Takže konečně nějaká normální konfrontace s realitou. Nějaké nasrané smsky, domácí zázvorový sirupek na uzdravení a co teď, že jo...
Introvert mi to pověděl. Pověděl mi, co a jak a co ne a jinak. V podstatě mi neřekl nic nového. Když existuje Ta ona a je možno s ní sdílet, je to jasné a se mnou to pak nemá smysl. S tím nemám problém.
Mám ale problém s následným "budeme přátelé"
"A přinese Ti to něco?"
"Mně jo."
Protože zatím se mi vlastně nijak úspěšně nevyvedlo zůstat v hlubším vztahu přátelském s bývalými muži. Něco tam vždycky hapruje. Snad jen ta úplně nejprvnější láska (ale tam se to taky pokaždé někam zvrhne) a přitom to není o úplném žvanění a vypuštění druhého ze života. Taky to už vypadalo jako opravdu silná přátelská vazba a to horší bylo to STOP, které v určité fázi nastalo.
Nechci nazývat přáteli lidi, se kterými nemůžu plakat a nemůžu se smát a nemůžu s nimi sdílet bez pocitu trapného ticha nad čajem.
Když řeknu - budeme přátelé - těším se, že se v základu mého citu zase tolik nezmění. Když to řekli muži - zahrnovalo to pozdrav a frázi "musíme někdy zajít na kafe pokecat", což se samozřejmě málokdy stalo.
Tak proto ta nejistota nad udržováním "přátelství"
No nic. Mám otřes mozku. Švihla jsem sebou na podlahu a zadunělo to široko daleko. Míhá se mi tu a tam a co mi to dělá v břiše - fujtajbl. Půjdu teda spát. Po stopadesáté za dnešek. A taky mě napadlo, že začnu systematicky odpojovat vazby s lidmi, kteří mě svým slibem přátelství nejvíc vyvedli z iluzí.
Začnu u M. s regresivní terapií, protože se domnívám, že ta vazba k němu se týká docela blízko nějaké abreakce na souhrn více faktorů během našeho hezkého vztahu kdysi.
Dobrou noc.