close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2013

Špatná...

17. března 2013 v 10:28 Životní smetiště
Špatná noc. Nemožnost spánku, velká dávka něčeho, co nemám. A vlastně asi ani nevím, co to je. Jak to pojmenovat.

Připadá mi, že žiju hrozně plitkej život. Nic se v něm neděje. Věci, co se odehrávají jsou normální a běžné a ten obrovský význam přikládám všemu jen já, protože nedovedu být v klidu. Takže všechno přeháním do gigantických rozměrů, i když o nic nejde. Normálně o nic nejde.
Jsem obyčejná osoba, která má možná tak leda problémy v hlavě, ale jinak co... kde nic tu nic... přes noc jsem ve spánku přemýšlela, že nemám co nabídnout. Nemám světu co zvláštního dát.
Umím jen poslouchat a lidi mi povídají...povídají všechno... protože to umím vnímat. Ale co já?

Vždycky jsem myslela, že prožívám věci jinak, že jsem odlišná v tom, co se mi děje, jak to pociťuju a jak s tím pracuju. Jaké vnímám tenké schované vazby a jak manipuluju sama se sebou. A nic ve mě není takové, jak jsem myslela. Není vlastně nic hluboko, nic jiného ve mě a zevně. Nic. Uvědomila jsem si to skrze některé lidi a v neposlední řadě při posledních kontaktech s Fall. Ona je přesně taková, co vevnitř má hodně a ve správnou chvíli to prosakuje napovrch.
Vedle ní jsem úplně plochá, co se týče duše. V podstatě i vedle Ypsilona, vedle Tkaničky, vedle více lidí.
Někdy mě napadá - proč mi to říkáte, pro mi povídáte, vždyť já nemůžu pojmout všechny meziřádky, na to nemám duchovní kapacitu. A oni povídají. Já rozumím a neumím odpovědět.

Jsem hnusná alibistická plastelína, která přilne akorát na to, co je zrovna poblíž a tiše se zbarví. Jsem manipulovatelná mrcha, která často dělá cíleně věci, za které se může nenávidět. Jsem masochistická obluda, která neumí říct, co teď a tady chce, cítí nebo co chápe, nechápe. Jsem zlý člověk? Často bývám přesvědčená, že musím skončit v pekle nebo v hodně velké karmické odplatě.
Každý má v sobě dobro, ale musí ho umět propustit ven. Myslím, že to neumím a proto nezářím jako jiní, že nemůžu uklidňovat svou přítomností, nemám zajímavou auru, nejsem přitažlivá (a nemyslím tím fyzickou rovinu).

Přes všechny pochody, které mám v hlavě jinde než ostatní, jsem normální ovce, která si občas mele svoje duchovní pindy a kope gládama do listí.

Chtěla bych si pokecat s Budhou nebo se Sokratem.

Asi pro tohle všechno je mi tak blízká Psychóza ve 4:48, jen pořád věřím, že někde ve všem smysl je.

Když jsem byla mladší, věřila jsem, že můžu mluvit s větrem, že mě poslouchá, že mě hladí a že když chci, aby nefoukal, tak změní směr dál ode mě. Představovala jsem si, že poslouchám stromy, že když šumí, tak mi povídají, myslela jsem, že země mě nikdy nenchá umrznout a že když na ní budu ležet, bude mi dávat teplo.
Věřila jsem, že voda teče tak rychle, aby mě nesemlela a že zvířata jsou v mé přitomnosti klidná. Věřila jsem, že jsem takhle tiše spjatá se vším na světě a že to nikdo jiný necítí. Pak mi pokáceli vrbu...


Seznam o zpackané lásce

14. března 2013 v 22:03 Ušima a Očima
Ještě teď mám chuť napsat takový výčet filmů, které mě hrozně citově zasahují. A jsou o lásce a většinou o nenaplněné lásce. Což je věc, která do mě bodá, ale miluju to. Tady jsou.

1. Fontána

Fontána je silný film. Lidi ji buď nenávidí nebo milují. Já ji miluju i po stopadesátém shlédnutí.
Neurčitelný děj, obrazy, hudba, pocity a okamžiky. Hodně natlačené do jedno kusu. Miluju to víc než Requiem za sen, což je další skvělé dílo režiséra Aronofského. Ach.



2. Zaříkávač koní

Pro spoustu lidí jen americký doják. Pro mě neuvěřitelně nádherný film, kde je spousta emocí, spousta krásných záběrů a hudby a příběh se silným citem, který nemůže být a není naplněn... smrt blízké kamarádky, řešení hluboké rány v sobě skrze vztahu s milovnaým koněm a vztahem s matkou, city mezi odlišnými lidmi... ten film je tak moc...ach



3. Tristan a Isolda

Další americky sladce zpracovaný příběh o lásce a tak dále... já ani nevím, proč zrovna tenhle film. Prostě všechny pocity z filmu se plynule přenášejí na mě.



