Protože je důležité - umět věci pojmenovat, tak jak jsou. Umět vidět realitu a nepřesvědčovat sama sebe a nepřesvědčovat lidi, život, trávu v lese, že není sešlapaná, mraky, že z nich nezaprší.
Pojmenovávám. Poslední dny hodně. Tak jak to je.
O M.
Včera jsem stála uprostřed velkýho prostoru, kde pár metrů nade mnou zněly smyčce. Velkolepé schéma koncertu, všude lidi porůznu nahození do černočerné a stažené zdvihající se hrudníky dam v okolí. Vedle mě známí, co se snažili chápat, co právě pociťuju. Můj cylindr zářil v prvních řadách tak akorát, aby si mě mohly všimnout všechny oči nahoře. Tiše jsem zadržovala směsici slz a nadšení. Otevírala jsem pusu do rytmu, abych chytla aspoň na chvilku pocit, že se mě tohle ještě týká. Teprv když jsem sundala klobouk, padl úsměv slečny Basové, oči Bicáka a nakonec velice silný úsměv ze strany Cella, který se stihl vyměnit rychle a intenzivně s mým. Potom už jsem neměla problém tleskat a brát celé tohle představení jako hodně dobrý a kvalitní kus. Postupně mě to začínalo opravdu hřát.
Když jsem potom seděla a koukala, jak kolem mě odchází stopy po mé minulosti bez povšimnutí, trnulo mi, nebyla jsem schopna se zvednout a dát vědět o své existenci, nepropustná neviditelnost.
A pak naproti mě zableskly oči Cellisty, koukal na mě tak, že už mi nic nevadilo, byla jsem vítaná a stačilo mi vědět, že pro některé oči jsem neviditelná nebyla. V těch 5 minutách jsem si stihla analyticky přebrat vztah s Cellistou.
Od jisté doby mám strach vypouštět nějaké zásadní věty, koukat významně nebo objímat. Ale realitu je třeba připustit a vstřebat...
Topila jsem se chvíli v pivu a dýchala jsem to prozření - že kdyby v kapele nebyl Cellista, pavděpodobně bych ke kapele nepřilnula natolik. Že lidi se přijímají takoví, jací jsou, s démonama, s jizvičkou na uchu nebo s chybama, který s sebou tahají. Že jedna věc je vidět člověka zevně a jiná vidět člověka, jak září tím, kým je. Že láska nemusí nutně znamenat definice v podobě vztahu, společné postele nebo statusů, který si taháme z rukávu pro uchování blízkosti.
Do včerejška jsem to brala jako velkej problém a něco, co bych neměla vůbec propouštět ven, ale je to krásný, vlastně to nejhezčí na světě, když milujete... Miluju ho, je to krásný, že něco takovýho JE. Co prosím? Ale nic, dejte mi velkou vodku. Dík.
O žití
Stála jsem přesně uprostřed rozjezdovýho směru "Do bezpečnýho domova, kde zůstala postel přesně taková, jak jsem ji ráno opustila" a směru "Úplně jinam, kde je šílenej svět, od kterýho Tě všichni raději odlákavájí"
A jo, ve mě se mísila zima, která mi ničila konečky prstů a upozornění, že bych něco měla a taky můj koncertní outfit s jasným rozhodnutím, že je mi jedno kam pojedu a co se bude dít, hlavně když se uložím vedle někoho a nebudu myslet na Cellistu utopenýho ve vodce.
Jela jsem. Hned jak se zavřely dveře, rozesmál mě počet zastávek vzdalující mě od rozumnýho vysvětlení.
Utrhla jsem další kroužek ze řetězu.
O ničem
Vlastně je to celý o tom, jednat přesně tak, jak vám rozum říká, že jednat nemáte. Někdy to bolí, vnímat tu realitu bez okolků, ale aspoň ji vnímáte. Já se roplynula v písňovém mihotání vlasů kolem a uvědomila jsem si, že ke mně směřovalo ten večer víc pohledů, než kdykoliv jindy. S trnovou korunou i bez ní.