Duben 2013

Do oušek a dál rovně dolů

11. dubna 2013 v 13:57 Ušima a Očima
Zapomněla jsem zmínit, že si teď hodně frčím na Benovi Howardovi, protože jeho písničky se dostávají strašně citlivě pod kůži.

Mňam.




Izolace

10. dubna 2013 v 10:05 O mužské části světa
Jak se to stalo...

Začínám přemýšlet nad tím, že prostě všechny pošlu do háje, budu se zabývat jen projektem, dramaťákem a ostatními idividuálními potřebami (učení, uklízení, hlídání etc.)
Protože jinak nevím, co k životu potřebuju, co chci já a k čemu se nechám zlanařit jen v "tak faj" rovině.
Dneska večer jdu s M. do kina. Aktivita vyvolaná mnou a přijmutá druhou stranou jen proto, že chceme vidět ten film a situace nabídla možnost jít spolu. Z mé strany taky proto, že zrovna s M. to nezahrnuje vůbec žádnou další zdvořilostní a společenskou nutnost a jde se na film a není třeba plkat před nebo po. Těším se na film.
Zítra večer jdu pro změnu k Introvertovi... a to mi skáče ještě větší otazník - proč sakra? Protože se chceme vidět? Protože on chce vidět mě? Protože budeme hrát na kytaru jako vždy? Protože padlo něco jako masáž bez živočišných záměrů?
Jako fakt? A proč teda? Moje hlava říká, že Introvert je osamělý, cítí některé potřeby a ví, že já ho nepošlu do háje, protože ho mám ráda. Moje hlava taky říká, že nevidím důvod, proč mu prokazovat náklonnost, když on nechtěl mě. Nebyla jsem pro něj dost dobrá natolik, aby mě zahrnul do života, ale když je sám, tak mu dobrá jsem.... je to tak jednoznačné, že to dopadne právě tak živočišně a já odejdu ještě v noci smířeně domů a nebo mu rovnou povím, jak moc tohle v životě nepotřebuju.

Říkám si, kdo ještě může přijít a chtít po mě cokoliv. A že by se našlo lidí... nikdo z nich neřekne, protože jsi to TY. Všichni budou kecat blbosti a nebudou mi schopni říct ani to, že v životě by mě nemohli přijmout beze zbytku.
Nemluvím o chlapech. Je víc osob, které mě nepřijímají a přesto mou pochopitelnou část chtějí a dožadují se jí.
Já blbec vždycky jdu a tutlám svůj zbytek.

No... není to pochopitelné pravděpodobně. Ale musela jsem něco říct. Než vybuchnu.

Mimochodem... v anketě mi nakonec zahlasovalo docela dost lidí. A velice mě pobavilo, že na otázku, jestli rozumíte všemu, co píšu, hned druhé nejvyšší číslo měla odpověď - Ne a ani mě to zajímá.
Z toho vyplývá, že lidi jsou rádi nenávistní a rádi hned dávají najevo, že sem přišli omylem a všechno "hejtujou" a nebo že nemají co s časem a čtou i články, které je nezajímají a nerozumí jim. (Těm, kteřé hlasovali, že rozumí, gratuluju, sama svým článkům často nerozumím)
Jste to ale vtipálci.

A teď na závěr písnička...


O přepadení

8. dubna 2013 v 22:45 Životní smetiště
Předevčírem jsem šla v noci zcela střízlivá z Koňské hlavy a přepadl mě muž.... přepadl mě slovně a absurdněji než bych si mohla představovat.