4. Moulin Rouge
Ano. Je to kýčovitý muzikál, kde se hraje na jedinou notu. Ale já tomu podlehla a i hudebně i jakkoliv jinak, to prožívám.



5. Želary

Tentokrát český film. Dle mě opravdu hodně kvalitní. A i když tam je děj širší, vždycky z toho nedýchám.
Vlastně myslím, že je to jeden z nejlepších českých filmů.


6. Můj bratr Tom

Snímek, který je asi nejpodivnější ze všech. Natočen ruční kamerou, mladí herci, hodně ticha a hrozně moc emocí.
Jeden z nejsilnějších filmů o dovu lidech, kteří si prožili muka a spolu jsou jako jeden.


... ne, nevím titulek

14. března 2013 v 21:22 Bez logiky věci
Jeden docela plitký článek, protože mi nejde psát, ale chci to vypsat, než to ztratím.


Včera jsem zalezla se Špaget na chvíli do Artu na naprosto dokonalý dánský thriler Hon. Doporučuji všemi deseti stejně jako větinu severské kinematografie. Ta surovost a necitovost, přitom to je hodně o citech, to prostě umí jen na severu.
Zvláště pak miluju všechny sexuální scény severských filmů. Realita. Hodně dobře.
Plkaly jsme trochu předtím v Artcafé a tak se mi tam dobře sedělo navzory hysterii předchozího večera. Hodně mi vadí, že teď není teplo, protože v zimě už se mi nechce sedět.

Nezahlceně
Nějak neplánovaně a necíleně jsem poslední 4 dny změnila svoje stravování. Jediná myšlenka, která byla v těchto dnech věnovaná jezení byla - už na tohle fakt nemám, jídlo prostě není středobod mé hlavy. A tak to skončilo. Nemyslím jinak než v rovině - chutná/nechutná a hlad/nehlad. A ono to tak nějak funguje. Jím cca. 4x denně, z toho 3 jídla dost velké porce, repsektive úplně běžné porce toho, co se doma uvaří, případně, na co mám chuť. Bez rozboru, bez počítání, bez měření času, bez rozestupů, bez pravidel.
Je to zajímavé. Tělo reaguje asi tak, že trávení funguje, že necítím chutě navíc, že někdy se ozve potřeba doplnění a to je tak všechno. A samozřejmě, že tohle nepotrvá patrně dlouho. Ale je dobrý zjistit, že tělo vlastně pořád pracuje, jak má a že hlavní je jako u všeho - nemyslet!

Všechno zlé...
Tak se teď snažím učit. A v hloubi duše věřím, že buď se mi to podaří a budu mít štěstí na hodně pitomců u testů a na lehké okruhy a nebo ne. A tak budu dělat němčinu třeba. Vlastně je to jedno.
Teď teprve vnímám tu pauzu jako něco hodně potřebného pro další chod mé bytosti. Docela si teď vážím práce i studia a nějakých povinností v životě. Stejně tak jsem mohla několik měsíců zkoušet, co vydržím já i tělo a nemuset být v prdeli kvůli škole. Všechno zlé je pro něco dobré, znáte to.
Jsem ráda za to všechno, protože bez všech těch kiksů by se mi nevrátilo dost intenzivní posouvání ve zpěvu, nemohla bych v hodně situacích používat asertivitu, nezačla bych vařit jídla, který jdou pozřít (jídla, která jsem dělala někdy sama pro sebe by ani pes nežral, ale mně to bylo jedno), nemohla bych si oholit kus vlasů a neuvědomovala bych si spoustu tenounkých vazeb mezi mnou, rodinou a přáteli. Ne vždy to jsou vazby správné.

Drahá bez podmínek, bez křiku
Docela mi vadí fakt, že jedna moje drahá je stále tak manipulátorská. Ne cíleně, je prostě taková. Nějakou dobu jsme se neviděly a moc spolu nemluvily. Z mé strany to není obrovský problém, který by ničil mé vazby k ní. Ale mám opravdu strach, že až bude moct, bude se chovat velice odměřeně, nasraně, že jsem na hovno kamarádka, protože se nikdy neozvu a seru na všechny. Ano. Neozvu se. Vidím v ní takovou jsitotu, že vím, že se uvidíme, když budeme chtít. Hotovo. A ona moc dobře ví, že ji miluju a že jsem tu KDYKOLIV pro ni.
Je to asi jediný přátelský vztah, kdy se bojím, že jsou kladeny podmínky. A to je špatně. Tenhle přístup se mi nelíbí.


