváhy do normy, ale vzhledem k brutálně zákeřnému zásahu po půl roce svobodného neblití... nemůžu riskovat. Jednoduše mě popadl záchvat - takový ten záměrný, vědomý, kdy na jídlo myslíte celý den a koušete si nehty... a cíleně jsem od začátku jedla s tím, že prostě půjdu k míse. Taky že jsem šla a bylo to tak hnusný. Nicméně asi to bude přicházet. Pořád vidím jako posun četnost blití v řádu měsíců. Od června jsem zvracela všeho všudy 3x. Chápete to? Jen 3x. Z toho jednou zcela absurdně na Muně a dvakrát doma pod návalem deprese. Přemíra jídla je prakticky pořád, ale zvracení ne!!!

Takže asi tak. Všem tady hrabe. A hlavně se kolem mě šlape a nenápadně, nenápadně, nenápadně... hlavně pssssst.
Stále víc věřím tomu, že člověk si musí vyřešit věci sám pouze s pomocí těch, co to prožili nebo prožívají. Vím naprosto jistě, že nikdo doma ani mezi přáteli to nemůže pochopit. Nemají na to kapacitu. Což není míněno ve zlém. Je to realita.

Tady máte super songy... už se těším na Colours.


A ještě jednou



Labilita

22. ledna 2013 v 23:45 Bez logiky věci
Poučení z předchozích chyb...

Nevím, co následuje po fázi nadšení. Protože jsem to nikdy nenechala dál dojít.

Před chvílí se málem zopakoval scénář 3 roky starý. Zasekla jsem se na náladě, něčemu, co mi vadí, co se během večera přehouplo na gigantický zádrhel a obavy. Obavy. Strach, kam to může jít dál. Co když to není dobře?
A padla ta věta... "Nechci Ti ublížit."
Nevěřila jsem, že bych to mohla ještě někomu někdy říkat v tomhle kontextu. V momentě, kdy jsem to vyslovila, seděla jsem najednou na lavičce, držela gerberu a přesvědčovala M., že já nejsem ta pravá a že náš vztah není ten pravý, co když co když... a to už NESMÍM dělat.
Co je dobře? Je dobře řídit se stále se opakujícím sledem, jakožto jasným znamením, nebo je lepší varianta kašlat na to a probourat to na základě předchozího neúspěchu. Každopádně jsem pocítila během chvíle hroznou bolest, že někoho trápím a hned ošklivou představu, že ale blbnu a že si to vytvářím sama. Všechno.

Ne!


EDIT:
Nevím, proč záměrně utíkám od člověka, který mě umí rozesmát.
Věřím.

S kůží na trh

22. ledna 2013 v 17:56 Životní smetiště
Pozoruhodné stavy během jednoho dne...

Jak těžké je jít s kůží na trh.

Pozoruju to na sobě pořád. Ten strach. Být taková, jaká jsem, dělat, pro co se rozhodnu, jít kam chci jít. Umět říct - jo, mám hlad a žízeň a chci na záchod.
Je to tak těžké.
Vím, proč se vlastně tak strašně vyhýbám a raději se kryju. V tu chvíli, kdy se trochu odevzdám aktuálnímu tady a teď a JSEM, přijde protiúder a pak se musím hájit a držet se sebe. Dnešní nadšení z možností, z nových informací z toho, že některé moje sny se DAJÍ zrealizovat. Potom srážka se spolužačkou, která naprosto nechápe, jak jsem jen mohla nechat vysokou školu, jak si jako představuju, že přežiju???
Umím se obhájit. Ale vnitřně to hapruje a je to nepříjemné. Dostávám se k tomu, co souvisí s uvolněním sebe do světa - ty NEPŘÍJEMNÉ reakce. Je jich hodně příjemných a často jsou i skvělé, ale stejnou měrou přijdou ty, které nejvíc otravují a které se vlastně vůbec netýkají mě, ale těch ostatních. Důvod proč se mě někdo vyptává na přerušené studium nejsem já a můj život. Důvodem je onen člověk sám - který v tu ránu začne přemýšlet, proč on vlastně chodí na vysokou, proč to taky nezabalí, baví ho to? Má to smysl? Chce to dělat? Jsou jiné možnosti?
Mé osoby se to zdaleka netýká...

Převládá to. Převládá niterný podvědomý pocit, že když nebudu dělat nic, nemůžu to pokazit, nemůže mě nikdo soudit a hodnotiti a já budu v klidu. Samozřejmě že v klidu nejsem.
Výtažek pro zajímavost:

Vyhýbavá porucha osobnosti se projevuje trvalými rysy sociální přecitlivělosti, inhibicí, vyhýbáním se sociálním situacím a pocity méněcennosti. Tito lidé mají výrazný strach navázat osobní vztahy, protože se necítí bezpeční v kontaktu s druhými nebo nejsou schopni vyjádřit svoje pocity. Tato porucha se zdá být extrémní variantou základních osobnostních rysů introverze a neuroticismu. Tyto vrozené rysy se mohou posílit hyperprotektivitou a nadměrnou kritikou vychovatelů v dětství. Běžné dětské zážitky - odmítnutí, výsměchu, ponížení nebo shození druhými jsou pro takto zranitelné lidi devastující. Vyhýbavá porucha osobnosti se objevuje u 1-2% osob v populaci, ale až u 5-25% klinických pacientů. Lidé trpící vyhýbavou poruchou osobnosti vyhledávají léčbu spíše pro příznaky úzkosti, zejména pro sociální fobie, nebo pro depresi. Nácvik sociálních dovedností a expoziční léčba se zdá být pro tyto lidi velmi užitečnou. Ke snížení celkové úzkostnosti mohou pomoci také antidepresiva.


