Listopad 2013

Koncert

28. listopadu 2013 v 19:12
Byla jsem na koncertě Shaie Maestra... zařadilo se to tak do několika nejnádhernějších hudebních zážitků posledních let.
Na samé špičce se dva roky držel Avishai Cohen (se kterým taky hrává i Shai), ten dojem se kterým jsem tehdy odcházela z Bobycentra asi nikdy nezapomenu, byla to taková nádhera, měla jsem chuť vyběhnout za Avishaiem na jeviště a zpívat s ním a říct mu, že se mě to všechno hluboce dotýká.
Hned po něm se držel Kurt Elling, kdy jsme seděli ve 4. řadě a tudíž ono mocné působení bylo znásobeno.
Poté koncert Ivy Bittové s Vladimírem Václavkem v pomaturitním večeru.
Dále Její pastkoryňa v Janáčkově.
Pak asi dokupy koncert Zrní a Květů v Metru a určitě jeden z koncertů Kuby Čermáka a tak dále...
(koncerty na festivalech nepočítám, neb ta atmosféra se nedá vůbec srovnávat)

A včerejší večer jsem nakráčela do útulného malého klubu, seděla asi 5 metrů od velké křídla, kam za malou chvíli přišel mile se usmívající Shai se stejně milými spoluhráči. Viděla jsem jeho záda, chvilkama jeho ruce a červenou šálu na jeho krku. Poté začali hrát tu nejkrásnější písničku, kteoru jsem od tohoto tria kdy slyšela, žel je zcela nová a na žádném záznamu... your little song...
Byla jsem naměkko.
Po dobu koncertu jsem jako vždy, když jsem něčím zasažená, nedýchala, poslouchala jsem Shaiovy upřímné, nekýčovité vsuvky mezi písněmi a někde v hlavě jsem cítila, že tohle nemůže existovat bez nějaké mocné všeprovázející síly.

Kouzlo koncertu spočívalo nejen v genialitě hudebníků, ale také v malém prostoru, kde s námi Shai mluvil bez mikrofonu, bylo slyšet jak si pobrukuje při hraní rychlých pasáží, jak se smějí muzikanti v průběhu hraní, jak dýchají, jak reagují na nás a my na ně. Po kocnertě jsem omámeně oblíkala kabát, když jsem najednou viděla, že v chumlu u dveří stojí trio a rozdává podpisy na CD. Koukala jsem jak na zjevení. Na velkých koncertech tohle vždycky patřilo do fantasmagorií, že s milovnaným hudebníkem promluvím, že mu něco řeknu, že se usměju, že budu stát kousek od něj... teď jsem tam stála a mohla jsem mu říct cokoliv. Dívala sem se na jěho srdečný úsměv, byl vysoký jako já, krásné klavírní ruce a neobyčejně milý. Věděla jsem, že svoje připravené fráze nevyslovím, místo toho jsem jen stála před ním a koukala. Taky přítomný Bass mi sdělil, že Shaiovi právě oznámil, že hrajeme jednu písničku, co hrál s Avishaiem. Bass má v tomhle ohledu stejné myšlenky a tak to vyslovil za mě. Mezitím se kolem mě vylidnilo a zůstala jsem já cívící na Shaie, který se jen pokorně usmíval, koukl na mě, oběma očima výrazně mrkl, jako by děkoval za můj zájem a taky že naprosto chápe, že tam jen tak stojím a nemluvím. Usmála jsem se, kývla na něj a odešla si po svých.

Pár desítek metrů do tepla domova, uprostřed malýho města, v malým státě daleko od všeho... to je vlastně ten největší zážitek, že si někdo takový odskočí z tour po Francii do malinkýho klubu vedle komunistických studentských kolejí, naproti Bille, kde se každý ráno perou důchodci o slevněný máslo, na místo kolem kterýho obyčejná holka chodí denně do školy s Shai Maestrem ve sluchátkách a představuje si velký věci... dějou se velký věci...



