Únor 2013

Hipster stajl a slunící svítíčko

28. února 2013 v 16:56 Bez logiky věci
Přečetla jsem si dneska hodně vtipný článeček na téma jedné oblíbené kavárny v Brně a hipsterů, se kterýma se roztrhl pytel. Do jisté míry se můžu taky považovat za hipstera. Stejně jako úplně každý jiný člověk minimálně v naší republice.
Ono stačí odmítavě koukat na mainstreamovej seriál a už jste takovej malej hipteříček.

Pravdou je, že ty dobré kavárny u nás, které mají co nabídnout v ohledu interiéru, pohodlí i nabídky, už samozřejmě stihli obsadit všichni hipsteři. Chápu to. Sama tam chodím, protože je to "jiné". Protože to nezapadá do mainstreamově nudné nabídky běžných podniků. Takže je to logický důsledek vystajlovanosti samotných kaváren.
Stejně tak to není problém samotných hipsterů, že něco používají, kupují, obdivují a neuznávají.
Když někdo tasil dědovo středověké kolo s pérovým sedlem, mělo ho napadnout, že ve městě jsou lidi, kterým to bude připadat hodně cool a antimodern, tudíž se toho hned chytli. Stejně tak, když někomu praskl pásek u kalhot a tak vytasil z nouze kšandy. Někomu ujel strojek na holení, půlku hlavy měl plešatou a už nechtěl stříhat zbytek, prásk ho tam - podholy, undercuty, sidecuty, asymetrie a spol. jsou na vlně. Ale tak to chodí.

Slovo Hipster pro mě není hanlivé slovo. Je to někdo, kdo má vlastní styl, vlastní názor na věc a je sám o sobě velice nemainstreamový. Ale ne že by chtěl, že by se stylizoval, prostě takový je. Světe div se, takoví přirození hipsters skutečně jsou. Znám jich několik a musím přiznat, že i já jsem celá školní leta působila jako hodně těžkej mimoň a hipster. A na střední jsem se v tomhle postoji sama nechala, protože mě aspoň lidi kolem brali s ideální rezervou.
Přitom jsem nikdy nenosila kšandy (nepočítaje lacláče na základce), spíš glády, chvilku divný barevný oblečení, chvilku zase jenom černý a tak se to střídalo, občas nějakej dread, roztahovák v uchu a totální rebelie proti všem autoritativním učitelům, kteří pro mě neměli význam a přitom blízké vztahy s profesory, kteří měli mou úctu. Asi nejvíc mě vyřadili mimo, když jsem se prostě nasrala na neseriózní a povýšeně neférový přístup profesorky, která měla přijít o 10 minut později, nicméně nepřišla ani za 25 minut a vzkázala po někom, že tu hodinu si samozřejmě protáhneme o těch 25 minut dál, což kolidovalo s dalším plánem dne a tak jsem prostě řekla, že na to jí seru, že mám taky jiný povinnosti, než odpolední nahrazování, vzala jsem si věci a odkráčela směr domů učit se paradoxně na jiný předmět. Spolužáci nevěřícně koukali, začali kecat, že to bude průšvih, jak si tak můžu odejít a seděli zatupeně na židích. Průser nebyl, já udělala správný krok a byla jsem out of topic...
To jsem ale odbočila. Chtěla jsem říct, že hipsters nejsou ten problém. Problém vzniká, když pro tyhle lidi někdo vymyslel kategorii, nasoukal tam pravidla a najednou lidi chtěli být hipsters. když se ví, jak technicky na to, můžete být čímkoliv.
Proto teď v Brně, kde byl vrcholem MHD systém a spojky na čáře a na hlavasu, jezdí pravěká kola nabarvená duhově, polobotky po babičce jsou nej trend a na hlavě se nosí asymetrické přehozy. Všichni správní lidi sedí vznešeně u kafe a knihy a půl Brna má najednou oční vadu, kvůli které musí mít nutně! velké brýle s tlustýma černýma obroučkama bez dioptrií. O neonových vagínách na krku nemluvím...