Taky je zajímavé, jak se věci mění vnitřně. Štve mě, že nejsem schopna projevovat sama sebe v hovoru s lidmi, které znám jen za poslední měsíce. Přitakávám, něco žvatlám, mluvím, mlčím, ale ze mě toho jde pramálo.
Bojím se vyjít s kůží na trh, protože to je tak nejisté. Je to jako když si otevřete bar, vložíte finance, sílu i čas a nemáte jedinou jistotu, že to bude fungovat.

Bude to dlouhý boj.

Už dlouho chci psychologa, co bude říkat jen - a jaké z toho máte pocity.

Básnění

21. ledna 2013 v 12:43 Ušima a Očima
Poslední dobou dokonce i píšu. A vždycky se to odehraje během 3 minut a jakýchkoliv změn. Moje klasika.
Neni to ono
Není to ono
Prochladlý nohy
nakyslá pachuť popelníku
při otevřeným okně
Kryju to měsícem
špičkou na cigaretu
stylem Marlene Dietrich
Není to ono
V telefonu probíhá dobrá noc
krásný sny...
Pomlčím
Sny zabírají jen pár minut
a co může být dobrýho na zbytku noci
Cením zuby na odraz
ve skle se blýská
Zdání, že by to tak možná šlo
Odklepu
Stejně jsou noci někdy taky úplně bezesný
Text
Necítím svou kůži
na vlastních zádech
propíjím noci a dny nevnímám
Prohlížím se v louži
drhne mi nádech
pokaždé když ležím u zdi,
mám
vlasy po pás zacuchaný
v hlavě rozum...?

A oči mrkaj za mě, aby neuschly
když sama slzet nechci
zůstat na suchu a v suchu
kvůli nejmenšímu vzruchu
hlavu nerozbít
V igelitu hlídám si
krev a s bahnem pohrávám si
nechám v něm boty
ale sama hladím bosou nohou
chodník vyhřátý

Podivnosti

20. ledna 2013 v 10:29 Bez logiky věci
Špatně se mi tady píše. Ale vracet se taky nemá smysl.

Z nějakého hodně nepochopitelného důvodu se opět sráží dění.
Poslední dny často myslím na Fall (poté co jsem si přečetla příspěvky z Muny) a tak nějak mě hned dneska po ránu přepadla chuť zabrouzdat si zase v nějakých starých článcích a pochopit zase souvislosti a vývoj trochu jinak.
Když jsem to četla bylo mi všelijak. Jako by ten vývoj prostě byl stejný!
Nejsou tam stejné detaily, všechno se týká vlastních osob, tváří, pocitů. Vesměs to však jde do stejného bodu.
Do bodu klidu a naplnění bez jakýchkoliv špatných krachů. Je mi z toho taky všelijak. Protože před sebou toho mám hodně.
Na dtuhou stranu - všechno má svůj čas. Nevím, jeslti to tak vůbec chci.
A ráno najdu tady, že se většinou časově trefujeme myšlením jedna na druhou. No jo.

Právě teď se bojím mít pravidla. Ale bez pravidel a určité sebekázně to taky nemá smysl. Mohla bych se do smrti omlouvat tím, že už nechci být "nemocná" a nic by se nezměnilo. Nadešel čas ke kroku - vytvořit si některé návyky, které mi nebudou zasahovat do klidného žití. A každý návyk chce nějakou dobu námahy a otravného připomínání. Drezura.
Musí to být, protože tahle bezprizornost mi taky v konenčném důsledku nedělá dobře.

"Bože, prosím, pomoz mi vyhrát v loterii, prosím, pomoz!"
"Mé dítě, tak si, prosím Tě, alespoň kup los..."

Nedávno jsem se šla projít. Jen tak tam a zpátky po městě. A naprosto intuitivně jsem si sedla do kostela na lavici, která tiše zavrzala a poslouchala jsem, jak se pár lidí modlí a uprostřed města bylo najednou tak nádherné ticho... mluvila jsem taky. V sobě s Bohem, ale ne s tím, kterého znají křesťané. Mluvila jsem s tím Něčím o mém životě o kostele o lidech a o světě. Velký vnitřní klid a taky panika, že jestli teda jo, tak to skončím v pekle. Raději jsem šla.

