Inspirace a nesnášenlivost svátků

1. dubna 2013 v 20:13 |  Životní smetiště
Přiznám se, že jsem před nějakým časem strávila značnou část dne bloumáním po blozích o hubnutí.
Ale ne, abych nachytala thinspiration nebo abych věděla, kolik kj můžu denně přijmout. Prostě jsem pročítala a zkoušela jsem udělat takovou analýzu blogerek, co řeší hubnutí - nejčatější věk, poměr opravdové nadváhy a anorektických představ a tak dále... přitom jsem narazila na velice zajímavý blog o zdravé stravě, jedné slečny z umělecké školy, která je stylová, příjemně ironicky ujetá a hlavně má hrozně přitažlivé jídlo.
Většinou mě fotky ani recepty nezajímají, nicméně Julia má to jídlo tak nějak hrozně hezky naaranžované, barevné, lákavé, z větší části nemasové a sežrala bych to i s talířem, kdyby mi to předkládala na stůl každý den. A originalita se cenní zvláště ve chvíli, kdy jako pohoštění k pánoprstenovskému maratonu připraví elfí chleba zabalený v listech... takhle se sakra má užívat jídlo.

Inspirovala mě natolik, že jsem si několik jídleních fotek ukradla a udělala si z toho vlastní inspiraci do každodenního jídelního stereotypu.
Otázka mého "vaření" a stolování je stále docela neprobraná... jednoduše jsem přešla od nevaření přes nechutný břečky ultradietního rázu k jídlu jakžtakž normálnímu, ale pořád docela nudnému a stále u mě převládá forma - velká miska a do toho se všechno nasype a zamíchá. Takže úprava a vizuální orgie nula nula nic. Přitom to je opravdu hezké, když máte krásný talíř, co hraje barvami, k tomu pití a prostřeno na stole a u toho se kocháte výhledem z okna a pod nosem voní čaj a káva a melta a najednou si tu chvíli reálně můžete užít... no jo... těžko se přechází od husího nacpávání za pochodu, případně u televize (víte, jak se cpe husám krmení přímo do krku a pak se posune dolů, ble) ke kultivovanému zážitku každého jídla.
Takže tahle slečna mi dodala zase chuť udělat něco se svým jídlem a s návyky.

Přesouvám se k bodu - Velikonce, svátky přežívání a nepochopitelných tradic.
Ještě že jsou Velikonoce tak krátké. Mám ráda zelený čtvrtek, protože miluju špenát. A protože mám dělá dokonalé máslové noky. Ale další dny už zmírám, neb jeden den ultraoběd u babičky a letos se to završilo pozváním 11 členů rodiny k nám na předkrm, oběd, dezert, odpolední dojídačku, kávičků a zobání. Achbože. Bylo mi tak zle už z předchozího dne, že jsem nebyla schopna půl dne nic pozřít. Ucucávala jsem leda tak zeleninovou šťávu a potom jsem zvládla brokolicovou polívku s chlebem, pak přišlo na řadu další jídlo a protože moje tělo mělo hlad (i přes značnou nafouklost), jedla jsem docela dost, co zrovna bylo... takže dneska břicho pokračuje v bolesti a cítím se docela špatně. A dneska jsem to vlastně taky nevylepšila.
Uvědomila jsem si, jak mě zase postihuje nechuť k masu. Už nějakou dobu ho zvládám jíst tak nějak normálně (nemaskovaně a nerozmixovaně a když je, tak ho sním, hotovo) a snažím se nemyslet na zvířátka. Stále ale nepotřebuju jíst jehňata, prasata, telata a jiné suprtrupr dobroty. Kuře, králíka, rybu a krávu občas sním. Co mě ale vyloženě stresuje, když mám pomalu týden - každý den flák masa a nějak nemůžu vzdorovat, protože by to znamenalo "vysvětlovat a hájit" před širokou rodinou a to je vlastně jediná věc, kterou nechci dopustit - řešit s mou rodinou moje jídlo. Shit.
A tak... člověk dopředu hlásí, že nechce řízek, že maximálně nějaký ten přírodní a ani ten by nemusel být. Ve výsledku mi je předhozen řízek telecí, o kterém jsem nechtěla ani slyšet. Další den znovu a znovu a jsem prostě přemasovaná. Fujtajbl. Jak moc je náročný akceptovat, že někdo maso nemiluje a udělat třeba robiřízek navíc.
Pere se ve mě v podstatě radikální nechuť k masu a vůbec k některým jídlům "tradičním" a velká nechuť vůči řešení jídla s lidmi okolo.
Stejně jako nemám na to vysvětlovat mámě, že něco nechci jíst ne proto, že bych to nemohla, ale protože na to prostě nemám chuť a jindy si to třeba dám. Nemám nervy na přesvědčování tety, že olivový olej není určen ke smažení řízků, protože v momentě kdy ho přepaluje je to stejně na hovno olej jako všechny ostatní a je primárně určen k netepelné úpravě (obecně všechny za studena lisované), ale jsem nedůvěryhodný zdroj (já se výživou zabývám intenzivně jen několik let), ale nutriční odborníci v časopisech to ví a proti tomu nejede vlak. Tak jak můžu ještě vysvětlovat, že nechci každý den jíst flákotu. Bože, bože, bože.
Je to moje lenost nebo pohodlí, nehádat se, ale víte, jak to je... čím víc já se budu stavět se svými názory, tím víc se budu vyhraňovat zbytku rodiny a tím víc budu vytlačována do kolonky - nemocní a pošahaní.

