Špatná noc. Nemožnost spánku, velká dávka něčeho, co nemám. A vlastně asi ani nevím, co to je. Jak to pojmenovat.
Připadá mi, že žiju hrozně plitkej život. Nic se v něm neděje. Věci, co se odehrávají jsou normální a běžné a ten obrovský význam přikládám všemu jen já, protože nedovedu být v klidu. Takže všechno přeháním do gigantických rozměrů, i když o nic nejde. Normálně o nic nejde.
Jsem obyčejná osoba, která má možná tak leda problémy v hlavě, ale jinak co... kde nic tu nic... přes noc jsem ve spánku přemýšlela, že nemám co nabídnout. Nemám světu co zvláštního dát.
Umím jen poslouchat a lidi mi povídají...povídají všechno... protože to umím vnímat. Ale co já?
Umím jen poslouchat a lidi mi povídají...povídají všechno... protože to umím vnímat. Ale co já?
Vždycky jsem myslela, že prožívám věci jinak, že jsem odlišná v tom, co se mi děje, jak to pociťuju a jak s tím pracuju. Jaké vnímám tenké schované vazby a jak manipuluju sama se sebou. A nic ve mě není takové, jak jsem myslela. Není vlastně nic hluboko, nic jiného ve mě a zevně. Nic. Uvědomila jsem si to skrze některé lidi a v neposlední řadě při posledních kontaktech s Fall. Ona je přesně taková, co vevnitř má hodně a ve správnou chvíli to prosakuje napovrch.
Vedle ní jsem úplně plochá, co se týče duše. V podstatě i vedle Ypsilona, vedle Tkaničky, vedle více lidí.
Někdy mě napadá - proč mi to říkáte, pro mi povídáte, vždyť já nemůžu pojmout všechny meziřádky, na to nemám duchovní kapacitu. A oni povídají. Já rozumím a neumím odpovědět.
Jsem hnusná alibistická plastelína, která přilne akorát na to, co je zrovna poblíž a tiše se zbarví. Jsem manipulovatelná mrcha, která často dělá cíleně věci, za které se může nenávidět. Jsem masochistická obluda, která neumí říct, co teď a tady chce, cítí nebo co chápe, nechápe. Jsem zlý člověk? Často bývám přesvědčená, že musím skončit v pekle nebo v hodně velké karmické odplatě.
Každý má v sobě dobro, ale musí ho umět propustit ven. Myslím, že to neumím a proto nezářím jako jiní, že nemůžu uklidňovat svou přítomností, nemám zajímavou auru, nejsem přitažlivá (a nemyslím tím fyzickou rovinu).
Přes všechny pochody, které mám v hlavě jinde než ostatní, jsem normální ovce, která si občas mele svoje duchovní pindy a kope gládama do listí.
Chtěla bych si pokecat s Budhou nebo se Sokratem.
Asi pro tohle všechno je mi tak blízká Psychóza ve 4:48, jen pořád věřím, že někde ve všem smysl je.
Když jsem byla mladší, věřila jsem, že můžu mluvit s větrem, že mě poslouchá, že mě hladí a že když chci, aby nefoukal, tak změní směr dál ode mě. Představovala jsem si, že poslouchám stromy, že když šumí, tak mi povídají, myslela jsem, že země mě nikdy nenchá umrznout a že když na ní budu ležet, bude mi dávat teplo.
Věřila jsem, že voda teče tak rychle, aby mě nesemlela a že zvířata jsou v mé přitomnosti klidná. Věřila jsem, že jsem takhle tiše spjatá se vším na světě a že to nikdo jiný necítí. Pak mi pokáceli vrbu...