Šli jsme asi 10 minut stejným směrem, ale po různých chodnících.
Když jsem si ho prvně všimla, lekla jsem se, protože šel potichu a zjevil se těsně za mnou, než přešel na druhý chodník. Tak jsem se na něj otočila, koukla, vypadal normálně, šla jsem dál, bolelo mě břicho, bylo jsem už skoro doma, mrzly mi ruce, šla jsem hodně rychle, protože jsem zvyklá chodit nelidsky rychle pořád. Všimla jsem si, že ten muž se na mě neustále otáčí a pozoruje mě. Šel taky svižně a v té tmě vypadal nasupeně. Snažila jsem se na něj vůbec nedívat, bůhví co to zas je za opilce a tak... ignorace. Ale nemusel pořád tak čumět.
Když jsme se střetávali na přechodu, znenadání mi začal velice cholericky, hlasitě a zuřivě nadávat asi takto nějak:
"Ty krávo, co tak čumíš, myslíš, že jsem nějakej úchylák, píčo, chlap nemůže jít v noci po ulici, že jo. Bojíš se mě? Bojíš se mě, ty krávo? Jestli se mě bojíš, tak nemáš chodit v sukýnce uprostřed noci! Co si jako myslíš...?!"

Přitom výrazně gestikuloval, stál asi metr ode mě a potom nasraně odešel dál a stále si mručel nadávky pod fousy.
Stála jsem zaraženě a ani necekla. Nic z toho, co říkal mě ani nenapadlo, vypadal slušně, normálně a mě bylo celkem fuk kam šel a proč a kdy... ovšem to vše jen do té chvíle, než na mě začal ječet. V tu chvíli mi opravdu zatrnulo a docela jsem se bála, že mi jednu natáhne a díky jeho agresivnímu výstupu jsem ho rychle přeřadila do kolonky oněch "vrahů, úchyláků a agresorů"

Odcupitala jsem rychle domů, beze slova a rukama jsem si držela sukni co nejníž...



Jezte jako já - to pomůže na všechno

7. dubna 2013 v 21:21 Životní smetiště
Dneska zasejc téma trochu otravné. Tedy čemu věřit, co propagovat a jak se ke všemu stavět.
Jde mi jako tradičně o jídlo.

Díky věhlasné obličejovéknížce (čtěte facebook) mám možnost vidět příspěvky a všelijaké odkazy na články s tématikou zdravé stravy, alternativního životního stylu a tak dále. Ne že bych to nadšeně sjížděla. Spíš když mě zaujme titulek čas od času to dočtu celé, ale nejvíc mě samozřejmě baví ty debaty, které se rozvíjejí v komentářích.
A čím víc toho čtu a čím víc nad tím přemýšlím, jsem víc a víc otrávená tou neutuchající lidskou netolerancí a potřebou všechno jasně ohraničit a určit jedno radikální "správno"
Zvláště pak jeden konkrétní člověk, který nejvíce brojí za zdravou stravu, je vegan a rád říká ostatním, že žijí špatně.
A přijde mi často velmi vtipné (nebo smutné?), jak rychle zblajzne všechno, co se kde napíše a hodí se to do dotyčného krámu a pak hned sdílí a přijímá jako jedinou pravdu. Nejvíc mě tohle slepé přijímání otravuje, když je ke sdílení přidaná avíza na "nás ostatní, s jiným názorem, co jsme hloupí, zabednění a povrchní"
To ve mě teprv začně klíčit potenciální nevraživost a naschvál vyvolaný odpor k danému tématu. Achjo.

Ale teď konkrétněji... jak už jsem zmínila, jde o zdravý životní styl. Vezmeme to popořádku.
Sice jsem ještě docela mladičká a určitě jsem nestihla zmoudřet jako jiní, nicméně myslím, že díky mým jídelním experimentům během let, od běžné stravy k ppp, jsem stihla pochopit hodně věcí a ustálit si tak názory na některé věci z oblasti výživy. Neumím čachrovat daty, položkami, detailními složeními všech potravin a nevím, jaká syřidla přidali kde do jakého masa, ale přehled mám a něco řeším, něco řeším míň, něco vůbec. Protože co se týče jídla zatím nejsem ve fázi stoprocentně nejzdravějšího jídla. A možná nikdy nebudu. K tomu mám důvody...

