close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Včera, dnes a zítra...?

15. února 2013 v 21:33 |  Bez logiky věci
No...
Ráda bych řekla, že jsem v pohodě. Ale nejsem. Protože tohle přejezení bylo záměrné, celodenní, hnusné a nějak mi to teď ne a ne slehnout (v hlavě, natolik, abych prostě šla spát a neřešila)
Ráda bych řekla, že budu ok. Ale nejsem. A v dohledné době asi ani nebudu.

Míhá se mi všechno v hlavě, takže teď asi popořadě pár bodů - co jsem chtěla říct. Bude toho hodně!!!

Valentýn
Vlastně nejsem ani tak proti tomu, aby si lidi říkali Miluju Tě. Vlastně to vnímám vesměs pozitivně. Ovšem jen v momentě, kdy mě někdo objímá a nehodlá mě pustit a taky ne v momentě, kdy se s vámi muž rozejde. Jo.
A jak jsem trávila včerejšího Valentýna?? To je dobrá historka, protože jsem zvládla zase kousek odžít a nesedět v představách doma. Krákala jsem na zkoušce s kapelou, ale moje otřesená hlava trochu omdlívala při všech kombech a mikrofonech a vlastně mi bylo docela nepříjemno mezi lidmi, co jsou tak nějak mimo moje chápání.
Tak jsem raději vyrazila. Vůbec ne domů a vůbec ne nikam na určito. V jednom z nejhlubších dimenzí undergroundu se odehrávalo něco jako koncert a i když bylo hodně hodin, prostě jsem šla. Sama na akci, kde nikoho neznám a nevím, co se na takových akcích vlastně dělá. Přišla jsem, všude mimo lidi z hodně dreadama a s hodně podholama a všude velký náušnice, křičící lidi, co kňučí do mikrofonu něco o blbým světě a hipstersky plkaj, že už toho mají dost a vrací se v čase. Dokonalý. Od tohohle jsem se distancovala, jakože tohle je na mě moc póza a jinej život. Ale vlastně hovno.
Bylo to dokonale spontánní. Dokonalý. Tak jsem koupila jedno hnusný pivo a sama v prostoru úsměvně přikyvovala a broukala o Satanovi a koukala, jakou barvu má moje ruka se sklenkou pod modročerveným světlem.
Naznala jsem, že možná tohle byl ten vrchol dne a raději jsem prostě vycouvala do reality. Rozjezd v dáli a já se šoupala gládama po silnici k nádraží. Ale nechtělo se mi. Měla jsem jít domů spát a mě se nechtělo, tak jsem se otočila na podpatku a dvě zastávky jsem skoro doběhla zpět do doupěte, kde mě zdravil jeden dreadatý Svatý Mikoláš Supertramp, přitakal, že realitu nehodlá nikdy navštívit a já narazila na mou realitu v podobě Živočicha, který mě natiskl na zeď a blekotal, že mi to sluší.
Tím teprv začalo to nejpodivnější - strávit Valentýnskou party s Živočichem by mě ve snu nenapadlo, taky by mi za to všichni nadali a vrtěli by hlavou, jak s ním vydržím v místnosti. Já nevím. Jak můžu? Možná proto, že on bude vždycky ten, který si jde jasně za svým, který mi jasně řekl, co ode mě chce a já vím, že nic jiného v možnostech není a nebude a to je neskonale sexy. Neskonale dobrý pohoršení v tomhle zaplivaným prostředí, kde jsem byla úplným omylem.
Chvilku jsem se usmívala a uhýbala tělem i sebou, ale pak nakonec co. Odploužili jsme se do tmavýho davu a prohazovali ironii, narážky, skutečné věty, skutečný smích a hrozně moc dotyků do hudby, která byla jenom mluvícím doprovodem. Chtělo se tančit a já nevěřila vlastním očím a uším, nevěřila jsem, že jsem byla tam, kde jsem byla. Tak jsem tam byla.
Plně já a plně on, protože o nic nešlo, nikdo neznal mě a nikdo jeho a tak jsme si mohli hrát na dvojici sjetých mimoňů, kteří se svíjejí mimo rytmus a vypadají jako u tantrického rituálu. Uvolnila jsem myšlení, abych se mohla bez zábran omotávat kouřem a kusadlama v krku a tou energií, která plynula bůhví odkud.
Živočich se takhle nikdy nechoval. Nikdy jsem spolu neměli prostor někde mezi lidmi. Nikdy jsme na sebe neměli takovou náladu a chuť. Nikdy jsme si tak normálně nekrákali do uší a nikdy jsme spolu neodcházeli ruku v ruce. V opilých řečích, v docela teplé noci, v roztomilém běhání po ulicích s hrozně moc smíchem - on běhal a snažil se mě přesvědčit, že je stále při smyslech a já ho vlekla jako nasraná manželka opilýho muže a přitom jsem umírala smíchy a nevěřícným koukáním - co to sakra je za noc. Když jsme oběhali několik křižovatek s výkřiky Heeeej, zelená, honeeem, neee, stop, musíme počkat na červenou jasný?! rozhodně mě navigoval s sebou domů a nechtěl pochopit, že já nikam dneska ne. Stejně jako poslední roky. Já nikam, pusu může, ruce kamkoliv, svoboda, ale nic jiného dnes ne... možná někdy?!? Ale dnes ne.
Tak to byla noc, za kterou jsem vlastně po těch měsících koordinovaného nežití usínala spokojená.