Je to fakt. Na všechno, co teď člověk může chtít je jasná narážka - jo, ty chceš být hipster?
Co na to říct. Nechci. Nicméně jsem vždycky chtěla jezdit po městě na kole, babičiny polobotky nosím odjakživa, protože podpatky jdou mimo. knihy čtu neustále, co jsem prvně přečetla Kytici a ráda srkám v kavárně kafe. Na mé hlavě dokonce nastal undercut a bylo mi řečeno, že jsem jak Skrilex. Žádnou změnu osobnosti nevidím.
Pořád nosím glády a nemám ráda autority. Chodím do kaváren a rozhodně nepřestanu číst klasiku kvůli hipsterům. Stejně tak stále čtu Reflex, i když to hipsteři házejí do úpadku mainstreamu a není v něm už Hana a Hana.
Nejzábavnější je snažit se rozlišit, kdo je mezi hipsterama a těma co nesnášejí hipstery ten skutečnej sdavemchodič.

A navíc. Dělejte si všichni co chcete. Pokud jste to vy.

Moje maminka se dala na hipsterstajl. Koupila si kotníčkový botky, velký retro brýle, nový ohoz a... je ten nejkrásnější hipster, kterýho jsem v poslední době viděla. Protože je jí v tom dobře a to je hlavní.

Mějte se. Pozdravuje vás moje podholená strana hlavy.


Nerozmázávat

27. února 2013 v 21:27 Bez logiky věci
Když je tma a já sedím naproti oknu, vidím tam svůj odraz. Je nejasný, tmavý a já si jen pobrukuju, jaká je tam sakra krásná a zajímavá holka. V zápětí mě napadne, že je to v denním světle skrytý pod myšlenkama a pohledama na svět, který produkuju pod kůží.

Myslím, že všichni lidi jsou krásní. Jak chodí, jak se hýbou, jak se usmívají nebo jak mrkají. Je to krásný.
Ale hodně se to překrývá.

Smazala jsem dost poseldních článků tady. Ne z žádnýho alibismu, pokrytectví nebo přetváření. Jde mi jen o ten způsob psaní, který se vyskytuje docela často. Když se prázdnota potká s možností někde nějak zaujmout, otevřu okýnko "nový článek" a jedu mezi naprosto plitkýma slovama s nadějí, že jako co ted bude, he?!
To jsou potom ty články, který nerada čtu, nerada na ně koukám a skoro se nepovažuju za autora. Sdělení vykonstruované situací, kdy se něco má dít. Potřeba psaní vpravdě nulová, ale spíš chuť aspoň zahlcovat kybernetický životy lidí, co možná žijí dva vchody vedle.

Tak to mažu. Nechci to tu věšet, když to nejsou moje dobrý a naplněný slova. Někdy píšu hodně plně a natlačím do pár větných konstrukcí s hodně překlepama kus toho, co probíhá. Pak si mlaskám s kafem a čtu to pořád dokola, vypadnou ze mě ambice spisovatelky, hřeju se ve světlech a cítím pot na rukách tehdy na vlastním autorským čtení v Arše.
O lásce a inspiraci... to sedne.

Nemusím psát o každým dnu, protože se to tak na blogu dělá. Nemusím psát koneckonců nic, čemu by mohly proana holky, co tu brouzdají, rozumět.

Ani teď nepíšu naplněně, jak to umím. Jen se pragmaticky potácím a snažím se vysvětlit, co se teda děje, že se tu umázlo ledasco.

Umáznuto. Smáznuto. Podtrženo, sečteno, budu si umázávat a publikovat hlavně to, co se dobře čte mně.

Howgh

Na začátku

21. února 2013 v 16:57 Program
První úkol ještě před začátkem...