Mor, mormor, mormormor mór

26. listopadu 2013 v 16:28
Žiju v hlesle - stres a zbytečný nervy můžou za všechno.
Problém s kvasinkama jsem řešila když přišel nejakutněji, měsíc se držela striktní protikvasinkové diety, výsledky byly. Kvasinky přestaly obtěžovat, možná budu jen podnikat kroky na lehké doléčení a udržování dobrého stavu. Dieta mi nepůsobila těžkosti, pokud jsem věděla, že nemůžu bolestí ani sedět. Když jsem preventivně měla pokračovat v dietě ještě několik týdnu, sevřel se mi žaludek z toho, že teď pojedu s Kuřátkem na Valašsko a že tam budu jeho rodičům odmítat všechno "protože preventivně ze zdravotních důvodů..."
Potom teprve přišel stres a čím víc jsem se tím stresovala, tím větší jsem měla chutě na orgie sladkostí. Proto jsem U kuřátka popustila řetězy, dala si zedva panáky domácí pálenky, abych neurazila a snědla koláče, který bytostně miluju a kroutit se nad nima cleý večer s tím, že přec nemůžu a blablabla mi bylo asi tak příjemný jako samonařízený diety časů minulých. Tak jsem to rozjela.

Právě teď jsem do sebe natlačila pár sušenek a kousek koláče a po měsíci si uvařila kafe s mlíkem, protože během už několika seminářů jsem každou minutu musela otevírat rukama oči.
Popravdě vím, že ze pár dní přijde menstruace a tak mám větší chutě na jídlo obecně a taky nejvíc popravdě mě dneska ty chutě trochu přemohly a po 3 měsících jsem opět pocítila malinkatý strach, že se sakra přejídám a že co potom...
Praštila jsem se okamžitě do čela, protože taky mi to může být jedno.
...
Napsala jsem teď několik vět, který škrtám, neb jsem si zase chtěla obhajovat něco, co sama vím.
...

Venku padá první sníh. Chci se zase uvést do klidu. Přichází učení a všechno se nakupilo, do toho mám každý den nesmírnou touhu zmizet někde s Kuřátkem. Kuřátko je bod, který bych mohla rozepisovat dlouho a přitom nechci. Mám ho ráda a to je tak to jediný, co můžete pobrat. Těším se na to kafe a jdu zpívat. Švédské koledy.

Možná zase něco časem povím.

Nezvládnutí

11. listopadu 2013 v 10:34
Už asi sotkrát jsem dostala otázku, proč pořád sakra bloguju, když už to nemá smysl... tahle otázka mě baví asi stejně jako odpovídání na ni. Píšu tehdy, když si chci popovídat sama se sebou. Často mi k tomu stačí kousíček místa v diáři, jindy celý zápisník a někdy mám chuť to a ono hodit do éteru. Alles.

O tom jsem ale nechtěla psát.