Ypsilon, Ypsilon, Ypsilon... achjo
Potkala jsem se s Ypsilonem, což nebylo setkání zrovna dobré. Jde o to, že když máte člověka rádi ale zásadně si s ním nerozumíte, je to neslučitelné.
No a já a Ypsilon jsme kvůi tomuhle skončili předtím a nepokračujeme teď. Nejde to. Ten vývoj se utrhl. Ypsilon se vyvíjí ve své extrémnosti v životě a já se vyvíjím naopak do mnohem barevnějích spekter, kde už dávno není všechno buď a nebo. Beru v potaz všechno a všechny okolo a vlastně mi dost vadí tyhle zabejčené radikální postoje, kterými žije Ypsilon. Je to jeho život a pro něj je to dobře, ale se mnou se to nedá sloučit. Navíc nevidím důvod být v kontaktu s někým, kdo mi řekne, že nechce asi být součástí toho mého světa, protože je moc jiný od mýho. Jako ne... když o tom teď píšu, jsme tam, kde jsme byli. Řekl to zase stejným tónem, zase se stejným zklamáním, že to není, tak jak si to vymyslel, když jsme se potkali. A na to už nemám nervy. Nebudu tu pro někoho, když mu nejsem dost dobrá, pro jeho cestu. Nenene. Krom jiné - první poznámka k záznamu z koncertu, kde mě viděl byla - zlato, ale měla bys nosit sukně, ty kalhoty fakt nejsou dobrý. No tak ještě opakuju... nenenene.


A teď ještě něco... měla bych asi začít chodit ven, jinak zakrním v poloze - sedmo u knih a počítače.

Čmáranice

12. března 2013 v 21:26 Ušima a Očima
Dneska večer jsem po dlouhé době podlehla faktu, že nesnáším svůj vzhled. Že jsem svoje tělo dopracovala k těmto rozměrům. Že je to hnus. A ne proto že by na tom záleželo. Ale protože přece jen by mi stačila norma měřítek. Vždycky potřebuju normu měřítek, i když sama o sobě jsem mimo všechny normy.
Tak jsem zcela spontánně popadla papír, tužku, pero a akvarely a udělala takový rychlo brainstorming pomocí "umění"
Tak teda tohle z toho vzniklo. Neumím malovat akvarelama ani kreslit a tohle nebylo ani jednou mazáno, gumováno, nic.
Je to tak, jak jsem to udělala.



Enjoy this moment

9. března 2013 v 22:04 Ušima a Očima
Doprdele se vším... není mi dobře... nevím, čemu věřit, čím se řídit, co dělat... kolik času můžu obětovat chybám.

Tak pár písniček. Protože mi z nich nebylo smutněji.





Bez jídla, bez emocí

8. března 2013 v 20:05 Životní smetiště
Mám psavou a to proto, že zase místo, abych se učila nebo řešila důležitější věci, myslím na jídlo, protože ta vazba jídloplusvyřešeníživota je ve mě ještě dost zakuklená.

Momentálně řeším jídlo z pohledu.... co mám dělat? Jakožto člověk léčící se a vědom toho, co by měl a neměl s jídlem podnikat, hodně hrotím poslední dny tu nutnost pořád něco jíst. Moje už permanentí hypoglykemie způsobuje, že mám hlad tak přibližně každé dvě hodiny. Což pro mou snahu, zbavit se myělení na jídlo je docela otravné zjištění. Ono to možná je pravda - jíst hodněkrát denně a nemít hlad a tak. Ale do jaké míry mám řešit vydatnost těch jídel.
Kdy přestalo být normální dát si na svačinu jabko a necpat se před obědem? Kdy začalo být nutností tahat s sebou všude obložený chleby a kefíry a zeleninu a hlavně po 3 hodinách jíst!!! Ano. Už delší dobu jím co 3 hodiny, protože bych bez toho záchvatovala. Protože aspoň takhle ten příjem záchvatový nacpu do menších celků. Na druhou stranu jsem dospěla do fáze, kdy si hlídám obsah všech živin v každém jídle a kdy to docela zásadně řeším. Protože by se tak mělo jíst a moje tělo musí fungovat.
Jsem na diskuzním fóru o zdravé stravě. Slečny zde diskutují o potravinách, kde sehnat kvalitní a dobré, jak co použít, co z čeho uvařit. A v neposlední řadě řeší jídelníčky - je tam několik vyléčených PPP slečen, které si hlídají pestrost svého jídla, pár slečen, které studují nutriční obor a mají brilantní jídelníčky a nejvíce radí a pomáhají ostatním.
Dozajista užitečné. Holky se s tím neštvou, když je něco špatně, prostě řeknou - blbost, přidej tohle, uber tamto.
A tak dokážu poskládat dokonale výživný jídelníček, jak z pořadu Jste to, co jíte. Otázkou je, jestli to náhodou není přitažené za vlasy.
Pořád mám pocit, že je rozdíl - neřešit jídlo, ale jíst normálně, zdravě, běžně zdravě a nebo jíst jako vyléčená anorektička. Mám pocit, že ony ty holky jsou rády, že jí tak ukázkově zdravě a hodně a taky to rády dávají na odiv. Aby bylo teda vidět, že jsou ok a že milují jídlo. Nicméně je pro ně katastrofální, když někdo jí málo sahcaridů nebo málo celkově, hned setřou všechno, co není dokonalé jako jejich jídelníčky. Ony to znají, studují, jsou experti a neberou jakékoliv jiné možnosti stravování. Takže se mi několikrát stalo, že jsem během dne nestihla sníst svačinu a hned mi v hlavě vyskočilo - co by mi na to řekly, že je to špatně.

