Říjen 2013

Nebe, peklo, ráj

29. října 2013 v 15:56
Tak jo... uznávám, nebaví mě psát... raději bych se se všemi potkala a tak nějak jim předhodila, co vědět chtějí a zbytek bych si nechala pro svůj osobní úsměv.
Němčina mi leze i ušima. Takže asi toliko ke šprechtění.
Asi to tu taky pomalu ukončuju, protože je hrozně moc o čem psát... a mně se nechce... to je skvělá situace.

Takže si tady smolím malé shrnutí posledních dvou měsíců, ježto byly zásadní. Utíká to tak rychle a přitom mi to přijde jako mnohem delší čas.

Tak takže tedy...

V září jsem po x letech začala jíst opravdu a skutečně VŠE - začalo to nechutnou bakterií ve střevech kvůli nemocné vodě na táboře a pokračovalo to přes týden rekonvalescence se Špaget a další týden v podmínkách šlapání po horách. Poprvé jsem pocítila reálné chutě a potřeby těla - přímý hlad, potřebu energetického nakopnutí, nechuť, pachuť etc.
Taktéž jsem se odprostila od "přece musím shodit" a ignorovala jsem úspěšně všechny náznaky dark side. Nevím, co přesně způsobilo tohle konečné odhodlání. Jednoduše se to tak událo. Nenuceně, postupně a klidně. Vlastně hodně spokojeně a přirozeně. Po začátku školy se situace zlepšila i zhoršila zároveň. Samovolně jsem začala jíst dle potřeby unaveného mozku a taktéž dle časových (ne příliš velkých) možností a neplánovaně lehounce zdravěji. Ale nebojte, sladké, alkohol a litry kafe tam jsou pořád. Zhoršení vidím možná jen v tom, že se mi stane, že nemám za den žádné velké jídlo a někdy mívám prostě x hodin hlad. Stane se. Ale prostě jídlu nepřizpůsobuju život a tak mi to nevadí. Nemám už hysterické záchvaty z toho, že jsem neměla svačinu a prostě se pořádně nacpu na oběd. Nemám hysterii vlastně z ničeho, pokud mi zrovna neblbne zažívání, ale to se stalo asi 2x za dva měsíce. Jednou jedinkrát jsem měla něco jako karambol. V předmenstruačním zkratu jsem se dva dny přejídala. Zmizelo to asi tak rychle jako se mi zakrvácela postel. (Pardon za ty detaily ze života ženy)
Mimochodem... asi před týdnem jsem se poprvé zvážila, ježto mi spřízněné zděšeně šuškaly, že jsem se nějak ztratila. No. Tak velký úbytek to není, ale jo, zmizely 3 až 4 kila asi a xy cm tak nějak všude. To samozřejmě až ve chvíli kdy jsem se začla neřízeně cpát čímkoliv kdykoliv. Tradadadam.
Tečka.

Nastoupila jsem opět na němčinu a zatím mě ani jednou nenapadlo, že mě to nebaví. Hlava se sama smířila a sjednotila s mou školou a chci být dobrá, chci jet do Německa a pak do Švédska, chci to zvládnout.

Nezřízeně jsem si odrovnala hlasivky a opět jsem si začala vážit toho, že mám jakýsi talent a že o něj musím a chci pečovat, protože bych bez něj nebyla vůbec já.

Když pomyslím na M., cítím naprostý nezájem a zároveň klid, že je pravděpodobně spokojený.

