Ich dachte, dass ich es bewältige... aber es ist nun zu anstrengend. Manchmal schreibe ich etwas auf tschechisch. Es tut mir leid.
Protože vím, že teď je germanistika ten jediný možný bod programu, že už nebudu zkoušet nic jiného, že už jsem si mohla všechno promyslet, snažím se, zároveň se bojím a kvůli obavám doma tiše študuju německá cvičení, snažím se tu smolit žblepty v němčině a překládám si Kafku. Mám dobrý pocit, že vážně chci a taky špatný pocit, že to nezvládnu. Stále se srovnávám s úrovní spolužáků a podhodnocuju svoje lingvistické schopnosti. Ani nevím, proč mě kdy napadlo, že mám na jazyky trochu cit. Na češtinu ano, tam to šlo vždycky tak nějak samovolně hladce. Angličtinu bojkotuju a němčina? Byla jsem vůbec někdy na měnčinu dobrá?! Asi do chvíle, než jsem se přestala snažit a ignorovala jsem sprachdiplom. Moje hloupost, jak jinak. Ale přece jen možná nejsem zase tak úplně ztracená, snaha se cení, oder?
Vedle toho vysedávám se Špaget po hospodách a společně sníme o lásce a nelásce a o všem, co bychom chtěly.
Samozřejmě se střetáváme nezávisle na sobě v myšlenkách a divíme se. Taky se divím, kde se najednou bere ta chuť a energie dobrovolně se učit, chodit často mezi lidi, zpívat, hlídat, uklízet si, chodit na domluvené srazy a akce, vychytávat dobré koncerty, mít na to peníze, učit zpívat, tančit a v pátek odpoledne běhat s dětma po tělocvičně jako pštros, slon, čáp a jiná zvířena, skákat a umravňovat a postopadesáté slyšet Plíhalovy básničky se šišláním nebo ráčkováním.
Kde mezitím ještě zvládnu pít hodně vína a filosofovat o víře, Bohu, lásce, hledat čima, to wirklich nevím. Jestli je to tím, že jsem si uvolnila prostor minimalizací choré müsli, tak to potom jo... to si potom říkám, že už jsem to neuděla dávno, sakra práce...
Ich muss das enden. Quatsch, quatsch, quatsch... hab den schönen Abend!