A v tom teprv vidím ten rozdíl oproti bulimii. Anorektičky se musí přinutit jíst. Většinou to dospěje ke zdravé stravě.
Jenže bulimičky se musí naučit jíst tělem a ne hlavou. Ony se potřebují zbavit jakéhokoliv přemýšlení o jídle. Potřebují nepociťovat jídlo jako něco nenormálního.
Proto jsem ráda, že Krch říká - vašim problémem není zdravá strava, vy se máte zbavit bulimie a diet. Proto se musíte naučit, že i nezdravé párky jsou pro vás normální jídlo.

Ale odbočila jsem. Můj problém není složení. Sním všechno, skoro. Ale nebaví mě zvykat si na permanentí jezení a rozebírání, co bych měla sníst. Pro mě není problém sníst plnohodnotnou a velkou snídani (bez té nežiju), velký oběd se vším všudy, i tu sladkost si pak třeba dám, ale spíš nechci kvůli hypoglykemii (to je jiná věc), večeři už dávno nešidím a je to skoro jak oběd. Ale co mi opravdu vadí, jsou často svačiny. Bez nich taky nevydržím, ale proč musím jíst velkou svačinu. Proč není dobře jenom miska ovoce nebo oříšky a hrnek kefíru, proč... vím, že 3 jídla denně nestačí. Pošla bych. Ale proč to musí všichni tak hrotit. Já vlastně věřím na 3 hlavní jídla a pár kousků mimo.

Když mám jíst úplně normálně... tak naprosto normální je jídelníček na táboře. Vaří se tak, aby děti nehladověly, aby bylo jídlo 5x denně a nikdo hlad nemá. Ba spousta mých přátel dost nezvládá tak časté jídlo a trávení jim dává zabrat.
Jídelníček asi takový:
Sn: chleba s pomazánkou/vánočka s máslem a kakao, čaj
Sv: ovoce/zelenina/oplatek
Ob: polívka, hlavní jídlo - maso s rýří, zapečené těstoviny, řízek s bramborama... salát
Sv: zelenina/buchta/rohlík a ochucené mléko
Več: obložené chleby/topinky ve vajíčku/párky/těstoviny...
(My kyseliny jsem samozřejmě ještě po večerním programu zamířily dojet zbytky od večeře)

A všichni papáme a domů se vrátíme s úplně stejnou váhou případně o 2 kila lehčí. Napapaní, spojení. A na fóru by to bylo velice kritické. Neříkám, že je to složením extrazdravé, jde o to rozložení do dne.
Mně dřív stačily 3 větší porce a jinak ovoce, jogurt, oříšky...


Dodatek
To, že tohle řeším, je známka toho, že neumím řešit životní kiksy a proto rozbabrávám jídlo, abych něco něčím vyřešila.
Doprdele. Špatně.

Dodatek 2
Dnes se mi podruhé zdálo o kartonových papučích, tak nevím, jestli už to nemá nějakej význam.

Když se nedaří a Krch je idiot

5. března 2013 v 17:31 Program
Věděla jsem, že moje prvotní nadšení za chvíli vystřídá neschopnost a rezignace na všechny úkoly, úvahy.
Momentálně je mi blbě, jen když se podívám na tu stupidní knihu od chytráka Krcha. Očekávaně.
Další kapitola se zabývá dedukováním různých poznatků z jídleních záznamů a plán, jak překonat chyby nebo spíše chybám předcházet.

"Chuť mít záchvat často vychází ze setrvačné nervozity, že už jste záchvat dlouhou dobu neměli."

