Zcela a pouze na zahnání napětí jsem otevřela knihu.
Konkrétně knihu Naivní.Super., kterou napsal jistý Erland Loe. Tuhle knihu doporučoval Brácha a tak jsem prostě otevřela a četla. A světe div se, ono to najednou sedlo na každou minutu posledních měsíců. Dokázalo mi to v pár kapitolách udělat takový ten hezký náznak úsměvu. A nejvíc kapitola s názvem Život, která je prostě krátká a dokonalá.
Život
Člověk, který váží 70 kilo, obsahuje mimo jiné:
45 litrů vody
dostatek vápníku na vybílení jednoho kurníku
dost fosforu na 2 200 zápalek
tuk na asi 70 kusů mýdel
železo na jeden dvoupalcový hřebík
uhlík na 9000 tuh do tužky
lžíci hořčíku
Vážím víc než 70 kilo.
A pamatuju si na televizní seriál, který se jmenoval Kosmos. Astronom Carl Sagan kroužil mezi kulisami, které měly napodobovat vesmír, a operoval velkými čísly. V jednom z pořadů seděl před kontejnerem, který byl plný látek, z nichž se skládá člověk. Šťoural se v kontejneru klacíkem a chtěl vědět, jestli by dokázal stvořit život.
Teda nevím. Nezáleží ani tak na mě, nekonalo se žádné "udobřobání", nebyl smutek, nebyla žádná snaha něco udržet, rozdmýchat nebo vyřešit. Prostě nulový zájem změnit můj odchod z hospody na nějaké hezčí resumé. Pořád nevím, co to má znamenat, dneska se potkám s Introvertem - vrátit jemu kytičky a on mi tričko na spaní.
A over. Až po včerejším telefonátu mi to tak nějak všechno došlo. Ne že by mi z toho bylo dobře. To vůbec ne.
Naopak mě to mrzí o to víc, když nemám chuť vlastně hledat kohokoliv jiného, kdo by mě přijal. Nemám chuť se snažit. Nemám chuť být s někým.
Jedinou láskou mi je pouze a jedině pan Anička, protože ten je obojí v jednom a dokonale tvoří. A navíc jsem ho hodně dlouho neposlouchala.
Dneska ráno jsem seděla v poloprázdné kavárně, přemýšlela jsem, co měly znamenat noční opilecký výplachy Introverta alias "strašnýho lesů pána", jestli to byl jenom nějakej úlet nebo proč mi píše, jakej jsem anděl a jiný fráze.
Ony to u něj možná nejsou fráze, ale kdo to má tušit, když vám předtím vpálí do tváře, že s vámi si prostě budoucnost nepředstavuje, že on pro vás není a vy nejste pro něj... (co čert nechtěl, do postele jsem samozřejmě velice vhodná, protože je dobrý mít pod peřinou krásný prsa, co se na vás tisknou, to je vždycky lepší než nic, ale nebylo by fér tvrdit, že nejsem TA ona, kdybychom byli čerstvě zadýchaní a upocení)
Ano... cítím ten sarkasmus... víte, jak já ráda píšu sarkasticky, ironicky, cynicky... to jsem JÁ.
A hned potom jsem se koukala na jednu Drahou, která zase o kus zkrásněla, zmoudřela, zocelila svoje já, aby koukalo skrz kůži a usrkávaly jsme zázvorový čaj. Jako vždycky jsem si připadala v jiné dimenzi. Někteří lidi jsou tak strašně chytří, inteligentní, vzdělaní a bůhvíjací, že si zákonitě musíte připadat jako na marsu, protože se vaše a jejich mozkové pochody neprotínají a vy se tak snažíte vědět, o čem je řeč. A opakovat neustále "počkej, vysvětli, nechápu" je docela otravné. Takže jsem mlčela a snažila se pochytit a nepřipadat si jako totální idiot.
O kus později jsem zase zabředla do nechutnýho práskání se přes pusu. Další vykroucení ze skutečnosti a potom konečně nějaký slzy, protože se musím naučit propouštět emoce ven a netláskat je jídlem do ticha.
Je mi zle. Ze sebe. Z toho že mám zase pocit, že stejně jedinej na světě je M. (což není a nebude!) a nikdo jiný mě stejně nebude chtít. Je to děs, když se člověk konečně snaží zamilovat odznovu a když si připustí tu krásu najednou bum a "neumím si s Tebou představit něco dál"
Tak fajn.
Možná že je to znamení, že se mám soustředit na "něco" jinýho. Že bych si měla ujasnit priority.
Ale přísahámbohu, že jestli budu ještě párkrát poslouchat od mých spřízněných žhavé novinky o miminku v bříšku, novém bydlení s přítelem či už delším bydlení s s přítelem či já ani nevím co všechno... tak si propíchnu hlavu pilníčkem na nehty.
(Zní to odporně závistivě, ale tak to není. Vždycky ráda poslouchám, co je nového, jak se mají spříznění dobře a přeju jim to z celého srdce, ale čím víc se sestěhovávají a plodí, tím víc jsem vzdálenější a zaseklá někde v 15 letech, kdy bylo randění vrcholem života)
Utíkají roky, kdy jste bezstarostní. Mí přátelé řeší peníze, aby mohli zaplatit nájem, řeší zkouškový a řeší, jak vyjít s partnerem v nových životních situacích, řeší co chlapovi uvaří na večeři a kdy bude nejlepší shánět kočárek.
