Dneska ráno jsem seděla v poloprázdné kavárně, přemýšlela jsem, co měly znamenat noční opilecký výplachy Introverta alias "strašnýho lesů pána", jestli to byl jenom nějakej úlet nebo proč mi píše, jakej jsem anděl a jiný fráze.
Ony to u něj možná nejsou fráze, ale kdo to má tušit, když vám předtím vpálí do tváře, že s vámi si prostě budoucnost nepředstavuje, že on pro vás není a vy nejste pro něj... (co čert nechtěl, do postele jsem samozřejmě velice vhodná, protože je dobrý mít pod peřinou krásný prsa, co se na vás tisknou, to je vždycky lepší než nic, ale nebylo by fér tvrdit, že nejsem TA ona, kdybychom byli čerstvě zadýchaní a upocení)
Ano... cítím ten sarkasmus... víte, jak já ráda píšu sarkasticky, ironicky, cynicky... to jsem JÁ.
A hned potom jsem se koukala na jednu Drahou, která zase o kus zkrásněla, zmoudřela, zocelila svoje já, aby koukalo skrz kůži a usrkávaly jsme zázvorový čaj. Jako vždycky jsem si připadala v jiné dimenzi. Někteří lidi jsou tak strašně chytří, inteligentní, vzdělaní a bůhvíjací, že si zákonitě musíte připadat jako na marsu, protože se vaše a jejich mozkové pochody neprotínají a vy se tak snažíte vědět, o čem je řeč. A opakovat neustále "počkej, vysvětli, nechápu" je docela otravné. Takže jsem mlčela a snažila se pochytit a nepřipadat si jako totální idiot.
O kus později jsem zase zabředla do nechutnýho práskání se přes pusu. Další vykroucení ze skutečnosti a potom konečně nějaký slzy, protože se musím naučit propouštět emoce ven a netláskat je jídlem do ticha.
Je mi zle. Ze sebe. Z toho že mám zase pocit, že stejně jedinej na světě je M. (což není a nebude!) a nikdo jiný mě stejně nebude chtít. Je to děs, když se člověk konečně snaží zamilovat odznovu a když si připustí tu krásu najednou bum a "neumím si s Tebou představit něco dál"
Tak fajn.
Možná že je to znamení, že se mám soustředit na "něco" jinýho. Že bych si měla ujasnit priority.
Ale přísahámbohu, že jestli budu ještě párkrát poslouchat od mých spřízněných žhavé novinky o miminku v bříšku, novém bydlení s přítelem či už delším bydlení s s přítelem či já ani nevím co všechno... tak si propíchnu hlavu pilníčkem na nehty.
(Zní to odporně závistivě, ale tak to není. Vždycky ráda poslouchám, co je nového, jak se mají spříznění dobře a přeju jim to z celého srdce, ale čím víc se sestěhovávají a plodí, tím víc jsem vzdálenější a zaseklá někde v 15 letech, kdy bylo randění vrcholem života)
Utíkají roky, kdy jste bezstarostní. Mí přátelé řeší peníze, aby mohli zaplatit nájem, řeší zkouškový a řeší, jak vyjít s partnerem v nových životních situacích, řeší co chlapovi uvaří na večeři a kdy bude nejlepší shánět kočárek.
Zůstala mi Špaget, ale i u ní se obávám, že bude mít brzy plnou hlavu pouze mikroskopu a bude uvažovat racionálně. Pochopitelně.
Já budu pořád fňukat, že neumím jíst, že se nesnáším, že nechci studovat pro studium, že mě nechávají chlapi po pár nocích, týdnech, měsících a mí přátelé nebudou chtít poslouchat co to melu.
(Myslím, že jestli ještě někdy uslyší cokoliv o M., rituálně mě rozpárají)
Napíšu ještě dneska paní Bachové a zkusím znova kapky. Vím, že to mělo smysl.
Jdu plakat nebo něco. Jdu se litovat a nenávidět se, jako to mám ve zvyku.
Introvert dělá, že nic. Vlastně asi zase nechápe, že já ho potřebuju jako člověka, který mě kdykoliv bude mít rád. On mě má rád jen velice okrajově. A to je ten důvod, proč jsem se otočila na podpatku a odešla jsem domů. Sama. Bez něj a ne k němu. Beze všeho. Tentokrát jsem ale něco chtěla a stejně přišel zápich do mě. Au.
Když mě nechce, tak mě holt mít nebude. Vůbec.
Komentáře
1Jcat Barsh | Web | 6. února 2013 v 15:36 | Reagovat
Mě taky rozcuch (dokonce opakovaně) řekl, že to není "to ono"...takže zcela chápu, jak to bolí a vůbec jaké to je
(přemýšlím, jestli nejsi nějakým způsobem moje "dvojička", ať už se to týká osobních nebo jídelních atd záležitostí...)
A pak jsem ale nestačila vycházet z údivu, když byl zcela rozhozen mým sdělením, že očekávám konec ve chvíli, kdy odjede pryč,
ale že i přes to v tomto "limitovaném čase existence" vidím největší smysl být spolu.
Na druhou stranu - je třeba dívat se i na chování a ne jen na slova.
Chlapi někdy říkají některé důležité věci nešetrným způsobem,
a taky občas říkají i něco, co by říkat nemuseli vůbec..
ps. Hrát v citové rovině "něco za něco" není dobrý. Nejvíc to ubližuje tomu, kdo to vymyslí.
Čímž nechci říct, že je správně "být pro někoho", od koho <i>potřebuješ</i> něco víc.
Je třeba si toto vyřešit sama v sobě, a taky je podle mě zapotřebí umět dávat druhé straně najevo, že vaše blízkost nezávisí ani tak na něm, jako na tobě a na vás obou.
depresivní článek, ale pěkně napsané :)