O dnešku

31. ledna 2013 v 10:36 |  Bez logiky věci

Je dnešek... to je aktuálně jediný časový údaj... možná ještě TEĎ, to by tak odpovídalo.

Dnešek je den, kdy odjíždím. Odjíždím pryč. Do Rakouska s lidmi, které mám ráda, za lidmi, kteří mluví německy, někam mezi sníh a mezi, hory, trávu, sluníčko a víno při plkání o životě.
Těším se moc a moc. Bez konkrétního důvodu. Možná proto, že budeme v téhle kombinaci lidí snad poprvé několik dní v kuse. Ne jenom jeden nadšený večer pod koňskou hlavou. Ale víc večerů, naprosto bohémské užívání a bláznovství.
Těším se znovu. S velkým důrazem. Poprvé po dlouhé době neřeším, co budu jíst někde mimo domov s ostatními lidmi.
Budeme chodit do restaurací a gurmánsky pojídat místní dobroty. A taky můžu ráno jenom vlyézt ven a brumlat si s nohama ve sněhu. Můžeme dělat cokoliv a pan Osel nám věnuje svůj čas a kousek žití.
A to je to hlavní...

Včerejšek byl úvodním slovem tomuhle výletu. Úvodní slovo s absinthem, vínem, trochou nezvyklé melancholie, už tradičním podotknutím Florie a křivým krokem a kýmácením stromkem kdesi mezi zamotanými sochami a rozjezdy na všechny strany. Zní to nesmyslně a nelogicky. Zní to totálně nepochopitelně. Ale stejně myslím, že to všichni chápou ve vlastním světě, kde to dává dokonalý smysl.

Venku je skoro jarní počasí, i když jaro bude ještě chvíli na cestě. Obula jsem včera glády. Svoje staré, trochu prošoupané glády, lehce naleštěné a připravené znovu vykročit. Ten těžký krok mám ráda. Vzpomínka na to, že moje glády neznamenaly nikdy nějaké řazení do image, do stylu nebo kamkoliv. Prostě moje milé glády, které jsem chtěla přebít Dr. Martensem. Nepovedlo se. Glády v narcisech... to bylo ono... to bylo ono...
Mám ráda zimu. Zjistila jsem. Mám ráda sníh i zimu se sluníčkem, když zebe. Těším se na jaro. Možná i léto vezmu na milost.

A taky jsem se musela smát. Jsem na tom úplně stejně. Pořád úplně stejně jako před jezením. Začínám milovat jídlo. Milovat dobré jídlo, trochu mi to připomněl květák a brambory se sójovým jogurtem v klidném dreadování s Panem Y.
Celé to setkání nebylo v mnoha ohledech dobré. Ale něco dobrého se mi připomnělo.

A na závěr... jsem po nějaké době mlčení a nekontaktu viděla Introverta. Chvilku, ale přece. A moje všechny iluze a zmatky, co jak a kdyby nebo proč... zmizely, protože jsem ho tak ráda objala a po cestě zpět jsem si ve tmě šeptala sama pro sebe - miluju, miluju, miluju. (Je jedno, jaké významy v tom kdo vidí. Můj význam je ten nejprostější a nejdůležitější. Říkat to nemusím a nebudu.)

Teď už asi končím. Těším se z toho, že žiju.
Mějte se krásně. Všichni. Ještě pár písniček, aby se nebrečelo a tak.







 


Komentáře

1 Krvavý koleno Krvavý koleno | 31. ledna 2013 v 21:43 | Reagovat

Užij si to, jak nejvíc to půjde, Asenath! :) a pořádně se tam nadlábni, ať máš na co vzpomínat a co nám vyprávět. Budu čekat na tvý info o tamnější kuchyni ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.