Izolace

10. dubna 2013 v 10:05 |  O mužské části světa
Jak se to stalo...

Začínám přemýšlet nad tím, že prostě všechny pošlu do háje, budu se zabývat jen projektem, dramaťákem a ostatními idividuálními potřebami (učení, uklízení, hlídání etc.)
Protože jinak nevím, co k životu potřebuju, co chci já a k čemu se nechám zlanařit jen v "tak faj" rovině.
Dneska večer jdu s M. do kina. Aktivita vyvolaná mnou a přijmutá druhou stranou jen proto, že chceme vidět ten film a situace nabídla možnost jít spolu. Z mé strany taky proto, že zrovna s M. to nezahrnuje vůbec žádnou další zdvořilostní a společenskou nutnost a jde se na film a není třeba plkat před nebo po. Těším se na film.
Zítra večer jdu pro změnu k Introvertovi... a to mi skáče ještě větší otazník - proč sakra? Protože se chceme vidět? Protože on chce vidět mě? Protože budeme hrát na kytaru jako vždy? Protože padlo něco jako masáž bez živočišných záměrů?
Jako fakt? A proč teda? Moje hlava říká, že Introvert je osamělý, cítí některé potřeby a ví, že já ho nepošlu do háje, protože ho mám ráda. Moje hlava taky říká, že nevidím důvod, proč mu prokazovat náklonnost, když on nechtěl mě. Nebyla jsem pro něj dost dobrá natolik, aby mě zahrnul do života, ale když je sám, tak mu dobrá jsem.... je to tak jednoznačné, že to dopadne právě tak živočišně a já odejdu ještě v noci smířeně domů a nebo mu rovnou povím, jak moc tohle v životě nepotřebuju.

Říkám si, kdo ještě může přijít a chtít po mě cokoliv. A že by se našlo lidí... nikdo z nich neřekne, protože jsi to TY. Všichni budou kecat blbosti a nebudou mi schopni říct ani to, že v životě by mě nemohli přijmout beze zbytku.
Nemluvím o chlapech. Je víc osob, které mě nepřijímají a přesto mou pochopitelnou část chtějí a dožadují se jí.
Já blbec vždycky jdu a tutlám svůj zbytek.

No... není to pochopitelné pravděpodobně. Ale musela jsem něco říct. Než vybuchnu.

Mimochodem... v anketě mi nakonec zahlasovalo docela dost lidí. A velice mě pobavilo, že na otázku, jestli rozumíte všemu, co píšu, hned druhé nejvyšší číslo měla odpověď - Ne a ani mě to zajímá.
Z toho vyplývá, že lidi jsou rádi nenávistní a rádi hned dávají najevo, že sem přišli omylem a všechno "hejtujou" a nebo že nemají co s časem a čtou i články, které je nezajímají a nerozumí jim. (Těm, kteřé hlasovali, že rozumí, gratuluju, sama svým článkům často nerozumím)
Jste to ale vtipálci.

A teď na závěr písnička...

 


