close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nebe, peklo, ráj

29. října 2013 v 15:56
Tak jo... uznávám, nebaví mě psát... raději bych se se všemi potkala a tak nějak jim předhodila, co vědět chtějí a zbytek bych si nechala pro svůj osobní úsměv.
Němčina mi leze i ušima. Takže asi toliko ke šprechtění.
Asi to tu taky pomalu ukončuju, protože je hrozně moc o čem psát... a mně se nechce... to je skvělá situace.

Takže si tady smolím malé shrnutí posledních dvou měsíců, ježto byly zásadní. Utíká to tak rychle a přitom mi to přijde jako mnohem delší čas.

Tak takže tedy...

V září jsem po x letech začala jíst opravdu a skutečně VŠE - začalo to nechutnou bakterií ve střevech kvůli nemocné vodě na táboře a pokračovalo to přes týden rekonvalescence se Špaget a další týden v podmínkách šlapání po horách. Poprvé jsem pocítila reálné chutě a potřeby těla - přímý hlad, potřebu energetického nakopnutí, nechuť, pachuť etc.
Taktéž jsem se odprostila od "přece musím shodit" a ignorovala jsem úspěšně všechny náznaky dark side. Nevím, co přesně způsobilo tohle konečné odhodlání. Jednoduše se to tak událo. Nenuceně, postupně a klidně. Vlastně hodně spokojeně a přirozeně. Po začátku školy se situace zlepšila i zhoršila zároveň. Samovolně jsem začala jíst dle potřeby unaveného mozku a taktéž dle časových (ne příliš velkých) možností a neplánovaně lehounce zdravěji. Ale nebojte, sladké, alkohol a litry kafe tam jsou pořád. Zhoršení vidím možná jen v tom, že se mi stane, že nemám za den žádné velké jídlo a někdy mívám prostě x hodin hlad. Stane se. Ale prostě jídlu nepřizpůsobuju život a tak mi to nevadí. Nemám už hysterické záchvaty z toho, že jsem neměla svačinu a prostě se pořádně nacpu na oběd. Nemám hysterii vlastně z ničeho, pokud mi zrovna neblbne zažívání, ale to se stalo asi 2x za dva měsíce. Jednou jedinkrát jsem měla něco jako karambol. V předmenstruačním zkratu jsem se dva dny přejídala. Zmizelo to asi tak rychle jako se mi zakrvácela postel. (Pardon za ty detaily ze života ženy)
Mimochodem... asi před týdnem jsem se poprvé zvážila, ježto mi spřízněné zděšeně šuškaly, že jsem se nějak ztratila. No. Tak velký úbytek to není, ale jo, zmizely 3 až 4 kila asi a xy cm tak nějak všude. To samozřejmě až ve chvíli kdy jsem se začla neřízeně cpát čímkoliv kdykoliv. Tradadadam.
Tečka.

Nastoupila jsem opět na němčinu a zatím mě ani jednou nenapadlo, že mě to nebaví. Hlava se sama smířila a sjednotila s mou školou a chci být dobrá, chci jet do Německa a pak do Švédska, chci to zvládnout.

Nezřízeně jsem si odrovnala hlasivky a opět jsem si začala vážit toho, že mám jakýsi talent a že o něj musím a chci pečovat, protože bych bez něj nebyla vůbec já.

Když pomyslím na M., cítím naprostý nezájem a zároveň klid, že je pravděpodobně spokojený.

A v neposlední řadě... jsem zamilovaná... moc... tak moc, že už se ani nebojím to říct... je to tak hmatatelné mezi mnou a Kuřátkem, že to cítí lidé na kilometry daleko. Včera jsem se potkala s jeho přáteli a byli skvělí a hlavně jsem se cítila přijímána a milovaná a zamilovaná a byla jsem upřímně vděčná "bohu", že mi dal tohle všechno tak najednou. A ano, tyhle úvahy vděčnosti jsem nikdy navenek neprojevovala, ale stejně tak jsem byla vděčná v mnoha chvílích a vím, že to není samozřejmost.
Včera mi Kuřátko něco potichoučku řekl, patrně si myslí, že jsem to neslyšela, ale jo... slyšela... a když jsem ho pak vyhnala z mého osobního prostoru a otočil se, chtělo se mi skoro plakat, že si to nezaslouží. Za nic na světě si nezaslouží nic špatného ode mě a že já umím být bestie, aniž bych to chtěla. Jeden z nejhodnějších, nejsrdečnějších, nejupřímnějších a mně nejmilejších mužů. Nejbližší.

A tak tady teď sedím, naprosto ve světě sebe, lásky, zábavy, umění, citových a éterických skutečností světa a všechno reálné jako škola a povinnosti mám ve vedlejší rovině - ke splnění. Tak plním a žiju.
Možná z toho nejde nic pochopit, možná že jo. Těžko říct.
Loučím se s vámi, se svým ošklivějším já taky. Myslím na vás na všechny, co jste kdy četli moje zápisky. Chtěla bych si s vámi popovídat živě.
Hodně myslím na Fall, kde asi teď je a že se na ni moc těším. Na Moni, která je předaleko a potýká se sama se sebou, na Koleno, Ven, Nebožku... na všechny.
Potkáme se v realitě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.