Nedávný večer jsem udělala strašně hloupou věc, za kterou se nestydím, jsem ráda, že mě praštila přes prsty. Velké prozření do příště.
Chtěla jsem jít na koncert ex-kapely - té kapely, která mi udělala docela znatelnou čáru přes všechny propočty v té době - a vzala jsem s sebou Kuřátko. Sešli jsme schody dolů, zaplatili jen kousek a byli jsme tam. Pivo, cigareta, nervozita. Na úvod několik pozdravů, milé, neutrální, nadšené. Ticho po pěšině. Když začala hrát první písnička, Kuřátko zůstalo vzadu a moje půda pod nohama se začala lehce kymácet. Hned v prní chvilce jsem nevěděla, jestli se mi vůbec chce to opět poslouchat. Odkvačila jsem si dozadu, zůstala s klidným poslechem vedle Kuřátka a užívala si dobrý zvuk a písničky. Ve chvilce se objevil Zpěvák a jeho objetí a upřímná srdečnost mě vždycky zachrání před největším pádem na hubu.
Kuřátko stál docela bez výrazu vedle a distancoval se ode mě. Tušila jsem, že tady je něco špatně a že to nebude jím, kapelou, ale mým pokrytectvím. Od krátkých nucených rozhovrů o přestávce šlo už všechno do zelenýho háje. Nový písničky, nový styl, projev, publikum nadšený, Kuřátko připitý. Já v malinkým duševním rozkladu a s touhou zmizet zase do mýho pokojnýho žití. Otázky typu - proč jsem sem sakra zase lezla, nebyly na místě.
Probléme nebyl v nikom z lidí na podiu, ani v nostalgii, v neexistující bolesti... jediný co mě vytáčelo byl fakt, že ta kapela je tak diametrálně jiná, než jak si ji pamatuju, až se mi to ve své podstatě vážně nelíbilo.
Vzpomněla jsem si na Ypsilona, jak vždycky odcházel, když se mu něco nelíbilo. Odešel z divadla, z koncertu, z oslavy kamarádů. Odcházel, protože když se mu to nelíbilo, neměl důvod tam být. Tenhle dětsky přímý způsob chování mi v tomhle případě dával smysl a odvlekla jsem se s Kuřátkem při poslední písničce, která byla opět geniálně apgrejdovaná a pro mě nezněla vůbec nijak.
...
Tohle všechno by se dalo zhrnout jako další můj psychicky labilní odboj vůči sobě samé. Nevadilo by nic. Při naprosto tiché cestě domů mi ale došlo, že tady se to tvrdě srazilo s Kuřátkem a s jeho pocitama a myšlenkama.
Mlčeli jsme dlouho. Ještě dýl jsme potom leželi v posteli otočení od sebe a nepříjemně se dohadovali o pravým významu celýho večera.
Prvně jsem se trášla při pomyšlení, že až takhle Kuřátko pozná víc mých iracionálně bestiálních stránek, už se mnou nikdy nepromluví, prozře. V zápětí jsem si dala facku, že teď o mě ale vůbec nejde, že jsem dokázala rozložit někoho milovaného a nemám pro něj vysvětlení.
Je jedno, co všechno jsme si říkali, jak moc nepochopení v tom bylo a nebylo... mě drtilo, jak jasně viděl všechny moje podvědomé záměry a pochody a jeho drtilo, že v tom celým sehrál roli hračky. Neměla jsem vůbec chuť bavit se zrovna s ním o nějaké minulosti a kličkovat nad docela jasnou věcí. Chtěla jsem se jen omluvit. Kuřátko byl ještě chvíli ticho a pak se otočil zase ke mně.
Další den byl jeden z nejhezčích.
V noci mi bylo jasný, že tohle jsem nezvládla a že na podobný koncerty už nemám potřebu chodit.



Venku je krásně, blíží se zima, zkoušky, učení, práce a tak dokola. Je mi dobře, nepočítaje neskonalou touhu dát si rohlík se sýrem. To až někdy příště. Doufám, že tyhle Vánoce nebudou stejné.

(Ne)klid na duši

9. listopadu 2013 v 16:12
Sedím už týden a kousek každý den na zemi. V téhle poloze se mi nejlíp kouká do učení a do počítače. Sedět rovně u stolu mi nedělá kdovíjak dobře. Tak teda sedím a kolem mě se hromadí z jedné strany sešity, papíry, Kafka a spol, z druhé strany talíře, hrnky a skleničky. Mezitím porůznu kapky, globule, léčiva... trochu vysvětlení.