To, že mám chutě konkrétně na sladké přisuzuju premenstruační tenzi. Záchvatovité jezení těsně před zlobí mnohem víc. (Ale to není omluva, můžu to ovlivnit!)
Důležité poznatky!
- k důvodům záchvatů nepatří!!! věty typu "Jsem nemocná, nemůžu být dokonalá." "Neumím to ovládat." "Jsem neschopná." "Mám blbou náladu tak co no..."
- musím vyvozovat aktuální neemocionální důvody k záchvatům
- snažím se vydržet, i když se nedaří!!!!!

Co jsem postřehla sama je... že mi opravdu pomáhá si k jídlu udělat normální rituál, který u nás doma už málokdy funguje - nachystat si jídlo na talíř, prostřít si a sníst jídlo v kuchyni u stolu a nečíst, nerozptylovat se čímkoliv jiným - jen jíst.
-> všimla jsem si, že mě tato samostatná činnost natolik nebaví (jídlo je dobré, ale zdlouhavé), že už to chci mít dojezeno a zase se věnovat zábavné činnost! Pokud jím jakékoliv jídlo v pohybu po bytě, u televize, u seriálu, u počítače, na 90% nastane nutkání pokračovat v jídle dokud neskončí seriál etc. Tento podmíněný reflex jsem si vytvořila už na začátku bulimie, kdy jsem si ve chvíli mezi školou a hodinou zpěvu pustila seriál (konkrétně Sex ve městě) a u toho jedla - nikoliv hlavní jídlo, ale mlsy navíc a později se stalo pravidlem, že když začal záchvat, byl u toho puštěný seriál či film
Proto je hodně dobré vědět, že si můžu vytvořit opačný reflex jezení u stolu bez ničeho a odchodem od stolu jídlo ukončuji. Podařilo se mi za poslední týden akumulovat téměř každé jídlo ke stolu, případně jen ke stolu s učením. A ani jednou jsem po takovém jídle nechtěla jíst dál. Problém nastal ZÁSADNĚ jen když jsem s jídlem sedla k televizi a nebo popocházela s kusem jídla v ruce. Poté už jsem roztěkaná a jím co je po ruce a je to v háji.

=> řešení - vydržet jíst vždy!! jen u stolu a nenechat se zvyklat pojídáním kdekoliv jinde v bytě či za pochodu. Něco jiného je pokud jím venku s někým. V tomto případě taky nemám nutkání.
Je to jednoduchý, no ne?! (Hahaha, kdyby bylo, tak už nic neřeším)

- poblém číslo dvě - chutě se nevyřeší samy od sebe z jakýchkoliv důvodů, po kterých bádám - musím ho vyřešit já!
- dnes jsem se svědomitě celý den učila, bavilo mě to, šlo mi to... stačilo si vzít svačinu k seriálové pauze a všechno je v tahu. Bolavé břicho a nutnost nezvracet. Achjo. A co tím chci říct? V mé hlavě už dlouho putují věty - kdybych dělala, co mám, kdybych se učila, jak chci, kdybych vypadala jinak, kdyby mě měl někdo rád, kdyby tohle a ono.... určitě bych neměla potřebu se přejídat. Největší ze všech blbostí! Vystřídala jsem už skoro všechny mé podmínky a nikdy se nepovedlo nezvracet. Dokud totiž budu propadat nutkáním, nic se samo nezmění. Samozřejmě psychika hraje roli, ale i dky je relativní klid, můžu dělat všechno proto, abych si záhvaty nezpůsobovala sama technickými chybami.
- zařazování zakázaných jídel - není nutno absolvovat, mám povolená všechna jídla, až na dvě výjimky a z ničeho jiného nemám panickou hrůzu - ovšem opět jsem u toho, že dvě položky mi nedělají dlouhodobě dobře se žaludkem už několik let a není to z důvodů dietních
- MUSÍM VYDRŽET NACPANÉ BŘICHO A ZKUSIT SE PROSTĚ STOPNOUT VČAS A VYDRŽET MŮJ ROZTAŽENÝ ŽALUDEK! Au.
Zvládnu to. Baví mě učení. Baví mě sluníčko za oknem. Vím, že kdybych šla ven, bylo by to lepší. Zkusím se naučit více podmíněným reflexům proti bulimii.

Ještě něco k Pavlovovým psům...