Důvody, proč se chci bulimie vzdát:

- nechci už dál být otrokem jídla, myslet na něj každý den, každou minuttu, starat se neustále o to, co jím a co ne
- chci být stejná jako ostatní v mém okolí - smát se, když je čemu, plakat, když je proč
- nechci dál trápit svoje blízké - především rodinu, lidi, kteří s mou dark side žijí každý den, přátelé, které díky bulimii ztrácím
- chci konečně vědět, že moje existence tady má smysl
- chci zvládat věci, které vím, že dokážu, ale díky neustálém řešení jídla a mého vzhledu a mé "méněcenosti" nežiju a sama sebe degraduju na neshcopného idiota
- chci dávat lidem důvod se usmívat a ne babrat se v mé depresi
- chci se umět postavit ke všemu co přijde jakkoliv rozumně či pocitově, ovšem bez nahrazování jídlem či jiným sebepoškozováním
- věřím, že v hloubi duše jsem dobrý člověk a už dál nechci dělat zlé věci
- budu moct konečně přijmout sebe a tak od sebe neodhánět lidi, kteří by se mnou chtěli jít životem
- dokážu konečně věci, které jsem dřív zvládala, ale nyní před vším raději uteču a rovnou vše zahodím, protože na nic nemám


Důvody, proč je nevýhodné se uzdravit:

- budu muset čelit hodně nepříjemným věcem a už nebudu mít výmluvu na svou nemoc
- budu se muset smířit se svou postavou, s kily navíc a s tím, že krása nehraje v životě tak velkou roli
- nebudu se moct zaulitovat před světem a utěšit se způsobem, jaký znám a který vždycky zabere
- budu muset hledat hodně nových cest a může se stát, že už nebudu souhlasit s vším, s každým a budu i v opozici
- budu mít hodně strachů, obav ze všeho, protože to bude neznámé


Po tomhle zhodnocení je důležité - neklást si žádné podmínky!!!


Pokus s Krchem

21. února 2013 v 16:39 Program
Existuje sto a dalších x důvodů, proč jsem si dnes zase ublinkla do záchoda.
Stejně tak existuje xy důvodů, proč jsem si koupila další publikaci na téma poruch příjmu potravy. Nevím proč jsem přes svůj velký zájem o tuhle problematiku opomíjela právě tu nejvychvalovanější knihu od Františka Davida Krcha (specialistu na PPP, který pomohl stovkám pacientek převážně s bulimií), četla jsem z ní často úryvky, ale nikdy jsem se do ní nepouštěla.
Nebudu to rozbabrávat, snažila jsem se různými způsoby, zkoušela jsem toho hodně, hodně jsem sama se sebou taky pohla, ne že ne. Každopádně tato kniha je z 80% hlavně svépomocný program proti bulimii. Vzhledem k tomu, že jsem zkoušela i jiné programy, rozhodla jsem se že zkusím i tento. Pan Krch je mi stylem psaní a vyjadřování velice blízký, protože on se s tím prostě nesere (s prominutím) a tak doufám, že si budu brát ty "kecy" (a to neberte hanlivě, jsem si jsitá, že během programu budu o hodně radách smýšlet jako o blbých kecech bez účinku) víc k srdci a hlavně k hlavě.

Proč to sem píšu...

Protože samozřejmostí jsou jisté zápisy a úkoly, které si budu psát sem. Možná v tom vidím jakýsi větší potenciál pro čtoucí, kterým by tenhle náhled do centra mé bulimie mohl něco přinést. Jak pomoc, odvahu, zamyšlění, tak třeba jen širší obzor a pochopení.
Do rubriky budu psát všechno, co budu muset. Snad.

Je jasné, že to nebude lehké, že to bude nepříjemné i příjemné, je jasné, že to budu někdy flákat, že se na to třeba i vykašlu, že si budu myslet, že je to na hovno a budu zklamaná, že nejsem zázračně zdravá jako řepa. To s tím souvisí. Takhle to probíhá, ale chci se držet. A jestli to má vést k většímu posunu s mou hlavou, proč ne.
Možná i občas budu sdílet kusy knihy. Krch píše, jak kdyby se mnou žil v jedné domácnosti. Ten chlapík asi fakt něco tuší o těchhle věcech.

