Když se nedaří a Krch je idiot
5. března 2013 v 17:31 | ProgramKomentáře
Asenath, tohle je hrozně důležitej krok, uvědomuješ si to? A ty jsi ho zmákla. Přišla jsi na fakt důležitou spojitost a dokážeš tomu předcházet, to je úžasný. Vim, že bojuješ každej den a moc ti držim pěsti. Ten novej jídelní rituál je dobrej. Fakt tě obdivuju, protože já ho moc nezvládám, i když jsem se o to pokoušela hodněkrát. U mě je to asi trochu jinak nastavený. Nejde o nějaký seriálový balzámy a unikání do jinam, ale prostě... že nedokáže jíst sama. A proto si nosim jídlo k pc a radši si u toho čtu (nebo si s někym píšu), protože mám pocit, že je někdo se mnou. Asi je to hodně hráblý. Ale úplně nejvíc se pro jídlo uvolním, když je někdo doopravdy se mnou (přítomnej) a nejlépe taky jí. Je to pak hrozně moc automatický a přirozený a já nemusim myslet na to, že zase JIM a KOLIK toho jim a můžu svojí jídelní porci poměřovat (ne svojí šáblostí), ale tím druhým člověkem - jak se v jídle chová... a soustředit se třeba taky na to, co řiká a ne jen na to jídlo samotný.
Bože... tohle je tak divný. Kam se poděla ta přirozená vlastnost člověka jíst?
Takhle moc nad tim přemejšlet.. to je vážně peklo.
[3]: Tohle jezení s někým řeším taky už dlouho. Když jsem se rozhodla v létě začít jíst víc normálního jídla jako ostatní, šlo to jenom, když jsem jedla s M.
Hrozný bylo třeba jídlo někde mezi přednáškama, to jsem fakt nezvládala.
Každopádně to už mi nedělá problém.
A ano...je pravda, že je to děsná vazba hlavy a jídla. Neuvěřitelný.
Když jsem poznala Durmana, asi tak do roka jsem přibrala 8-10 kg (je fakt, že k tomu ale přišpěla i HA, kterou jsem začala na rok a půl brát a pak už never more). Nebylo to na mě ani tak vidět, protože jsem byla celkem hubená (tenkrát jsem fakt skoro vůbec nejedla a uběhávala jsem se a zvracela jsem - i venku, třeba u silnice, když jsem běhala...) Durman miluje jídlo a s nim jsem začala jíst hodně a docela si to jídlo užívat. Jenže pak mi to začalo připadat už zase jako problém, když jsem najednou musela vyhazovat oblečení a kupovat větší. I když on řikal, že má rád "oplácanější" holky (a je pravda, že jsem z jeho všech holek byla nejštíhlejší), jenže zase... asi každá holka se chce udržovat ve stavu, v jakym se svýmu klukovi zalíbila, že jo... Je to složitý... Ale považuju za úspěch, že jsem mu už dokázala vysvětlit, že nechci jíst vždycky všechno a to samý jako on. A Durman je opravdu hodně tolerantní a přijímá i moje "biovýstřelky" a je nakloněn experimentování.
S přednáškama je jídlo mor. To mi ani nemluv. Kolikrát jsem si nachystala jídlo doma a pak ve škole jíst prostě nemohla...? Na menzu nebyly vždycky peníze/čas a tak jsem se odbejvala a stálo to za prd. Poslední dobou, když jsem ve škole a nezvládám jíst "svoje jídlo", vsadim třeba na polívku v bufetu, abych měla aspoň něco teplýho a trochu si roztáhla žaludek. A hlavně hodně pít...
Jenže to je zase ono - ve škole nejim proto, že jsem sama (anebo nedokážu jíst před druhym člověkem, kterej žádný jídlo nemá).
Uf :)
[5]: Tohle všechno znám. Já jsem sama dlouho nedokázala vstřebat fakt, že M. mi říkal, že ho přitahuju, i když mě poznal tak o 10kg lehčí. Nebrala jsem to. Nechápala jsem. Na druhou stranu mi nedávno řekl Živočich natvrdo, že jsem sice nakynula, ale že to na mě vůbec nevadí, protože se mu stejně líbím.
Jediné, co by měl být "problém", jak cítit vlastní tělo dobře.
Jo, nemám ráda, když jím před lidmi, kteří zrovna nejedí. Nebo když jsem mezi lidmi, kteří průběžně nic nejí a nevadí jim pauzy mezi jídly třeba 7 hodin a já nemůžu vytáhnout svačinu a jíst. Ne vždycky, ale už se to stalo.
Tohle řešení jídla je ale problém úplně jinde. Však jsem teď napsala do článku takové kidy o jídle, i když vím, že mám řešit někde jinde, něco reálného.
televize + jídlo, to znám :)
já teda nikdy nevracela, "jen" se k prasknutí přejídala.
když jsem se toho chtěla zbavit, tak jsem se nějakou dobu úplně vyhýbala televizi. měla jsem skoro panickou hrůzu z toho ji pustit :)