Izolace
10. dubna 2013 v 10:05 | O mužské části světaKomentáře
Mam tam trochu vyšinutí... prostě jako že si myslim, že jedinej člověk, kterej se mě snaží brát beze zbytku je Durman. Jestli mě tak ale opravdu bere, to je otázka. A o mámě bych samozřejmě neměla pochybovat, v tomhle směru, ale... spíš v to doufám, než že bych o tom byla přesvědčená. O její lásce jsem, ale o tom, že by mě brala celou a nechtěla nic vynechávat, o tom bohužel ne :( ale to bude spíš moje chyba...
Jediný, co je divný, že jsme schopné to takhle roztřídit, jak jsi psala - ten je na to a ten na to... přece když s někým chceš jakkoliv koexistovat (tím myslím opravdu chceš a ne musíš nebo že bys měla), tak to má být na základě nějaké vnitřní provázanosti vzájemné, což zahrnuje i celkové přijmutí člověka. Alespoň za sebe lidi většinou příjmu se vším všudy, ale z druhé strany mě přijímají tak dva tři lidi možná...
A neříkej, že Tvoje já je hnus, protože není. Každý má v sobě něco špatného, co nechce prezentovat, nicméně i s tím se mají lidi přijímat. S rodičovských vnímáním je to trochu těžší a nebo...právě mnohem lehčí, protože rodiče Tě budou brát se vším všudy, protože jsi JEJICH. Neříkám, že všichni rodiče, ale jestli máš s mámou dobré vztahy, myslím, že nemusíš pochybovat, že by nebrala Tvůj "zbytek", mateřská láska tohle nevidí - nevidí rozdíly, vidí Tě jako celek a tak to má být.
Jestli se můžu vsocknout do zajímavýho tématu... myslim že není automatika, že nás rodiče přijímaj cele a beze zbytku. U nás se tam promítá mámin strach, abychom si neposraly život (čili studuj a vystuduj ideálně pedák, kde máš jistý místo, najdi si solidního chlapa, jez zdravě, neponocuj, nepij kafe, choď ven...), není schopná se oprostit od svých názorů na to, jak máme co dělat. A zbytek odsuzuje nebo není schopná pochopit (ani tolerovat, vpodstatě, kecy si neodpustí).
Mám pocit, že vpodstatě mluvíte o tom, co nazývám bezpodmínečným přijetím. Mám pravdu? Souvisí to s bezpodmínečnou láskou, co může člověk k člověku chovat. U rodičů jsem nikdy neměla pocit, že je jejich láska bezpodmínečná. Jako vím, že mě milují a tak, ale necítila sem tam to přijetí. To znám jen od M. Té mé kamarádky, co sem jí byla u porodu. Myslím že proto je náš vztah tak silnej. Jediná, kdo mě bezpodmínečně přijímá.
[4]: Chápu, co tím myslím, ale...
Jedna věc je bezpodmínečná láska a jedna přijetí.
A pořád myslím, že většina rodičů (hlavně spíš matek) milují bezpodmínečně své děti.
Alespoň mám takový pocit u nás. Ale to přijetí je něco jiného... to je to, když rodiče nepřijmou Tvůj způsob života nebo tak nějak, jak popisuješ u sebe.Tam to chybí. Vím, že u mámy si taky nejsem jistá, že mě přijímá.
Je to těžký. A jde to vůbec takhle odlišovat?!
Samozřejmě jsem chtěla napsat "Chápu, co tím myslíš"
:)
No, já souhlasim se špatnou...
Láska se podle mýho názoru nerovná bezpodmínečnýmu přijetí. (v ideálním případě všehomíra samozřejmě ano, ale mluvíme o reálných lidech)
To je přesně to, o čem píšu výše: jsem si jistá, že mě moje máma bezpodmínečně miluje a tu lásku mi prostě dává, jo a jo. Ale nejsem si jistá, že tak cele a bezpodmínečně přijímá i mojí osobu. Tzn., myslim, že u mě nachází věci, kterym se radši vyhýbá a opomíjí je (což je samozřejmě můj subjektivní názor a třeba to tak neni). Ale i přesto mě pořád naprosto přirozeně a bezpodmínečně miluje = nevyžaduje po mě výkon/úspěch/schopnost/podmínku něčeho, aby mi dala svou lásku.
