close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Opět zpět

3. února 2013 v 21:30 |  Bez logiky věci
No tak tedy jsem tu... z místa, kde to bylo stoprocentně požitkářské a vlastně vcelku zvláštní.

Aus Leoben...

Představte si vysoké zasněžené hory všude okolo. Údolí, kterým protéká řeka a sousedi vás s úsměvem Grüssgotují.
Místo, kde je příjemně a ráno hledíte z okna na zalesněné kopce. Místo, kde jste naprosto sami sebou a svobodní, protože je dovoleno vše a není vůbec nic zakázané, protože žádné vazby tady nehrají roli.
Proč to tak vlastně bylo... to je to... proč vlastně?
Protože jsem jela s mou drahou, která mi dávala takový ten pocit "jistoty", bez kterého zažívám většinou až příliš velký pocit neznámého, což mi často burcuje srdce na nejvyšší intenzitu pumpování. A zároveň jsme vyjely s člověkem, který nám oběma přináší velkou motivaci, inspiraci a nejlépe strávené filosofické večery Pod koňskou hlavou, ale na druhou stranu... nikdy jsme vlastně nemohly poznat jeho celek, netrávily jsme s ním nikdy víc než pár hodin jednou za čas. Člověk, který mi posílal ze Skotska i z Francie pohledy a pročetl můj předchozí blog, takže on tak nějak "ví". Stejně tak já o něm hodně "vím", ale stále to není takové to hluboké poznání a stoprocentní souhra. Nevím, jak prožívá běžné věci, jak dá nebo nedá najevo svoje pocity před námi a vůbec.
Je to těžko popsatelné. Známe se, mluvíme spolu, rámcově o sobě víme, máme se rádi, ale vlastně je mezi námi hodně jiných a nepoznaných aspektů. Přes to všechno jsme ochotni bez nejmenších obav vyjet společně pryč a důvěra tam je veliká. Máme se rádi, ale (jak jsme tak nějak prohodili před odjezdem při pelyňku) - je to takový zvláštní ničím nevysvětlitelný stav, kdy se máme rádi a nevíme proč to tak rozumově je. Nutno podotknout, že jsem si stoprocentně jistá, že o žádnou náklonost přitažlivou nejde a pořád neumím odhadnout ten pohled, kterým se dívá a často se pohledem setkáváme. To je možná součást toho nepochopení.

Zpět k Rakousku.

Tudíž jsme tam byli. Plus jedna další dobrá duše, která zapadla do konceptu na výbornou.
Rozpíjeli jsme se nad krásou okolí, nad tichem a horským vzduchem v plicích, následovaly jsme slepě Kamzíka, který neoblomně lezl kudy se mu chtělo a my hrrr za ním, protože on je tam doma. Papali jsme jídlo doma, papali jsme skvělé jídlo v restauraci (zelené nudle zapáclé velkou vrstvou ještě bublajícho sýru - zjednodušeně popsáno), po jídle byla nutná sklenka vína, případně oddech, čajíčky vždycky s medem a ke kafíčku croissánek a po kafíčku další jídlo a procházka, nějaké hraní, umělecké drnkání na ukulele, kytaru. Někonečné pokračování hry Bang vždy s poklidným hudebním folkovým doprovodem a sklenkou a smíchem a naprosto všudypřítomným nostressem.
"Dělejte si co chcete, jezte, co chcete a buďte jako doma."
A přitom s naprostým klidem a vyrovnaností příprava večere pro ty nenažrané baby, protože je největším potěšením koukat, jak ostatním chutná a jak máme zufrieden bříška. Klid a pohoda.

Potom jsme zase odjeli. Autem domů. Vřelé díky za ten čas a zároveň nový stupeň nepochopení té naší vazby.
První co mi šrotovalo v hlavě, když jsem ulehla a koukala na knihu Hraběte v poličce - jak se to tak stalo, že ten černý plášť z Florie nás po tolika letech hostí u sebe doma. Co jsem sakra prospala?!

Zážitek rozhodně krásný.

Leoben.

Dvě mobilové z procházky údolím...


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.