Komentáře

1 Krvavý koleno Krvavý koleno | 11. dubna 2013 v 21:07 | Reagovat

Tak tohle je hodně zvláštní. Nikdy mě nenapadlo se na to takhle koukat, s těma lidma.
"Všichni budou kecat blbosti a nebudou mi schopni říct ani to, že v životě by mě nemohli přijmout beze zbytku." a to s tím tutláním zbytku. Tohle totálně prožívám já. Tak nějak to pokládám za samozřejmost a nikdy mi to nepřišlo divný, že vlastně není jedinej člověk, kterej by mě bral beze zbytku. Upřímně si myslim, že je to můj přítel a doufám v to, že i moje máma. Ale jinak - ostatní lidi? O mejch psychickejch problémech ví tak málo lidí. A nikoho to nezajímá. Mám pocit, že vždycky, když začnu o sobě mluvit nějak víc a opravdicky, ne jenom nějaký povrchní a nic-neříkající kydy (a u mě to znamená překonat větší zábranu než Everest), tak mě spousta lidí v mém okolí ani neposlouchá nebo vytáhne nějaký téma, který je totálně z jinýho konce (a já si řeknu, aha, tak na tohle myslej celou dobu, co jim tu otevírám).
Jenže mi to připadá normální. Je to divný? Já nevim. Myslim, že se okruh lidí, co nás obklopujou skládaj z úlomků množin zájmů, které máme společné. Jakože tohohle člověka mám na tohle a tamtoho na něco jinýho. A tak se ani nesnažim prorážet a rozšiřovat styčnou plochu mezi sebou a okolím. Navíc si připadám natolik divná, že mi přijde přirozený, že bych se nikomu otevírat a svěřovat neměla (protože moje já je hnus a stejně mi mě těžko kdo pochopil)a tudíž je mi jasný, že mě nikdy nikdo nebude brát takovou, jaká jsem beze zbytku. Protože si myslim, že jsem už tak prostě stvořená. A tak se snažim dávat lidem ze sebe aspoň to málo, o co maj zájem.

Což je celý pěkná blbost, protože když jsem byla mladší, tyhle pocity jsem neměla. Tohle je obecně téma na širší diskuzi, řekla bych. A já si  připadám jako totální blázen, když to teď po sobě čtu...
no...

2 Krvavý koleno Krvavý koleno | 11. dubna 2013 v 21:09 | Reagovat

Mam tam trochu vyšinutí... prostě jako že si myslim, že jedinej člověk, kterej se mě snaží brát beze zbytku je Durman. Jestli mě tak ale opravdu bere, to je otázka. A o mámě bych samozřejmě neměla pochybovat, v tomhle směru, ale... spíš v to doufám, než že bych o tom byla přesvědčená. O její lásce jsem, ale o tom, že by mě brala celou a nechtěla nic vynechávat, o tom bohužel ne :( ale to bude spíš moje chyba...

3 spatnej spatnej | Web | 11. dubna 2013 v 21:20 | Reagovat

Jediný, co je divný, že jsme schopné to takhle roztřídit, jak jsi psala - ten je na to a ten na to... přece když s někým chceš jakkoliv koexistovat (tím myslím opravdu chceš a ne musíš nebo že bys měla), tak to má být na základě nějaké vnitřní provázanosti vzájemné, což zahrnuje i celkové přijmutí člověka. Alespoň za sebe lidi většinou příjmu se vším všudy, ale z druhé strany mě přijímají tak dva tři lidi možná...

A neříkej, že Tvoje já je hnus, protože není. Každý má v sobě něco špatného, co nechce prezentovat, nicméně i s tím se mají lidi přijímat. S rodičovských vnímáním je to trochu těžší a nebo...právě mnohem lehčí, protože rodiče Tě budou brát se vším všudy, protože jsi JEJICH. Neříkám, že všichni rodiče, ale jestli máš s mámou dobré vztahy, myslím, že nemusíš pochybovat, že by nebrala Tvůj "zbytek", mateřská láska tohle nevidí - nevidí rozdíly, vidí Tě jako celek a tak to má být.

4 ven-ven ven-ven | Web | 11. dubna 2013 v 23:17 | Reagovat

Jestli se můžu vsocknout do zajímavýho tématu... myslim že není automatika, že nás rodiče přijímaj cele a beze zbytku. U nás se tam promítá mámin strach, abychom si neposraly život (čili studuj a vystuduj ideálně pedák, kde máš jistý místo, najdi si solidního chlapa, jez zdravě, neponocuj, nepij kafe, choď ven...), není schopná se oprostit od svých názorů na to, jak máme co dělat. A zbytek odsuzuje nebo není schopná pochopit (ani tolerovat, vpodstatě, kecy si neodpustí).
Mám pocit, že vpodstatě mluvíte o tom, co nazývám bezpodmínečným přijetím. Mám pravdu? Souvisí to s bezpodmínečnou láskou, co může člověk k člověku chovat. U rodičů jsem nikdy neměla pocit, že je jejich láska bezpodmínečná. Jako vím, že mě milují a tak, ale necítila sem tam to přijetí. To znám jen od M. Té mé kamarádky, co sem jí byla u porodu. Myslím že proto je náš vztah tak silnej. Jediná, kdo mě bezpodmínečně přijímá.