A v neposlední řadě... jsem zamilovaná... moc... tak moc, že už se ani nebojím to říct... je to tak hmatatelné mezi mnou a Kuřátkem, že to cítí lidé na kilometry daleko. Včera jsem se potkala s jeho přáteli a byli skvělí a hlavně jsem se cítila přijímána a milovaná a zamilovaná a byla jsem upřímně vděčná "bohu", že mi dal tohle všechno tak najednou. A ano, tyhle úvahy vděčnosti jsem nikdy navenek neprojevovala, ale stejně tak jsem byla vděčná v mnoha chvílích a vím, že to není samozřejmost.
Včera mi Kuřátko něco potichoučku řekl, patrně si myslí, že jsem to neslyšela, ale jo... slyšela... a když jsem ho pak vyhnala z mého osobního prostoru a otočil se, chtělo se mi skoro plakat, že si to nezaslouží. Za nic na světě si nezaslouží nic špatného ode mě a že já umím být bestie, aniž bych to chtěla. Jeden z nejhodnějších, nejsrdečnějších, nejupřímnějších a mně nejmilejších mužů. Nejbližší.

A tak tady teď sedím, naprosto ve světě sebe, lásky, zábavy, umění, citových a éterických skutečností světa a všechno reálné jako škola a povinnosti mám ve vedlejší rovině - ke splnění. Tak plním a žiju.
Možná z toho nejde nic pochopit, možná že jo. Těžko říct.
Loučím se s vámi, se svým ošklivějším já taky. Myslím na vás na všechny, co jste kdy četli moje zápisky. Chtěla bych si s vámi popovídat živě.
Hodně myslím na Fall, kde asi teď je a že se na ni moc těším. Na Moni, která je předaleko a potýká se sama se sebou, na Koleno, Ven, Nebožku... na všechny.
Potkáme se v realitě.

Ještě nám zbývá pět cigaret a spousta milování...

27. října 2013 v 16:39
Upozornění: Tento článek je napsán čistě a čerstvě zamilovaným magorem, proto hrozí nebezpečí mozkového zkratu z důvodu přesladěnosti žbleptů níže!!

Teď prostě musím psát česky... protože se toho stalo moc. Tak moc, že ani kdejaké verliebte nestačí.

Asi před týdnem touhle dobou jsem byla po dvou téměř probdělých nocích a koukala jsem do stropu. Neuměla jsem si vysvětlit, proč jsem sakra udělala to, co jsem udělala a proč tentokrát žádné racionální uvažování nemohlo dostat ani jedno procento z mé hlavy. Dost možná se rozum ani ozvat nechtěl... dost možná...
Strašlivou rychlostí uběhl týden. Mezitím jsem se snad každý druhý den potkávala s Kuřátkem (to proto, že často roztomile nervózně kouká jako kuřátko ztracené v obilí a vadí mu, že mu tak říkám... pípá pípá, nožky bolí, znáte to)
Kuřátko je muž... muž, kterého jsem potkala velkou náhodou a s následnou shodou. Jsme tak stejní a jiní zároveň.
Když jsme se viděli prvně nervózně jsme do sebe klopili pivo a plácali o filosofii, mluvili o minulých věcech a drželi se od sebe dosta daleko, aby si to ani jeden raději nijak nevykládal.
Den na to jsme seděli v jednom z nonstopů na Hybešce (moje oblíbená zážitková ulice), pouštěli si písničky v jukeboxu, víc jsme pili a taky trochu kouřili. Bavili jsme se komunikací a pohledy na ostatní pozdně opilecké bytosti okolo a mě vyloženě bavilo žít. Ony bytosti kolem taky hýřily komplimenty na mou osobu a já se raději jen usmívala, protože už jsem neměla dost rozumu na nějaké větší zdůvodňování. Koukala jsem raději na Kuřátko, on na mě a pak po dlouhém stydlivém uhýbání pohledem začal filmovej scénář romantických komedií, polibky a bloumání k němu domů, kde už jsme zahodila veškeré staré já, které mě vždycky v podobných momentech stoplo a navrtalo mi otázky mezi rty. Tentokrát ty otázky nebylo třeba pokládat. Vůbec žádné.
V sedm hodin ráno jsem si prohrábla extrémně zacuchané vlasy, odtulila jsem se kousek dál do osobního prostoru a na dvě rychlé hodiny jsem usla. Když jsem odjížděla tramvají s knihou Jima Morrisona, nervozita a stydlivost byly zase na místě.
Od té chvíle jsme se viděli tisíckrát a přitom uběhl týden.
Vůbec nemám strach se vůči tomu všemu chovat jak zamilovnaý blbec... protože ono to tak prostě je... a jestli se za týden neuvidíme, odmilujeme nebo to prostě nějak dopadne, bude to, jak to být má.