Takže se mějte. Chci se konečně začít reálně snažit odstranit hnus ze svýho žití.


O záchvatech

19. února 2013 v 13:40 Životní smetiště
Proti záchvatům jsou různé metody:

- jít ven, mimo dosah jídla
- dělat něco, co nás manuálně zaměstná (ale musí nás to bavit)
- naházet jídlo do dřezu a ponořit do vody
- dát si facku zleva zprava a prostě nejíst

...

Pokud ale člověk netuší, kam jít, co dělat, co je vlastně to "dobré", potom stejně neudělá nic proti.


P.S. Nic z toho u mě dneska stejně jako poslední dva roky... nezabralo.


Radůza, klapka 335!

17. února 2013 v 22:30 Ušima a Očima
Musím zapomenout, aby mohlo být hodně nového.
Radůza a album Ocelové město... to je něco tak emotivního.

Raději jen poslouchejte. Nemůžu komentovat dokonalost.







Pojmenovávat

17. února 2013 v 17:41 Bez logiky věci
Protože je důležité - umět věci pojmenovat, tak jak jsou. Umět vidět realitu a nepřesvědčovat sama sebe a nepřesvědčovat lidi, život, trávu v lese, že není sešlapaná, mraky, že z nich nezaprší.

Pojmenovávám. Poslední dny hodně. Tak jak to je.

O M.

Včera jsem stála uprostřed velkýho prostoru, kde pár metrů nade mnou zněly smyčce. Velkolepé schéma koncertu, všude lidi porůznu nahození do černočerné a stažené zdvihající se hrudníky dam v okolí. Vedle mě známí, co se snažili chápat, co právě pociťuju. Můj cylindr zářil v prvních řadách tak akorát, aby si mě mohly všimnout všechny oči nahoře. Tiše jsem zadržovala směsici slz a nadšení. Otevírala jsem pusu do rytmu, abych chytla aspoň na chvilku pocit, že se mě tohle ještě týká. Teprv když jsem sundala klobouk, padl úsměv slečny Basové, oči Bicáka a nakonec velice silný úsměv ze strany Cella, který se stihl vyměnit rychle a intenzivně s mým. Potom už jsem neměla problém tleskat a brát celé tohle představení jako hodně dobrý a kvalitní kus. Postupně mě to začínalo opravdu hřát.
Když jsem potom seděla a koukala, jak kolem mě odchází stopy po mé minulosti bez povšimnutí, trnulo mi, nebyla jsem schopna se zvednout a dát vědět o své existenci, nepropustná neviditelnost.
A pak naproti mě zableskly oči Cellisty, koukal na mě tak, že už mi nic nevadilo, byla jsem vítaná a stačilo mi vědět, že pro některé oči jsem neviditelná nebyla. V těch 5 minutách jsem si stihla analyticky přebrat vztah s Cellistou.

Od jisté doby mám strach vypouštět nějaké zásadní věty, koukat významně nebo objímat. Ale realitu je třeba připustit a vstřebat...

Topila jsem se chvíli v pivu a dýchala jsem to prozření - že kdyby v kapele nebyl Cellista, pavděpodobně bych ke kapele nepřilnula natolik. Že lidi se přijímají takoví, jací jsou, s démonama, s jizvičkou na uchu nebo s chybama, který s sebou tahají. Že jedna věc je vidět člověka zevně a jiná vidět člověka, jak září tím, kým je. Že láska nemusí nutně znamenat definice v podobě vztahu, společné postele nebo statusů, který si taháme z rukávu pro uchování blízkosti.
Do včerejška jsem to brala jako velkej problém a něco, co bych neměla vůbec propouštět ven, ale je to krásný, vlastně to nejhezčí na světě, když milujete... Miluju ho, je to krásný, že něco takovýho JE. Co prosím? Ale nic, dejte mi velkou vodku. Dík.