Rozhodnutí a akce
Těžká jsou rána, kdy se netěšíte. Ještě lepší jsou ta rána, kdy se vám možná nechce, ale vstanete a jdete, protože prostě musíte. Takže jo - pár hodin spánku a vyrazila jsem do "práce" Bolavý žaludek, naprosto zvorané jídlo, které mě ještě dorazilo a taky pocit, že musím večer rozhodnout moc věcí.
Tak moc jsem nad tím přemýšlela, co a jak říct a udělat a ukecat, že jsem prostě po obědě zalehla.
V divadelním černém sále, kde byla jen lece osvícená scéna jsem zalehla do křesla na ochoze. Usnula jsem. A hned potom mi bylo jasný, že teď musím taky přidat troškou do mlýna, když se dole někdo učí mluvit divadleně hlasitě a že je všechno jednoduchý. Tak jsem vyřešila během 5 minut co chci a co nechci dělat. Hotovo.
Rychle stručně a jasně. Po srazu s Tkaničkou, která nosí miminko, mi zatrnulo, protože já přestala žít.
Po cestě domů jsem přemýšlela, že bych hrozně moc chtěla spát nahá na kopci v hromadě listí, když je léto a vedle mě vzrušení a zamilovanost. No jo. Jenže ve které dimenzi vesmíru.

Pád
V nadcházející chvíli jsem se rozhodla, že tohle nezvládám ustát. A moje tělo reagovalo rovnou záchvatem, protože nebyla možnost myslet. Ale jo. A bylo to nejen danou chvílí, ale i dokopaným jídlem dne a únavou a docela zásadní absencí pátku s drahými. Jakákoliv vidina zítřků nula nula nic. Chtěla jsem umřít, protože začít žít, když jste se bezpečně schovali, je velkej šok pro tělo i hlavu. A co zítra?

Zítra je další dokopnutí rozhodnutí. Večer, který přinejmenším obrečím a budu zoufale kopat gládama do zdí. Koukat na M. a na lidi, se kterými jsem chvíli mohla něco vyjádřit. Do toho lidi, kteří budou se mnou, ale nebudou na to stačit.
A já vím, že mi bude líto. Bude mi líto a budu chtít mluvit. A nepromluvím. A taky budu chtít odejít s Živočichem domů, ale ten samozřejmě tentokrát nebude v tom živlu, v jakém ho budu chtít mít. Jako vždycky.
A možná, že to taky všechno bude jinak a odžiju to, jako by to mělo být naposled.

Děkuju za čas. Ještě dneska něco udělám. Aby mi mohlo mravenčit v nohách a v břiše napětím.
 


Komentáře

1 ven-ven ven-ven | Web | 17. února 2013 v 13:55 | Reagovat

wow. skvělej článek. spád a tak. a taky ta všeprorůstající ironická deprese. já sem se znova žít naučila. někdy mi chybí ty stavy absolutní nicoty s nožem, ale tohleto žití, byť někdy nuceně umělý a s náhradním xichtem, někam vede. když bylo špatně, bylo to čistý. naprosto koncentrovaný já. teď jsem naředěná. ale pro fungování ve světě je to spíš jediná možnost.

dík za článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.