Nevím, jak to vyjádřit pochopitelně... snad...jsem na cestě! Jsem skutečně na cestě někam jinam.
Plavu v jezeře, fouká vítr a žene hladinu proti mě. Plavu ze všech sil. Je neuvěřitelně namáhavé posunout se o kousek dál, abych doplula k druhému břehu, ale udržuju se alespoň na místě, v půlce rybníka, daleko od břehu, ze kterého jsem vyplula. Musela bych se nechat dlouho unášet, abych byla zase zpátky. Mám strach, ne proto, že bych nedoplavala. Mám strach, že uvíznu tady uprostřed, protože za mnou už je dávno zdolaná vzálenost, kterou už neumím vzít zpět. Musím doplavat na druhý břeh.

Asi takhle bych to řekla...

Takže se mějte hezky.


A přesto pořád zkouším

7. ledna 2013 v 13:37
Hlavní je začít. Začala jsem nepsat lidem blbosti.
Chtěla jsem jinak začít, jinak dělat, jinak myslet. Ale stejně si člověk nejlíp vyřeší některé svoje věci sám. A nikomu (ani sobě) nepomůžu, když budu psát.

Leda že by fikce.


"...a přesto pořád zkouším, otče opasku, jakoby pevně věřit na dobré slovo, na radost a na lásku..."

Démoni z Paříže

5. ledna 2013 v 20:44 Ušima a Očima
Včera zase jeden hodně otevírající koncert Jakuba. Krása a nádhera. Francouzská deska mi v podání se vším všudy - s úžasnou zpěvačkou z Paříže a stejně úžasným zpěvákem/kytaristou z Paříže, zapadla do dění, do nálady do všeho. Sice jsem se potom usmívala jako vždy, ale zase mi havou bleskaly všechny možnosti, které zůstaly navždy jen možnostmi, realita žádná.
Otevírající koncert. Krása.

Tady text, který mě nejvíc zabolel...

Měsíc jak ostrý dráp
vražený do srdce
nutí mě ze tmy brát
i když už nechce se

i když už nechce nic
dál musí vracet se
podivně zvířený
jak odraz na řece

jak odlesk měsíce
který mě nutí mít
všechno krom sebe rád
nic přitom necítit

který mě nutí lhát
abych moh vyprávět
měsíc jak ostrý dráp
na kterém visí svět

je mi to, je mi to, je mi to, je mi to líto...

dnes zase bez zítra
miluju co není
a co je, chci mít rád
nejenom ocenit

slepený jak vitráž
z muže a ze ženy
dnes zase bez zítra
sám v sobě se sebou
pro sebe zkřížený

měsíc jak ostrý dráp
seká mé přizdilži
zvedá mě za žebra
abych se přiblížil

někomu, kým jsem já
a kým je celý svět
bezradně musím lhát
abych moh vyprávět

je mi to, je mi to, je mi to, je mi to líto...

O vymetení pavučin

3. ledna 2013 v 9:18 Životní smetiště
Nedávála jsem si snad nikdy předsevzetí. Jediné náznaky byly vždycky na Nový rok, kdy jsem se snažila zařídit si heslem "jak na Nový rok, tak po celý rok" dokonalý a bezchybný život v následujícím letopočtu.
No... nestalo se.
Ale když mě dlouhodobě ročiluje moje vlastní chování, je dobré to vzít třeba od teď - jakožto od skorozačátku roku 2013.
13 je pro mě většinou šťastné číslo. Mívala jsem 13 na čele při čelenkové, pátky 13. byly dozajista ty nejlepší dny a 13 byla maturitní otárka ze ZSV, která mě zachránila před nervovým zhroucením u maturitní komise.
Takže nevidím jediný důvod, proč by teď neměl být rok 2013 lepší než ty předešlé.
Tak si dám předsevzetí. Taková dlouhodobá.

1. Neodvolávat!
Je to jistá forma mé sebedestrukce a taky prokrastinace a odvádění věcí na "potom". Ročiluje mě to ani nevíte jak. A to nemluvě o těch komplikacích, které si tím způsobuju.

2. Nepodceňovat se a vytrvale zkoušet pořád dokola!
Všechno... učit se... zpívat... hrát... psát... hoopovat... učit se... etc. etc. etc. a taky se konečně rozpohybovat.

3. Raději nemluvit.
Všimla jsem si už nesčetněkrát, že někdy vyloženě vylívám všechno slovně a rovná se to chování malého neurotického dítěte. Což se mi nelíbí. Raději nemluvit.

4. Přestat se neustále stresovat jako by šlo o život.
Nejde o život, dokud neumíráte.

To by stačilo. Uvidíme, co se s tím dá dělat. Každopádně si užívám zimu. Než zase přijde vypjaté jarněletní období.
Co se týče některých osobních věcí... docela teď ujíždím na neustálém přemítání o dětech v břiše, o dětech, které už v břiše nejsou a o dětech, které v břiše byly a potom cíleně zmizely. To bude na další článek.

Mějte se, jak sami uznáte za vhodné.