Ve stravě se dají řešit věci buď lehké, které jsou na každém člověku a trochu komplikovanější, co se týče zásadních vyhraňování a úsudků jako - lidi nemají pít mléjo, nemají jíst maso, nemají jíst vůbec?!
K těmhle postojům jsem víc a víc skeptická. Nelíbí se mi extrémní názory, že kravské mléko patří telatům a že maso neumí naše tělo strávit. Jistě, telala pijí maminčino mlíko, ale moje babička pije mlíko odjakživa taky a míří s energií k 90letému věku. A generace a generace před námi taktéž. Když člověk mléko pít nemá, má alergii, tělo si řekne.
S masem jsem ještě víc na štíru, protože sakryš lidi odjakživa maso papali a trávili a není na tom nic nelogického.
Upozorňuju, že zcela vynechávám ETICKÉ hledisko. A stejně tak se ani mléka ani masa zásadně nezastávám.

Jedna věc je, když člověk ovládá chemii, biologii a zcela chápe, jak lidské tělo funguje a pracuje s potravinami - takový člověk potom může dávat rady a stejně tak to jsou většinou lidé neodsuzující. (Alespoň, co já znám)
Oproti tomu je až přespříliš velké množství lidí, kteří žijí nějakým životním stylem a rádi velice erudovaně přenáší svůj život do životů okolních. Prostřednictvím článků, rozhovorů, arogantními postoji typu - chacha, já jím takhle a je mi skvěle, když budete jíst jinak, umřete, ale já vám to říkal, mám navrch, checht.
A bohužel těmhle lidem se nejvíc věří a v podstatě vznikl takový rozcestník, buď jste:
1. ve vlně komerčních tupců, kteří jedí normální stravu (klidně i v měřítku zdravé stravy) - patrně skončíte smrtelně nemocní, s depresemi, oškliví, tlustí, nevyvinutí, budete mít špatnou karmu a duchovně zaostanete, pácháte svým jídlem černou magii a záměrně utíkáte před zodpovědností za to, co děláte se svým tělem
2. ve vlně alternativních jedlíků (vegetariánů, veganů, vitariánů, brethariánů, makrobiotiků etc.) - budete žít dlouho, zdravě, s čistým svědomím, s láskou v srdci, nádherní, svěží, inteligentní a rozhodně nebudete poslouchat doktory a lidi nutričně studované, protože oni jsou mainstream (v podstatě jste taková eatinghipster vlna)

Tohle není můj výmysl. Tohle vyplývá ze všech vášnivých debat pod články těch alternativních lidí.

Ještě k mému náhledu. Nemám vůbec nic proti alternativním směrům. Nemám vůbec nic proti normální stravě. Ale za poslední dobu už jsem hodně obrněná lidem, co v článcích radikálně brojí proti čemukoliv. Raději si poslechnu nějakého nutričně znalého a inteligentního člověka, který není extrémista. A proto mi jeho názory mnohem víc pomůžou. Co udělám je stejně ve výsledku čistě moje věc, že ano. A často si ťukám a čelo, jak všeznalí jsou často propagátoři té či oné stravy - jak popisují procesy v těle a zaručeně ví, jak co funguje a sem tam hodí odborný latinský výraz, přitom chemici a biologové tiše mlátí hlavou o skripta.
(Napadá mě zrovna všeznalý pan Zajíček, který je vitarián už kdovíkolik let, celá jeho rodina taky a na všechny dotazy odpoví vlastně stejně - žijte jako já, to pomůže! Na jeho stránkách už dávo nehledám odpovědi)