5 spatnej spatnej | Web | 12. dubna 2013 v 9:00 | Reagovat

[4]: Chápu, co tím myslím, ale...
Jedna věc je bezpodmínečná láska a jedna přijetí.
A pořád myslím, že většina rodičů (hlavně spíš matek) milují bezpodmínečně své děti.
Alespoň mám takový pocit u nás. Ale to přijetí je něco jiného... to je to, když rodiče nepřijmou Tvůj způsob života nebo tak nějak, jak popisuješ u sebe.Tam to chybí. Vím, že u mámy si taky nejsem jistá, že mě přijímá.
Je to těžký. A jde to vůbec takhle odlišovat?!

6 spatnej spatnej | Web | 12. dubna 2013 v 9:00 | Reagovat

Samozřejmě jsem chtěla napsat "Chápu, co tím myslíš"
:)

7 Krvavý koleno Krvavý koleno | 12. dubna 2013 v 10:37 | Reagovat

No, já souhlasim se špatnou...

Láska se podle mýho názoru nerovná bezpodmínečnýmu přijetí. (v ideálním případě všehomíra samozřejmě ano, ale mluvíme o reálných lidech)

To je přesně to, o čem píšu výše: jsem si jistá, že mě moje máma bezpodmínečně miluje a tu lásku mi prostě dává, jo a jo. Ale nejsem si jistá, že tak cele a bezpodmínečně přijímá i mojí osobu. Tzn., myslim, že u mě nachází věci, kterym se radši vyhýbá a opomíjí je (což je samozřejmě můj subjektivní názor a třeba to tak neni). Ale i přesto mě pořád naprosto přirozeně a bezpodmínečně miluje = nevyžaduje po mě výkon/úspěch/schopnost/podmínku něčeho, aby mi dala svou lásku.

A samozřejmě, rodiče jsou kapitola sama pro sebe a ta láska od nich by měla být přirozeně jaksi automatická a bezpodmínečná, protože seš JEJICH, jak psala špatná. Ale ne vždy to tak je. To je asi jasný.

Možná by se to dalo ukázat (hodně zbanálněně) na příkladu s čokoládou.
Někdo miluje čokoládu, naprosto samozřejmě a bezpodmínečně a udělal by pro ni všechno. (vynechme prosím otázku vlastního benefitu :D)
Ale na druhou stranu... už ho nezajímá tak docela to složení čokolády, všechy její části zvlášť. Protože by v ní možná narazil na něco, co by sice jeho lásku k ní neoslabilo, ale nebylo by mu příjemný to v tý čokoládě vidět (protože by třeba nevěděl, jak s tím naložit, atd.)...
:)

8 ven-ven ven-ven | Web | 12. dubna 2013 v 17:28 | Reagovat

Haha, dobrý přirovnání s čokoládou:)
A s rozdílem mezi bezpodmínečnou láskou a přijetím souhlasím. Směšuju to asi i proto, že u nás se moc nedávaly najevo pozitivní emoce. Nikdy nenaznělo, že by měl někdo někoho rád. Maximálně teď, když jsme všechny z domu. Ale pouze v humoru a tak nějak mimochodně, že se to vyjádření lásky díky zvolené formě shodí.
Chybí nám jaksi zkušenost s vyjadřováním pozitivních emocí pociťovanejch k druhýmu člověku (ale že mám radost na mě pozná i slepej).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.