Za ten týden jsem se nesčetněkrát nechala okouzlovat malinkými detaily nebo chvilkami... Kuřátko těká očima po stropě a nebi, když je nervózní, v hospodě sedí s nohou přes nohu, doma sedí v křesle u otevřeného balkónu, v ruce cigaretu, kolena pod bradou nebo smotané v tureckém, v očích takové usměvavé cosi, co mě nutí sedět naproti a usmívat se na něj stejně. Veškeré jeho doteky a vůbec fyzický kontakt je plný nespecifikovatelné otevřenosti a upřímnosti, kdy zdaleka nejde o něj a o mě, ale o nějakou energii mezi námi oběma, kterou kolem sebe motáme. Nic není vynucené a chtěné, prostě to JE. Bojí se říkat věci, pro které není chvíle, stejně jako já se bojím, abych nezačla moc chtít slyšet a vidět všechno. Nechci. Zachází se mnou jako s něčím vzácným a přitom mám pocit, že si snad nemůžu zasloužit ani jeho pohled. Naprosto neznámý pocit. Zvlášť po pouhém týdnu.
Kuřátko... má krásný hlas... přes den mluví různě a večer, když se trochu ztlumí, zní to vůbec nejkrásněji. Hned na začátku jsem přemýšlela, čím mu to všechno krásné oplatím. Postupem jsem začala přijímat, že mu stačím jednoduše já... (a občas když mu podržím popelník, když sednu do balkonových dveří a civím, jak mu to s cigaretou sluší)
Říká mi různě. Říká mi spoustu věcí, abych o nich věděla a některé když netuší, že je slyším.

Ještě nedávnou jsem se Špaget snila o tom, že přece musí být něco jasnýho a zřetelnýho a nevysvětlitelnýho v jednu chvíli a že sice nemáme důkazy, ale prostě není možný aby nebylo. Teď v tom nevysvětlitelným jsem a je moc těžký uvědomit si, že tohle je reálně a skutečně ono. Že takhle se to pozná.

Už mlčím.

Verliebt

24. října 2013 v 15:27
Nur ein paar Wörter...

Es ist Herbst.
Ich habe ein Blümchen bekommen.
Ich bin gänzlich verliebt... mehr als frühmals.


Wirklich?

20. října 2013 v 18:04
Also... ich weiß nicht, wie kann ich das beschreiben.

Ich dachte, dass es nicht klappen muss. Kominík war zu schön, sympatisch, kreativ, verückt, interessant, intelligent... das ganze Leben denke ich mich, dass die Leute wie Kominík liegen mir fern. (Möglich verdiene ich nichts, blablabla)
Plötzlich saß ich in einer Kneipen und machte Kominík nervös.
Wir gingen nach seinem Haus.
... dann... musste ich wieder darüber lachen.

Ich habe jetzt ein ausgeliehendes Buch... und Jim Morrison hat mich amüsiert.


"Like our ancestors
The Indians
We share a fear of sex
excessive lamentation for the dead
and an abiding interest in dreams and visions"

(Jim Morrison)

Streichhölzer

19. října 2013 v 13:42
Ja, wenn man etwas nicht erwart, kommt das schnell. Klipp und klar.

Ich saß gegenüber Kominík, der schenkte mir ein verschämte Lächeln. Er erinnerte mir Osel, Hudebník, Rytíř und auch Špaget. Ich musste darüber auch lachen.
Was gibt es neues??
Alles.
Jetzt habe ich eine Streichholzschachtel. Und ich bemühe mich keine Vermutungen zu bilden.