Došlo mi, jak moc jsem závislá na pojítku - seriál plus jídlo. Trvá to tka dlouho, že vůbec nejde o ten seriál - znám ho nazpamět, funguje pouze jako kulisa k neustálému poklusu mezi kuchyní a gaučem. Kdyby to bylo něco, co ještě neznám, musela bych se soustředit, o co tam jde. Tak jsem si uvědomila, které konkrétní seriály a filmy nutně vedou k jídlu - Sex ve městě, filmy Popelky, Letuška 1.třídy, Sex ve městě 1 a nově i Tajný deník Call girl
Jak jste si jistě všimli, jsou to všechno stupidní americké komedie a romanťáky. Nic co by mě zajímalo. Ale tématicky bych to okecala asi jako filmy o zázračných cílevědomě odhodlaných proměnách dokonalých žen a seriály o ultra sexy ženských, které zakopávají o sexy chlapy každou minutu a jsou prostě báječné.
Tahle tématika na mě působí v televizi neksutečně uklidňujícím dojmem, že i já jednou budu skvělá, odhodlaná, báječná a všem vypadnou oči, jak budu jiná a dokonalá. Jednou... Ve spojení s jídlem, kteér do sebe u toho láduju je to valstně logický balzám. Vyvolává to ve mě uklidnění, že nevadí, že se teď cpu a přizabíjím se, ale přece přestanu a potom budu taky tak bezchybná filmová hrdinka.
Je to směšný reflex. Je to směšné až tak, že když zapnu jeden díl a začnu jíst, nutně pouštím další a další, jen abych mohla dál a dál jíst. Říkala jsem si, že to všechno vymažu, ale to by mi sestra neodpustila. A taky bych se mohla upnout na jiné blbosti. Nejhorší na tom je, že se vždycky peru s tím - oc se to sakra děje, nic mi není a stejně už týden zvracím?!
Není to o tom. Půdobí mě na mě špatné zažité podněty, které si stále opakuju a pravděpodobně je to podložené nějakými pocity.

Toť vše. Raději.

Jídelní záznamy, režim a spol

3. března 2013 v 19:56 Program
2. a 3. kapitolu jsem si shrnula do jednoho, protože mi obě kapitoly nepřínášely nic nového a v podstatě na úkolech se snažím pracovat už delší dobu sama od sebe.
Hlavním cílem 2. kapitoly jest umět zapisovat jídelní záznamy, s pocity, zvracením, přejezením, myšlenkami. Je nutné být v záznamech stoprocentně upřímná, neb slouží hlavně mému vlastnímu posouzení.
Vydržela jsem psát skoro všechno minimálně na konci dne, ideálně po každém jídle. Další vyhodnocování vedlo k jasným stanoviskům - jím přirozeně docela dobře co se týče pravidelnosti a hodnoty jídla, ale kdykoliv je krize, přejezení, případně celý záchvat i se zvracením automaticky přejdu do režimu vytrávení do dalšího dne. Tzn. když se po obědě přejím, případně zvracím, zbytek dne už jen piju. Ne ovšem z důvodů psychického dietního přesvědčení, ale záchvaty jsou tak obsáhlé, že můj žaludek prostě do konce dne trpí bolestmi a není schopen zpracovat ani sousto. To je špatně.

Ve 3. kapitole se mám snažit o stabilizaci svého jídelního režimu - nevynechat v žádném případě ani jedno hlavmí jídlo. Ideálně 5 jídel denně, ale stěžejní jsou snídaně, oběd a večeře.
Dále se radí - omezte všechny náhražky jídla, pijte vždy až po jídle, u jílda postupujte zásadně od vydatnějších k méně vydatným, sladkým se končí!
V případě pocitu nedojedení (následky roztaženého žaludku v případě častých záchvatů bez zvracení) nutno vytrvat u porcí normální velikosti - za několik týdnů se žaludek normalizuje na běžné porce bez výkyvů. (porce nikoliv dietní, ale stejné jako lidí okolo)
Učím se jíst mechanicky, bez ohledu na pocity!!!
Dále se snažím vydržet silou vůle okamžiky nutkání k jezení - seznam náhradních aktivit, jídlo se snažím udržet co nejdéle v sobě, dokud špatná vlna neodezní, nutkání jíst i zvacet přichází jako vlna a stejně tak po chvíli odezní!!! Nutno vydržet.


To všechno mi ne vždy vyjde. Ale chybovat je normální, nutno pokračovat v systému i přes chyby!!! Chyby nezahrnujeme do plánu!!!

Tak to by dnes ke Krchovi stačilo. Nejde mi to, tak jak bych chtěla. Ale pokračuju k dalším kapitolám.

O jiném chápání

2. března 2013 v 22:52 Životní smetiště
Je mi divno.

