Špatně se mi tady píše. Ale vracet se taky nemá smysl.
Z nějakého hodně nepochopitelného důvodu se opět sráží dění.
Poslední dny často myslím na Fall (poté co jsem si přečetla příspěvky z Muny) a tak nějak mě hned dneska po ránu přepadla chuť zabrouzdat si zase v nějakých starých článcích a pochopit zase souvislosti a vývoj trochu jinak.
Když jsem to četla bylo mi všelijak. Jako by ten vývoj prostě byl stejný!
Nejsou tam stejné detaily, všechno se týká vlastních osob, tváří, pocitů. Vesměs to však jde do stejného bodu.
Do bodu klidu a naplnění bez jakýchkoliv špatných krachů. Je mi z toho taky všelijak. Protože před sebou toho mám hodně.
Na dtuhou stranu - všechno má svůj čas. Nevím, jeslti to tak vůbec chci.
A ráno najdu tady, že se většinou časově trefujeme myšlením jedna na druhou. No jo.
Právě teď se bojím mít pravidla. Ale bez pravidel a určité sebekázně to taky nemá smysl. Mohla bych se do smrti omlouvat tím, že už nechci být "nemocná" a nic by se nezměnilo. Nadešel čas ke kroku - vytvořit si některé návyky, které mi nebudou zasahovat do klidného žití. A každý návyk chce nějakou dobu námahy a otravného připomínání. Drezura.
Musí to být, protože tahle bezprizornost mi taky v konenčném důsledku nedělá dobře.
"Bože, prosím, pomoz mi vyhrát v loterii, prosím, pomoz!"
"Mé dítě, tak si, prosím Tě, alespoň kup los..."
Nedávno jsem se šla projít. Jen tak tam a zpátky po městě. A naprosto intuitivně jsem si sedla do kostela na lavici, která tiše zavrzala a poslouchala jsem, jak se pár lidí modlí a uprostřed města bylo najednou tak nádherné ticho... mluvila jsem taky. V sobě s Bohem, ale ne s tím, kterého znají křesťané. Mluvila jsem s tím Něčím o mém životě o kostele o lidech a o světě. Velký vnitřní klid a taky panika, že jestli teda jo, tak to skončím v pekle. Raději jsem šla.
Nevím, jak to vyjádřit pochopitelně... snad...jsem na cestě! Jsem skutečně na cestě někam jinam.
Plavu v jezeře, fouká vítr a žene hladinu proti mě. Plavu ze všech sil. Je neuvěřitelně namáhavé posunout se o kousek dál, abych doplula k druhému břehu, ale udržuju se alespoň na místě, v půlce rybníka, daleko od břehu, ze kterého jsem vyplula. Musela bych se nechat dlouho unášet, abych byla zase zpátky. Mám strach, ne proto, že bych nedoplavala. Mám strach, že uvíznu tady uprostřed, protože za mnou už je dávno zdolaná vzálenost, kterou už neumím vzít zpět. Musím doplavat na druhý břeh.
Asi takhle bych to řekla...
Takže se mějte hezky.