Toť vše. Je mi blbě, bolí mě záda, břicho a jediný, co mě zachraňuje je dokonalý sypaný mátovočokoládový čaj od Špagetky. Mňau.

Sladký vyvražďování čokoládových zvířátek přeju. Chichi.
 


Komentáře

1 ven-ven ven-ven | 1. dubna 2013 v 23:03 | Reagovat

Maso. To je přesný. Nepotřebuju jíst maso, chuť na něj mám jen zřídka. Ale jím maso, protože nemám na to vysvětlovat okolí do situací, že děkuji, já si nedám. A proč? Návštěvy u kohokoliv a masa ze supermarketu. Motivace je u mně rozdělená přesně napůl. Jednak moje tělo prostě maso nepotřebuje, nemá na něj chuť, trvá mu jeho zpracování a zrovna tohle maso není kvalitní. Druhak ta etická stránka. Jak se maso mělo za živa? A jak umřelo? Vědělo, že umře? Jedlo dle vlastního výběru (aspoň trochu) nebo nějakej sajrajt na růst? Odkud to maso přicestovalo? Kolik zbytečné půdy zabrala moje "potřeba" jíst maso? Atd. Babičky a návštěvy mé osoby u někoho. To jsou kritický body. Doma se maso moc nejí a vegetarián je i ségra, chlap maso nevyžaduje, umím vařit bezmase a pohostím i masožravce bez zbytečných vražd.

Estetika jídla. Jo to je kapitola sama o sobě. Máme-li s chlapem čas a chuť, stolujeme společně. Nachystáme si to, máme krásně barevné talíře o mnoha barvách a je to příjemná záležitost. Povede se nám to tak dvakrát týdně. Zbytek jídla je opruz a povinnost. Jídlo má většinou v pozadí nějaký emoce nebo jen čistě hlad. A postrádá kvalitu (dle mých pošahaně přísných měřítek). Uprostřed mezi těma dvěma pólama je konzumace vpodstatě kvalitního jídla (vlastní polívky, vlastní chleby s vlastní pomazánkou, zeleninou, kvašeným zelím apod, jídla vařená den předtím, vege jídlo ve vege restauracích a jídelnách) jezená ale opět jen z pohnutek hladu. Kde chybí radost z jídla, požitek z nachystaného pěkného talíře.

Můj život potřebuje víc pořádku a rituálů a denních stereotypů. Nemám energii na otázku jídla tak, abych byla spokojená. Ach jo:)

2 ven-ven ven-ven | 1. dubna 2013 v 23:21 | Reagovat

Teď jsem se mrkla na ten zmiňovaný blog. Taky bych snědla všechno:) Vypadá to skvěle a má tam fakt dobré kombinace.
U sledování mě ale napadalo pár otázek: Co ta slečna dělá? Studuje? Pracuje? Kde bere tolik času na přípravu, focení a konzumaci vždy u toho stejného stolu? A kde bere prachy na takové suroviny (jahody, borůvky a avokádo, zbytek používám víceméně taky:))?
Jakože je to fajn, ale v mém provozu nerealizovatelné. Snad na obohacení sem tam, na inspiraci co se kombinací týče.

3 Ta špatná Ta špatná | 2. dubna 2013 v 10:25 | Reagovat

Jojo, Ven, přemýšlela jsem nad tím taky, trochu se obávám, že je to bohaté děvče za vodou (myslím, že má celý svůj byt, psala o své kuchyni a tak) a asi krom školy nic dělat nemusí. Ale možná je to jen špatný dojem.
Pro mě do provozu tak půl na půl, ale taky spíš inspirace, co se týče právě těch kombinací a využití třeba avokáda nebo burákového másla.

4 ven-ven ven-ven | 2. dubna 2013 v 20:15 | Reagovat

avokádo už je na polici a čeká na dozrání. na pravidelný šopování to nevidím, na to na můj vkus cestuje moc dlouho kamionem. ale přemýšlím na měsíc totálně vysadit mlíčný výrobky (což pro mě znamená máslo a sem tam kus sýra, mlíko nepiju takřka vůbec) a pšeničnej lepek. tak bych mohla avokádo dávat na žitnej chleba pod marmošku:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.