Zůstala mi Špaget, ale i u ní se obávám, že bude mít brzy plnou hlavu pouze mikroskopu a bude uvažovat racionálně. Pochopitelně.
Já budu pořád fňukat, že neumím jíst, že se nesnáším, že nechci studovat pro studium, že mě nechávají chlapi po pár nocích, týdnech, měsících a mí přátelé nebudou chtít poslouchat co to melu.
(Myslím, že jestli ještě někdy uslyší cokoliv o M., rituálně mě rozpárají)
Napíšu ještě dneska paní Bachové a zkusím znova kapky. Vím, že to mělo smysl.
Jdu plakat nebo něco. Jdu se litovat a nenávidět se, jako to mám ve zvyku.
Introvert dělá, že nic. Vlastně asi zase nechápe, že já ho potřebuju jako člověka, který mě kdykoliv bude mít rád. On mě má rád jen velice okrajově. A to je ten důvod, proč jsem se otočila na podpatku a odešla jsem domů. Sama. Bez něj a ne k němu. Beze všeho. Tentokrát jsem ale něco chtěla a stejně přišel zápich do mě. Au.
No tak tedy jsem tu... z místa, kde to bylo stoprocentně požitkářské a vlastně vcelku zvláštní.
Aus Leoben...
Představte si vysoké zasněžené hory všude okolo. Údolí, kterým protéká řeka a sousedi vás s úsměvem Grüssgotují.
Místo, kde je příjemně a ráno hledíte z okna na zalesněné kopce. Místo, kde jste naprosto sami sebou a svobodní, protože je dovoleno vše a není vůbec nic zakázané, protože žádné vazby tady nehrají roli.
Proč to tak vlastně bylo... to je to... proč vlastně?
Protože jsem jela s mou drahou, která mi dávala takový ten pocit "jistoty", bez kterého zažívám většinou až příliš velký pocit neznámého, což mi často burcuje srdce na nejvyšší intenzitu pumpování. A zároveň jsme vyjely s člověkem, který nám oběma přináší velkou motivaci, inspiraci a nejlépe strávené filosofické večery Pod koňskou hlavou, ale na druhou stranu... nikdy jsme vlastně nemohly poznat jeho celek, netrávily jsme s ním nikdy víc než pár hodin jednou za čas. Člověk, který mi posílal ze Skotska i z Francie pohledy a pročetl můj předchozí blog, takže on tak nějak "ví". Stejně tak já o něm hodně "vím", ale stále to není takové to hluboké poznání a stoprocentní souhra. Nevím, jak prožívá běžné věci, jak dá nebo nedá najevo svoje pocity před námi a vůbec.
Je to těžko popsatelné. Známe se, mluvíme spolu, rámcově o sobě víme, máme se rádi, ale vlastně je mezi námi hodně jiných a nepoznaných aspektů. Přes to všechno jsme ochotni bez nejmenších obav vyjet společně pryč a důvěra tam je veliká. Máme se rádi, ale (jak jsme tak nějak prohodili před odjezdem při pelyňku) - je to takový zvláštní ničím nevysvětlitelný stav, kdy se máme rádi a nevíme proč to tak rozumově je. Nutno podotknout, že jsem si stoprocentně jistá, že o žádnou náklonost přitažlivou nejde a pořád neumím odhadnout ten pohled, kterým se dívá a často se pohledem setkáváme. To je možná součást toho nepochopení.
Zpět k Rakousku.
Tudíž jsme tam byli. Plus jedna další dobrá duše, která zapadla do konceptu na výbornou.
Rozpíjeli jsme se nad krásou okolí, nad tichem a horským vzduchem v plicích, následovaly jsme slepě Kamzíka, který neoblomně lezl kudy se mu chtělo a my hrrr za ním, protože on je tam doma. Papali jsme jídlo doma, papali jsme skvělé jídlo v restauraci (zelené nudle zapáclé velkou vrstvou ještě bublajícho sýru - zjednodušeně popsáno), po jídle byla nutná sklenka vína, případně oddech, čajíčky vždycky s medem a ke kafíčku croissánek a po kafíčku další jídlo a procházka, nějaké hraní, umělecké drnkání na ukulele, kytaru. Někonečné pokračování hry Bang vždy s poklidným hudebním folkovým doprovodem a sklenkou a smíchem a naprosto všudypřítomným nostressem.
"Dělejte si co chcete, jezte, co chcete a buďte jako doma."
A přitom s naprostým klidem a vyrovnaností příprava večere pro ty nenažrané baby, protože je největším potěšením koukat, jak ostatním chutná a jak máme zufrieden bříška. Klid a pohoda.
Potom jsme zase odjeli. Autem domů. Vřelé díky za ten čas a zároveň nový stupeň nepochopení té naší vazby.
První co mi šrotovalo v hlavě, když jsem ulehla a koukala na knihu Hraběte v poličce - jak se to tak stalo, že ten černý plášť z Florie nás po tolika letech hostí u sebe doma. Co jsem sakra prospala?!