Včera i dnes jsem po delší době viděla konečně své drahé Psychouše a díky nim jsem se dokázala několikrát doslova válet smíchy, což mi dělá opravdu dobře na duši.
Na druhou stranu jsem si sama přivodila karmickou odplatu na moje rušení dohodnutých věcí. Ale tentokráte se nejednalo o záměrné vymlouvání, ale opravdové zádrhely včasného fungování etc.
Napsala jsem po dlouhé době Hvězdářovi, jednak proto, že jsem na něj docela často myslela a chtěla se s ním vidět a jednak proto, že jsem chtěla zjistit, jestli mě orpavdu "nenávidí" nebo mám paranoiu.
Nemám paranoiu. To je ta horší zpráva. Hvězdář mě nejen odstranil z internetově dostupných komunikačních zdrojů, ale smazal i můj telefonní kontakt a když jsem přesto napsala, velice elegantně mě poslal na jinou planetu a po mé další reakci patrně zablokoval to otravné číslo v inteligentním telefonu. No... moje reakce totiž byla - proč?
Nepamatuju se, že bych mu nějak ublížila, že bych na něj byla zlá, odporná, že bych se zachovala kdy jako mrcha vůči němu. Jediné, co se stalo s naší komunikací, byla moje velká zaneprázdněnost a jeho následné nereagování v posledních dvou měsících. Jestli jsem jakkoliv ranila jeho city, ego nebo cokoliv... mrzí mě to, protože o tom nevím a nebylo to cílené. Dost možná ale jednoduše stále nevidím nějaké tenoučké nitky, dle kterých se běžní lidé řídí a potom nechápu, co je dobré a co zlé říct nebo udělat v danou chvíli. A proto nevím, že je dobré dát někomu najevo víc, že ho chci vidět nebo tak něco... nevím. Asi jsem se zachovala nějak špatně, neočekávaně, což prostě moje chápání světa nevidí.

Tak mě to tiše mrzí, protože Hvězdář byl pro mě docela světlý bod v komunikaci s neznámýni lidmi, měli jsem si co říct, bavili jsme se a stavěli jsme parníčky a lodičky ve Spolku u čaje. Pořád mám papírového "ducha" na stole, tak zase dojíždím na to Buď a Nebo... hmmm.

Na tohle narážím docela často a překvapilo mě, že jsou i jiní lidi, kteří to tak mají.
To jiné chápání. Kdy ale skáču z extrému do extrému pravděpodobně.
Dojela jsem na to už ve vztahu s M., kdy jsem žila celou dobu v domění, že je všechno super a krása a potom se na mě sneslo, že je vlastně všechno špatně hlavně na základě mých všech projevů/neprojevů jakékoliv náklonosti. Nechápala jsem. Myslela jsem do té doby, že dávám jasně najevo všechny city nebo fyzické projevy. Ale asi ne.
Nejvíc mě tohle přešlo asi v období s Panem Y, protože to bylo krátce velice intenzivní bez všech zábran, ale to už je kapitola sama pro sebe. Ale i Pan Y si stěžoval, že o mě neví každej den, že něco neříkám, nedělám apod. Opět nechápu.
A snad jen v případě Introverta jsem dávala najevo co jsem měla.

Jednoduše... nevím, byla jsem zmatená, když mě Introvert prvně objal, když mě chytl za ruku nevěděla jsem co dělat, jestli to je normální nebo ne, byla jsem zmatená, když M. nechtěl odjet sám domů, ale jel mě doprovodit po noci v lese, nevím, nepíšu smsky často během dne, jen když mám důvod, nemám potřebu psát na dobré ráno a dobrou noc a nechápu, že je to někdy třeba, nevím, jestli je dobré fyzicky kontaktovat nebo prostě být, nevím, co se "sluší a patří" vůči ostatním lidem. Nevím, jestli mám dát někomu pusu na dobrou noc, když mám sympatie nebo ne, nechápu, že někdo ode mě něco čeká a já to nevidím. Nebo vidím, ale až když je pozdě. Prostě tohle neovládám.
Není to mou vlastní nepotřebou kontaktu nebo tak něco, ale když s někým jsem z jakéhokoliv důvodu, mělo by to snad být jasné bez přehnaných projevů. Prostě takové to cítění mezi řádky, kdy není potřeba některé věci ukazovat. Na druhou stranu se ráda budu držet za ruce, ráda se budu objímat a tak dále, když to bude bezpodmínečně vycházet ze situace.
K tomu se samozřejmě váže i má nepotřeba sexuálního života. Neznamená to, že bych sex nepovažovala za dobrou věc a pro vztah mezi mužem a ženou do jisté míry důležitý. Každopádně já ho málokdy potřebuju. Ne vždycky. Někdy se "zadaří" (nebo jak to říct :D) a prostě se sladím s potřebami partnera. Ale kdyby sex vůbec nemusel být, byla bych úplně stejně spokojená. A já prostě beru dobře fakt, že to není podmínkou čehokoliv. Ne všichni muži tomu rozumějí. Spíš žádný.