Po letech ve sračkách, po vegetariánství, po skorovitariáství, po jezení, po normálu, po přežírání, po tom všem můžu říct za sebe, že to jediné na čem se dá stavět je vaše hlava, vaše postoje a vaše tolerance. Jedna věc je žít svým způsobem, dle svých dobrých uvážení a dokázat žít mezi lidmi, kteří jsou na tom jinak, v klidu a míru. Druhá věc je být jiný a neslučovat to s životem okolo a dělat ze svého života něco lepšího a lidstvu přínosného.
Znám hodně vegetariánů nebo veganů, co jsou naprosto normální, milí, hodní, přátelští a jsou ochotni sedět vedle mě, když jím rohlík se šunkou. Jim je dobře, žijí zdravě, vitálně.
Znám taky hodně lidí, kteří žijí naprosto normálně, nevadí jim žádná alternativa a je jim dobře, žijí zdravě a vitálně.
V čem je tedy ten rozdíl??
Jednomu tohle nesedne, druhému ano. Je dobré poslouchat tělo. A mít urovnanou hlavu. Nelze předpokládat, že když je jeden vitarián a je mu fajn, budu i já a bude mi fajn. (Upřímně, mi třeba absence masa v jídelníčku rapidně kazila fyzično, ať jsem chtěla nebo ne) O tom to možná celé je.
Je jasné, že jsou špatné a lepší potraviny, ale jak se říká - všeho s mírou.

Když se budu cpát jen sušenou chlorellou pojdu stejně tak, jako když se budu cpát bigmacama. Všechno jde sladit a tělu namíchat tak, abychom byli zdraví a abychom nemuseli každou vteřinu přemýšlet, jak to udělat, abychom teď jednali správně pro svoje zdraví.

Neskutečně si vážím lidí, kteří vynechávají osvětu a žijí v symbióze navzdory své odlišnosti.

Tak to jsem jenom chtěla říct.

EDIT:
Dneska jsme s Muchou konečně koupily běhací botky (konec puchýřům, uff), což mě velice namotivovalo vyběhnout. Zítra jdu. A taktéž mám pořádnou sportovní podprsenku, která je natolik pevná a držící, že vizuálně vypadám tak na velikost E. No... kdybyste měl někdo zájem, ráda vám kus svých stálerostoucích déček ukrojím.
Nicméně pocit pro záda nádherný a už dost řečí. Jde se na věc.

Inspirace a nesnášenlivost svátků

1. dubna 2013 v 20:13 Životní smetiště
Přiznám se, že jsem před nějakým časem strávila značnou část dne bloumáním po blozích o hubnutí.
Ale ne, abych nachytala thinspiration nebo abych věděla, kolik kj můžu denně přijmout. Prostě jsem pročítala a zkoušela jsem udělat takovou analýzu blogerek, co řeší hubnutí - nejčatější věk, poměr opravdové nadváhy a anorektických představ a tak dále... přitom jsem narazila na velice zajímavý blog o zdravé stravě, jedné slečny z umělecké školy, která je stylová, příjemně ironicky ujetá a hlavně má hrozně přitažlivé jídlo.
Většinou mě fotky ani recepty nezajímají, nicméně Julia má to jídlo tak nějak hrozně hezky naaranžované, barevné, lákavé, z větší části nemasové a sežrala bych to i s talířem, kdyby mi to předkládala na stůl každý den. A originalita se cenní zvláště ve chvíli, kdy jako pohoštění k pánoprstenovskému maratonu připraví elfí chleba zabalený v listech... takhle se sakra má užívat jídlo.

Inspirovala mě natolik, že jsem si několik jídleních fotek ukradla a udělala si z toho vlastní inspiraci do každodenního jídelního stereotypu.
Otázka mého "vaření" a stolování je stále docela neprobraná... jednoduše jsem přešla od nevaření přes nechutný břečky ultradietního rázu k jídlu jakžtakž normálnímu, ale pořád docela nudnému a stále u mě převládá forma - velká miska a do toho se všechno nasype a zamíchá. Takže úprava a vizuální orgie nula nula nic. Přitom to je opravdu hezké, když máte krásný talíř, co hraje barvami, k tomu pití a prostřeno na stole a u toho se kocháte výhledem z okna a pod nosem voní čaj a káva a melta a najednou si tu chvíli reálně můžete užít... no jo... těžko se přechází od husího nacpávání za pochodu, případně u televize (víte, jak se cpe husám krmení přímo do krku a pak se posune dolů, ble) ke kultivovanému zážitku každého jídla.
Takže tahle slečna mi dodala zase chuť udělat něco se svým jídlem a s návyky.