O žití

Stála jsem přesně uprostřed rozjezdovýho směru "Do bezpečnýho domova, kde zůstala postel přesně taková, jak jsem ji ráno opustila" a směru "Úplně jinam, kde je šílenej svět, od kterýho Tě všichni raději odlákavájí"
A jo, ve mě se mísila zima, která mi ničila konečky prstů a upozornění, že bych něco měla a taky můj koncertní outfit s jasným rozhodnutím, že je mi jedno kam pojedu a co se bude dít, hlavně když se uložím vedle někoho a nebudu myslet na Cellistu utopenýho ve vodce.
Jela jsem. Hned jak se zavřely dveře, rozesmál mě počet zastávek vzdalující mě od rozumnýho vysvětlení.
Utrhla jsem další kroužek ze řetězu.

O ničem

Vlastně je to celý o tom, jednat přesně tak, jak vám rozum říká, že jednat nemáte. Někdy to bolí, vnímat tu realitu bez okolků, ale aspoň ji vnímáte. Já se roplynula v písňovém mihotání vlasů kolem a uvědomila jsem si, že ke mně směřovalo ten večer víc pohledů, než kdykoliv jindy. S trnovou korunou i bez ní.






Písničkové post scriptum

15. února 2013 v 21:37 Ušima a Očima
A ještě něco...
Živočich mi řekl, že nejsem žádná jeptiška (jak jsem sama vykřikovala do kvílení kapely), že můj problém je ten, že po čase od sebe všechny odeženu. Že asi ne úplně vědomě, ale že od sebe ty, co se zajímají, odeženu.

Takže radeji dvě píšničky.


Jedna, kterou mi věnovala Fall (zapomněla jsem jí poděkovat, protože ta písnička mě hrozně často drží)

A jedna, která shodou okolností taky jednou byla u Fall.


Včera, dnes a zítra...?

15. února 2013 v 21:33 Bez logiky věci
No...
Ráda bych řekla, že jsem v pohodě. Ale nejsem. Protože tohle přejezení bylo záměrné, celodenní, hnusné a nějak mi to teď ne a ne slehnout (v hlavě, natolik, abych prostě šla spát a neřešila)
Ráda bych řekla, že budu ok. Ale nejsem. A v dohledné době asi ani nebudu.

Míhá se mi všechno v hlavě, takže teď asi popořadě pár bodů - co jsem chtěla říct. Bude toho hodně!!!