Sauve moi

17. října 2013 v 13:58
Eine weiteren Mittwoch, die Spelunke, ich und Špaget... das gleiche jede Woche.
Aber gestern war etwas anderes. Ich war ein bisschen traurig, schweigsam und ich wollte singen mit Houslista bis Frühe.
Špaget war aber in einer anderen Stimmung und die Personen gegenüber sind mit uns gekommen. Wir mussten zusammen reden.

Aber...

Ich studiere an der Uni. Jeztz möchte wirklich besser sein. Ich lerne, was soll ich lernen. Ich bemühe mich. Manchmal ist es langweilig. Aber ich möchte mir verbessern. Immer besuche ich die Singenstunden auch. Ich habe viel zu tun. Trotzdem bin ich manchmal traurig und verträumt.
Die kurzen Weilen in der Spelunke sind für mich alle aus der Emotionalwelt. Dort darf ich mich vor Houslista (oder vor dem Zusammenhang mit den Leuten herum) träumen. Es ist nicht schlecht, aber gestern habe ich begreift, dass es zu wenig ist.

Es klingt ein bisschen depresiv, oder?! Nein. Ich bin allgemain zufrieden. Kein Angst.


Und ich liebe dieses Lied so viel!!

Chimäre

14. října 2013 v 12:23
Jetz wieder auf deutsch...

Also.
Gestern war ich der ganze Tag zwischen den Wälder. Und es war so schön. Wunderschöne Blätter, Wasser, die Wolke, die Sonne, Špaget und meine Wenigkeit... beide verliebte... eine Chimäre.

Heute bin ich zufrieden. Mit mir, mit dem Wetter, mit der Unordnung in meinem Zimmer, mit alles. Ich höre Sigur ros und in dem Wohnung riecht etwas ähnliches wie der M.duft. Merkwürdig.
Egal, was kommt morgen, egal, was denken die andere Menschen, wovor fürchtete ich mich, die Welt ist immer so interessant und niemals vorhersehbar. Niemals.

Deswegen...


Vieleicht

12. října 2013 v 22:41
Možná proto, že mám naspány asi 3 hodiny...
Možná proto, že nějak marním dost času a mohla bych dělat stotisíc užitečných činností.
Možná, že jen včerejší nevysvětlitelnej absinth s cizími fešáky, co se zaláskovali do Špaget nebyl dobrá volba.
Možná, že prostě chci dělat co můžu a už nepociťovat špatný svědomí.
Možná chci zůstat stejná a dočkat se někoho, kdo mě takhle bude vnímat.
Možná, že potřebuju přestat filosoovat, jít spát a nechat se unést maximálně bohoslužbou k zítřejšímu večeru.
...pro to všechno nemám teď nejmenší chuť být jen ta, co teda jakože asi umí trochu německy...



Vytrženo ze zápisníku.
"Bohužel vždycky nastane ten okamžik, kdy se nás dvou někdo zeptá, co děláme... "Lékařská genetika" Wooow, skvělé, geniální, úžasné, drsné! "Germanistika" Hmm. Špaget pak vytasí historky z velkýho výletu po Evropě zakončenýho v Norsku a pak její plány žít tam a já si mezitím tisknu dlaně k sobě pod stolem, zatížená tím, jak moc bych chtěla utéct hodně daleko od všech hodnotitelů... není to problém závisti, je to problém mě a opětovného skluzu mého sebevědomí na hodnotu nula, protože vím, že jsem zatím nedospěla sama k ničemu, čím bych mohla někoho vytrhnout. Že vlastně nemám plány. Že bych se shrnula do výštižné věty: Mám x let pletky s PPP a s tím souvisí 90% všeho dění okolo, o kterém bych mohla zaníceně hovořit. Tečka."
Tyhle chvíle se završily hloubkovou bolestí, když mi Dvojče šeptá - víš, že máš skvělou kamarádku, ona je vážně úžasná...
a povrchovou nelibostí z naobjemovaných a extrakudrnatých vlasů kvůli dešti.

Nur quatschen...wie immer...