Přesouvám se k bodu - Velikonce, svátky přežívání a nepochopitelných tradic.
Ještě že jsou Velikonoce tak krátké. Mám ráda zelený čtvrtek, protože miluju špenát. A protože mám dělá dokonalé máslové noky. Ale další dny už zmírám, neb jeden den ultraoběd u babičky a letos se to završilo pozváním 11 členů rodiny k nám na předkrm, oběd, dezert, odpolední dojídačku, kávičků a zobání. Achbože. Bylo mi tak zle už z předchozího dne, že jsem nebyla schopna půl dne nic pozřít. Ucucávala jsem leda tak zeleninovou šťávu a potom jsem zvládla brokolicovou polívku s chlebem, pak přišlo na řadu další jídlo a protože moje tělo mělo hlad (i přes značnou nafouklost), jedla jsem docela dost, co zrovna bylo... takže dneska břicho pokračuje v bolesti a cítím se docela špatně. A dneska jsem to vlastně taky nevylepšila.
Uvědomila jsem si, jak mě zase postihuje nechuť k masu. Už nějakou dobu ho zvládám jíst tak nějak normálně (nemaskovaně a nerozmixovaně a když je, tak ho sním, hotovo) a snažím se nemyslet na zvířátka. Stále ale nepotřebuju jíst jehňata, prasata, telata a jiné suprtrupr dobroty. Kuře, králíka, rybu a krávu občas sním. Co mě ale vyloženě stresuje, když mám pomalu týden - každý den flák masa a nějak nemůžu vzdorovat, protože by to znamenalo "vysvětlovat a hájit" před širokou rodinou a to je vlastně jediná věc, kterou nechci dopustit - řešit s mou rodinou moje jídlo. Shit.
A tak... člověk dopředu hlásí, že nechce řízek, že maximálně nějaký ten přírodní a ani ten by nemusel být. Ve výsledku mi je předhozen řízek telecí, o kterém jsem nechtěla ani slyšet. Další den znovu a znovu a jsem prostě přemasovaná. Fujtajbl. Jak moc je náročný akceptovat, že někdo maso nemiluje a udělat třeba robiřízek navíc.
Pere se ve mě v podstatě radikální nechuť k masu a vůbec k některým jídlům "tradičním" a velká nechuť vůči řešení jídla s lidmi okolo.
Stejně jako nemám na to vysvětlovat mámě, že něco nechci jíst ne proto, že bych to nemohla, ale protože na to prostě nemám chuť a jindy si to třeba dám. Nemám nervy na přesvědčování tety, že olivový olej není určen ke smažení řízků, protože v momentě kdy ho přepaluje je to stejně na hovno olej jako všechny ostatní a je primárně určen k netepelné úpravě (obecně všechny za studena lisované), ale jsem nedůvěryhodný zdroj (já se výživou zabývám intenzivně jen několik let), ale nutriční odborníci v časopisech to ví a proti tomu nejede vlak. Tak jak můžu ještě vysvětlovat, že nechci každý den jíst flákotu. Bože, bože, bože.
Je to moje lenost nebo pohodlí, nehádat se, ale víte, jak to je... čím víc já se budu stavět se svými názory, tím víc se budu vyhraňovat zbytku rodiny a tím víc budu vytlačována do kolonky - nemocní a pošahaní.

Toť vše. Je mi blbě, bolí mě záda, břicho a jediný, co mě zachraňuje je dokonalý sypaný mátovočokoládový čaj od Špagetky. Mňau.

Sladký vyvražďování čokoládových zvířátek přeju. Chichi.