Valentýn
Vlastně nejsem ani tak proti tomu, aby si lidi říkali Miluju Tě. Vlastně to vnímám vesměs pozitivně. Ovšem jen v momentě, kdy mě někdo objímá a nehodlá mě pustit a taky ne v momentě, kdy se s vámi muž rozejde. Jo.
A jak jsem trávila včerejšího Valentýna?? To je dobrá historka, protože jsem zvládla zase kousek odžít a nesedět v představách doma. Krákala jsem na zkoušce s kapelou, ale moje otřesená hlava trochu omdlívala při všech kombech a mikrofonech a vlastně mi bylo docela nepříjemno mezi lidmi, co jsou tak nějak mimo moje chápání.
Tak jsem raději vyrazila. Vůbec ne domů a vůbec ne nikam na určito. V jednom z nejhlubších dimenzí undergroundu se odehrávalo něco jako koncert a i když bylo hodně hodin, prostě jsem šla. Sama na akci, kde nikoho neznám a nevím, co se na takových akcích vlastně dělá. Přišla jsem, všude mimo lidi z hodně dreadama a s hodně podholama a všude velký náušnice, křičící lidi, co kňučí do mikrofonu něco o blbým světě a hipstersky plkaj, že už toho mají dost a vrací se v čase. Dokonalý. Od tohohle jsem se distancovala, jakože tohle je na mě moc póza a jinej život. Ale vlastně hovno.
Bylo to dokonale spontánní. Dokonalý. Tak jsem koupila jedno hnusný pivo a sama v prostoru úsměvně přikyvovala a broukala o Satanovi a koukala, jakou barvu má moje ruka se sklenkou pod modročerveným světlem.
Naznala jsem, že možná tohle byl ten vrchol dne a raději jsem prostě vycouvala do reality. Rozjezd v dáli a já se šoupala gládama po silnici k nádraží. Ale nechtělo se mi. Měla jsem jít domů spát a mě se nechtělo, tak jsem se otočila na podpatku a dvě zastávky jsem skoro doběhla zpět do doupěte, kde mě zdravil jeden dreadatý Svatý Mikoláš Supertramp, přitakal, že realitu nehodlá nikdy navštívit a já narazila na mou realitu v podobě Živočicha, který mě natiskl na zeď a blekotal, že mi to sluší.
Tím teprv začalo to nejpodivnější - strávit Valentýnskou party s Živočichem by mě ve snu nenapadlo, taky by mi za to všichni nadali a vrtěli by hlavou, jak s ním vydržím v místnosti. Já nevím. Jak můžu? Možná proto, že on bude vždycky ten, který si jde jasně za svým, který mi jasně řekl, co ode mě chce a já vím, že nic jiného v možnostech není a nebude a to je neskonale sexy. Neskonale dobrý pohoršení v tomhle zaplivaným prostředí, kde jsem byla úplným omylem.
Chvilku jsem se usmívala a uhýbala tělem i sebou, ale pak nakonec co. Odploužili jsme se do tmavýho davu a prohazovali ironii, narážky, skutečné věty, skutečný smích a hrozně moc dotyků do hudby, která byla jenom mluvícím doprovodem. Chtělo se tančit a já nevěřila vlastním očím a uším, nevěřila jsem, že jsem byla tam, kde jsem byla. Tak jsem tam byla.
Plně já a plně on, protože o nic nešlo, nikdo neznal mě a nikdo jeho a tak jsme si mohli hrát na dvojici sjetých mimoňů, kteří se svíjejí mimo rytmus a vypadají jako u tantrického rituálu. Uvolnila jsem myšlení, abych se mohla bez zábran omotávat kouřem a kusadlama v krku a tou energií, která plynula bůhví odkud.
Živočich se takhle nikdy nechoval. Nikdy jsem spolu neměli prostor někde mezi lidmi. Nikdy jsme na sebe neměli takovou náladu a chuť. Nikdy jsme si tak normálně nekrákali do uší a nikdy jsme spolu neodcházeli ruku v ruce. V opilých řečích, v docela teplé noci, v roztomilém běhání po ulicích s hrozně moc smíchem - on běhal a snažil se mě přesvědčit, že je stále při smyslech a já ho vlekla jako nasraná manželka opilýho muže a přitom jsem umírala smíchy a nevěřícným koukáním - co to sakra je za noc. Když jsme oběhali několik křižovatek s výkřiky Heeeej, zelená, honeeem, neee, stop, musíme počkat na červenou jasný?! rozhodně mě navigoval s sebou domů a nechtěl pochopit, že já nikam dneska ne. Stejně jako poslední roky. Já nikam, pusu může, ruce kamkoliv, svoboda, ale nic jiného dnes ne... možná někdy?!? Ale dnes ne.
Tak to byla noc, za kterou jsem vlastně po těch měsících koordinovaného nežití usínala spokojená.


Rozhodnutí a akce
Těžká jsou rána, kdy se netěšíte. Ještě lepší jsou ta rána, kdy se vám možná nechce, ale vstanete a jdete, protože prostě musíte. Takže jo - pár hodin spánku a vyrazila jsem do "práce" Bolavý žaludek, naprosto zvorané jídlo, které mě ještě dorazilo a taky pocit, že musím večer rozhodnout moc věcí.
Tak moc jsem nad tím přemýšlela, co a jak říct a udělat a ukecat, že jsem prostě po obědě zalehla.
V divadelním černém sále, kde byla jen lece osvícená scéna jsem zalehla do křesla na ochoze. Usnula jsem. A hned potom mi bylo jasný, že teď musím taky přidat troškou do mlýna, když se dole někdo učí mluvit divadleně hlasitě a že je všechno jednoduchý. Tak jsem vyřešila během 5 minut co chci a co nechci dělat. Hotovo.
Rychle stručně a jasně. Po srazu s Tkaničkou, která nosí miminko, mi zatrnulo, protože já přestala žít.
Po cestě domů jsem přemýšlela, že bych hrozně moc chtěla spát nahá na kopci v hromadě listí, když je léto a vedle mě vzrušení a zamilovanost. No jo. Jenže ve které dimenzi vesmíru.