A samozřejmě, rodiče jsou kapitola sama pro sebe a ta láska od nich by měla být přirozeně jaksi automatická a bezpodmínečná, protože seš JEJICH, jak psala špatná. Ale ne vždy to tak je. To je asi jasný.
Možná by se to dalo ukázat (hodně zbanálněně) na příkladu s čokoládou.
Někdo miluje čokoládu, naprosto samozřejmě a bezpodmínečně a udělal by pro ni všechno. (vynechme prosím otázku vlastního benefitu :D)
Ale na druhou stranu... už ho nezajímá tak docela to složení čokolády, všechy její části zvlášť. Protože by v ní možná narazil na něco, co by sice jeho lásku k ní neoslabilo, ale nebylo by mu příjemný to v tý čokoládě vidět (protože by třeba nevěděl, jak s tím naložit, atd.)...
:)
Haha, dobrý přirovnání s čokoládou:)
A s rozdílem mezi bezpodmínečnou láskou a přijetím souhlasím. Směšuju to asi i proto, že u nás se moc nedávaly najevo pozitivní emoce. Nikdy nenaznělo, že by měl někdo někoho rád. Maximálně teď, když jsme všechny z domu. Ale pouze v humoru a tak nějak mimochodně, že se to vyjádření lásky díky zvolené formě shodí.
Chybí nám jaksi zkušenost s vyjadřováním pozitivních emocí pociťovanejch k druhýmu člověku (ale že mám radost na mě pozná i slepej).
Tak tohle je hodně zvláštní. Nikdy mě nenapadlo se na to takhle koukat, s těma lidma.
"Všichni budou kecat blbosti a nebudou mi schopni říct ani to, že v životě by mě nemohli přijmout beze zbytku." a to s tím tutláním zbytku. Tohle totálně prožívám já. Tak nějak to pokládám za samozřejmost a nikdy mi to nepřišlo divný, že vlastně není jedinej člověk, kterej by mě bral beze zbytku. Upřímně si myslim, že je to můj přítel a doufám v to, že i moje máma. Ale jinak - ostatní lidi? O mejch psychickejch problémech ví tak málo lidí. A nikoho to nezajímá. Mám pocit, že vždycky, když začnu o sobě mluvit nějak víc a opravdicky, ne jenom nějaký povrchní a nic-neříkající kydy (a u mě to znamená překonat větší zábranu než Everest), tak mě spousta lidí v mém okolí ani neposlouchá nebo vytáhne nějaký téma, který je totálně z jinýho konce (a já si řeknu, aha, tak na tohle myslej celou dobu, co jim tu otevírám).
Jenže mi to připadá normální. Je to divný? Já nevim. Myslim, že se okruh lidí, co nás obklopujou skládaj z úlomků množin zájmů, které máme společné. Jakože tohohle člověka mám na tohle a tamtoho na něco jinýho. A tak se ani nesnažim prorážet a rozšiřovat styčnou plochu mezi sebou a okolím. Navíc si připadám natolik divná, že mi přijde přirozený, že bych se nikomu otevírat a svěřovat neměla (protože moje já je hnus a stejně mi mě těžko kdo pochopil)a tudíž je mi jasný, že mě nikdy nikdo nebude brát takovou, jaká jsem beze zbytku. Protože si myslim, že jsem už tak prostě stvořená. A tak se snažim dávat lidem ze sebe aspoň to málo, o co maj zájem.
Což je celý pěkná blbost, protože když jsem byla mladší, tyhle pocity jsem neměla. Tohle je obecně téma na širší diskuzi, řekla bych. A já si připadám jako totální blázen, když to teď po sobě čtu...
no...