Jsem velice emotivní, citlivý a empatický člověk. Ale na tohle moje jakékoliv schopnosti nedosahují. Jsem natolik empatická, že když prostě cítím od druhého něco, není potřeba, aby mě hned tiskl k sobě. Naopak když něco není anebo je to špatně, mám tu potřebu velkou, protože je to na místě.

Asi už plácám nesrozumitelně. Jsem prostě divnější než běžné slečny na ulicích. Hejahejahej. Jestli to Hvězdář a všichni ostatní nechápou, tak by to měli zkusit vyhodnotit jiným vzorcem.


Další plná noc

1. března 2013 v 12:02 Životní smetiště
Další noc plná akce, zážitků, prožitků a dost zatěžkaná snídaně. Zatěžkaná faktem, že je mi jedno co sním, hlavně ať to přebije tu chuť alkoholu a vydýchanýho vzduchu, co prošel mezi zubama.

Včera byl koncert. Byl to koncert opravdu úžasný. Struny zněly, zněly i hlasy a potlesk a smích. Naplno odžitý hudební šílenství. Stála jsem v šatičkách s tylovou sukní a z vlasama na jedné straně bez a na druhé třeštící objem. Za zády se schylovalo k výbuchu nebo k pokojnýmu vestřebání. Celá kapela včetně dvou starých členů. No fajn. Mezi nimi i M. v nové životní roli a tak jsem raději zavelela, že panák. Tequila tekla po rukách a v tom nejhorším otočení se k pravdě před očima se objevil Živočich jako na zavolanou.
Nebylo mu dobře. Nebylo dobře ani mě. Společně nám bylo o kousek líp. Na chvilku.
Tak jsem poletovala chvilkama mezi barem, mezi Špaget, kterou jsem zanechala bohužel jiné zábavě, mezi Živočichem a mezi tanečním parketem, kde jsem přetírala jakékoliv Ale.. mezi mnou a zbytkem kapely.
Bylo zvláštně nepochopitelné, že jsem ten večer trávila s tím, s kým jsem ho trávila. Opět.

Krom toho, že jsem se distancovala od jakéhokoliv starání se o existenci M., protože dle všeho o něj prostě bylo postaráno jinými lidmi, jsem dost překračovala svoje limity. To že jsem běhala bosky po parketu se škubavými pohyby chybějících vlasů nemělo žádný význam.
Ale když Špagetka zdálky kontrolovala všechno, co se dělo a měla chuť Živočicha minimálně lehce mučit, začala jsem přemýšlet, kdy se stalo, že lidi spolu nemůžou vycházet...

Jsou důvody, proč se s Živočichem nebavit?
Protože mi ubížil, pár let to už bude, zachovel se špatně, ale myslím, že úmysl mě přizabít nebyl. Já z toho bylo dlohou hodně mimo.
Protože o něm skoro nic nevím, protože je o hodně! let starší (a tím překročil zatím všechny mé dosavadní chlapy všeho druhu)
Protože se chová drze, arogantně a má nejapné vtípky a poznámky, takže na mé známé zatím nepůsobil nijak důvěryhodně.
Protože je to prostě on.

A to se netýká jen Živočicha. Je to mnou. Mou povahou vytěsňovat nepříjemno pro klidné vazby s okolím.
Proto se stále bavím s Živočichem, proto spolu můžeme usínat když zrovna chceme a bavit se spolu a tančit, když je možnost. Proto můžu zase mluvit s M. a usmívat se na G. a nemít za zlé nic, co ostatní udělali a mě to položilo.
Protože lidi si většinou stejně udělají, co chtějí oni a na ostatní se nehledí. A nemůžu vlastně nikomu nic zazlívat.
Málokdo v mým okolí by měl skutečně zlé úmysly. A já to špatný vytěsňuju. To je to.

Už mi zase nejde dobře psát. Ale tohle chci vyhodit.

Ráda bych, aby mi lidi věřili, že vím, co dělám, když se s někým bavím a kdy ne. Vím, co můžu čekat. Jinak bych to sakra už neudělala. Je jasný, že když se zase začnu bavit s M., budou mí drazí pálit, že mám brzdit, ale co - já jsem si to prožila, tak vím. Stejně tak s Živočichem, stejně tak se vším ostatním.
Mimochodem o Živočichovi taky teď básním, protože čím víc se vídáme v poslední době, tím víc se z něj stává takovej ten normální člověk, co myslí, uvažuje, prožívá a cítí a to je hrozně moc blízký. Díky za to po těch letech.