Pád
V nadcházející chvíli jsem se rozhodla, že tohle nezvládám ustát. A moje tělo reagovalo rovnou záchvatem, protože nebyla možnost myslet. Ale jo. A bylo to nejen danou chvílí, ale i dokopaným jídlem dne a únavou a docela zásadní absencí pátku s drahými. Jakákoliv vidina zítřků nula nula nic. Chtěla jsem umřít, protože začít žít, když jste se bezpečně schovali, je velkej šok pro tělo i hlavu. A co zítra?

Zítra je další dokopnutí rozhodnutí. Večer, který přinejmenším obrečím a budu zoufale kopat gládama do zdí. Koukat na M. a na lidi, se kterými jsem chvíli mohla něco vyjádřit. Do toho lidi, kteří budou se mnou, ale nebudou na to stačit.
A já vím, že mi bude líto. Bude mi líto a budu chtít mluvit. A nepromluvím. A taky budu chtít odejít s Živočichem domů, ale ten samozřejmě tentokrát nebude v tom živlu, v jakém ho budu chtít mít. Jako vždycky.
A možná, že to taky všechno bude jinak a odžiju to, jako by to mělo být naposled.

Děkuju za čas. Ještě dneska něco udělám. Aby mi mohlo mravenčit v nohách a v břiše napětím.

Otřes mozku o zem a realitu

12. února 2013 v 23:50 Životní smetiště
Takže konečně nějaká normální konfrontace s realitou. Nějaké nasrané smsky, domácí zázvorový sirupek na uzdravení a co teď, že jo...

Introvert mi to pověděl. Pověděl mi, co a jak a co ne a jinak. V podstatě mi neřekl nic nového. Když existuje Ta ona a je možno s ní sdílet, je to jasné a se mnou to pak nemá smysl. S tím nemám problém.
Mám ale problém s následným "budeme přátelé"

"A přinese Ti to něco?"
"Mně jo."

Protože zatím se mi vlastně nijak úspěšně nevyvedlo zůstat v hlubším vztahu přátelském s bývalými muži. Něco tam vždycky hapruje. Snad jen ta úplně nejprvnější láska (ale tam se to taky pokaždé někam zvrhne) a přitom to není o úplném žvanění a vypuštění druhého ze života. Taky to už vypadalo jako opravdu silná přátelská vazba a to horší bylo to STOP, které v určité fázi nastalo.
Nechci nazývat přáteli lidi, se kterými nemůžu plakat a nemůžu se smát a nemůžu s nimi sdílet bez pocitu trapného ticha nad čajem.
Když řeknu - budeme přátelé - těším se, že se v základu mého citu zase tolik nezmění. Když to řekli muži - zahrnovalo to pozdrav a frázi "musíme někdy zajít na kafe pokecat", což se samozřejmě málokdy stalo.
Tak proto ta nejistota nad udržováním "přátelství"

No nic. Mám otřes mozku. Švihla jsem sebou na podlahu a zadunělo to široko daleko. Míhá se mi tu a tam a co mi to dělá v břiše - fujtajbl. Půjdu teda spát. Po stopadesáté za dnešek. A taky mě napadlo, že začnu systematicky odpojovat vazby s lidmi, kteří mě svým slibem přátelství nejvíc vyvedli z iluzí.
Začnu u M. s regresivní terapií, protože se domnívám, že ta vazba k němu se týká docela blízko nějaké abreakce na souhrn více faktorů během našeho hezkého vztahu kdysi.

Dobrou noc.