6. října 2013 v 20:25
Ich dachte, dass ich es bewältige... aber es ist nun zu anstrengend. Manchmal schreibe ich etwas auf tschechisch. Es tut mir leid.

Protože vím, že teď je germanistika ten jediný možný bod programu, že už nebudu zkoušet nic jiného, že už jsem si mohla všechno promyslet, snažím se, zároveň se bojím a kvůli obavám doma tiše študuju německá cvičení, snažím se tu smolit žblepty v němčině a překládám si Kafku. Mám dobrý pocit, že vážně chci a taky špatný pocit, že to nezvládnu. Stále se srovnávám s úrovní spolužáků a podhodnocuju svoje lingvistické schopnosti. Ani nevím, proč mě kdy napadlo, že mám na jazyky trochu cit. Na češtinu ano, tam to šlo vždycky tak nějak samovolně hladce. Angličtinu bojkotuju a němčina? Byla jsem vůbec někdy na měnčinu dobrá?! Asi do chvíle, než jsem se přestala snažit a ignorovala jsem sprachdiplom. Moje hloupost, jak jinak. Ale přece jen možná nejsem zase tak úplně ztracená, snaha se cení, oder?
Vedle toho vysedávám se Špaget po hospodách a společně sníme o lásce a nelásce a o všem, co bychom chtěly.
Samozřejmě se střetáváme nezávisle na sobě v myšlenkách a divíme se. Taky se divím, kde se najednou bere ta chuť a energie dobrovolně se učit, chodit často mezi lidi, zpívat, hlídat, uklízet si, chodit na domluvené srazy a akce, vychytávat dobré koncerty, mít na to peníze, učit zpívat, tančit a v pátek odpoledne běhat s dětma po tělocvičně jako pštros, slon, čáp a jiná zvířena, skákat a umravňovat a postopadesáté slyšet Plíhalovy básničky se šišláním nebo ráčkováním.
Kde mezitím ještě zvládnu pít hodně vína a filosofovat o víře, Bohu, lásce, hledat čima, to wirklich nevím. Jestli je to tím, že jsem si uvolnila prostor minimalizací choré müsli, tak to potom jo... to si potom říkám, že už jsem to neuděla dávno, sakra práce...

Ich muss das enden. Quatsch, quatsch, quatsch... hab den schönen Abend!


Einklang

4. října 2013 v 21:27
So...
Am Montag hatte meine Schwester die Promotion. Ich war dort. Danach ging ich mit meine Eltern durch das Weinfest, die Sonne schien, die Herbstluft dufte, ich fühlte noch die Altweibersommerstimmung, aber es war kalt... mir gefiel die ganze Welt. Plötzlich sah ich einen Rücken... Rücken, der einen Kontrabass trug. Ja. Ich stoppte mich. Es war sicher Hudebník... einen Moment dachte ich, dass ich löste mich auf, aber er ging schnell weiter. Ich hatte kein Zeit und keinen Raum. Ich könnte zu ihm laufen... ich könnte Hey rufen... ich könnte nur stehen und unmerklich lächeln... vieleicht...
Ich wusste, dass er in Brünn war, dass wir keine Möglichkeit uns zu kontaktieren hatten.

Wir müssen nur uns treffen. Egal, wo, wann, warum.

Gestern Abend traf ich M., ich dachte, wie lang sah ich ihn nicht. (Ich habe fast alles mit M. verknüpft vergessen, ist das möglich?!) Jetzt existiert er für mich nicht, ich kann daran nicht glauben. Leise nicke ich, pssst, pssst.

Jeden Mitwoch gehe jetzt mit Špaget in die Spelunke (genau, Spelunke)... wir hören Musik, der Gesang des schönen Sängers, den ich verheiraten möchte und wir verschmelzen mit der Umgebung. Aber ich warte nur auf den Augenblick, wenn das für uns nicht bedeutend sein wird.

Aber es hat jetzt noch einen Sinn.



Dovětek: S každým hodinu psaným kousíčkem shledávám své špráchkentnise za dost mizivé. Výzva.