Před třemi týdny jsme s Kuřátkem seděli prvně proti sobě Pod koňskou hlavou, oba nervózní, oba naprosto nejvíc otevření pro tu chvíli, fascinace, absinthy, když se blížila čtvrtá hodina ranní všimli jsme si hřebíku mezi cihlami zdi za námi. Zželelo se nám osamělého hřebíku a tak jsme mu dodali partnerku do osamělého života - mezi cihly těsně k němu jsme namáčli cigaretu pro hezčí hřebíkův život. Bavili jsme se dlouho...
Včera jsme došli opět Pod koňskou hlavu. Přemíra lidí nás posadila k tomu stejnému stolu. Po chvíli jsme se oba nastejně otočili k hřebíku. Cigareta byla pryč. Místo ní byl mezi cihlami vmáčknutý papírek. Na papírku bylo poděkování za cigaretu na horší časy, vysvětlení, proč bylo nezbytné tuto cigaretu použít ačkoliv byla uschovávna někomu jinému a na závěr připsáno, že až bude hodně špantá chvíle v životě, neváhejme ubalit záchrannou cigaretu z tohoto papírku se vzkazem.
Chvíli jsme nevěřícně koukali a pak nám došlo, že je naprosto jasný, proč jsme šli právě v pátek právě do téhle hospody a proč jsme byli vytěsněni právě k tomuto stolu... vzakz došel stoprocentně svému určení. Poděkovali jsme, papírek si vzali jako relikvii a dohodli jsme se, že až se třeba někdy rozejdeme, vykouříme symbolicky cigaretu z tohoto papírku a půjdeme poklidně dál.
Potom jsem se zase uklidnila, protože se nic nezměnilo, neřízeně jsme se doma nemohli odtrhnout od sebe za zvuku Doors a usínali s melodiemi Mobyho. Byla jsem zase vyrovnaná, protože jsme zase byli blíž. Celou noc jsem poslouchala jak Kuřátko mluví ze spaní a ráno se Sigur ros v hlavě jsem nejvíc cítila, že prostě musím spát u zdi s jeho paží pevně kolem mě. Ať to bude kdykoliv jakkoliv.

Řítí se na mě škola, nedostatek času a mravenčení v břiše z toho, že mě čekají těžké úkoly. Vnitřně jsem nejvíc přesvědčená, že to prostě nějak dopadne a hotovo, že hlavní je teď začít. Nemyslet na to a prostě to udělat. Nesmírně mě utěšují dlouhé hovory se spolužáky o tom, že v tom plaveme stejně. Musím napsat interpretaci Kafkovy povídky. Docela obtížně pro někoho, kdo nikdy nepsal nic než referát na základní škole. Interpretace je pro mě dosud neprozkoumaná věc. Záleží na ní připuštění ke zkoušce. Jediné řešení toho, že vůbec nevím, co mám dělat, je jednoduše sednout a začít něco pachtit dokupy. Něco z toho vzejde, ale musím začít. Hodně mi ta zoufalost a ztracenost připomíná chvíle vypisování projektu, kdy jsem prostě jenom seděla a psala, aniž bych věděla, co přesně píšu. Bude to podobný. Nebojím se a přitom mám děsnej strach.

Jsem teď na nejlepší cestě vyřešit si kvasinky všude možně. Druhým týdnem úspěšně držím léčbu lokální i vnitřní, konzultovanou s doktorkou a taky docela ubíjející. Poprvé v životě mám ale aspoň pocit, že to má smysl někde v těle. Osobně mě nejvíc štve a obtěžuje nesmět se napít vína a neodskočit si mezi školou do oázy na tortillu. Nedat si medík do maté v čajovně a nechystat si svačinky z křupavých kaiserek. Mlíko oželím, tělo samo si o něj vůbec neříká. Ale to ostatní mě opravdu rozčiluje dnes a denně. Držím to bez problémů patrně právě proto, že to konečně držím jen z čisté a bezelstné nutnosti zdravotní, což se nikdy v minulosti neodehrávalo. Už dva a půl měsíce jsem "čistá" od jakékoliv dark side v hlavě a je mi líp než kdy dřív, šíleně ťukám do dřeva, a zrovna do téhle pohody musí přijít kvasinky v plné síle. Myslím, že je to psychická záležitost, kdy si je stresem sama vyvolávám. Stresuje mě nával aktivit a málo času a tak se tělo brání.
Podstatný je, že ačkoliv beru prášky a jím protikvasinkově, vlastně mě to vůbec netíží a dělám si, co chci. To zabírá na ty svině stejně nejvíc. Ta svoboda a klid na duši.
Nepochybuju o tom, že se mi určitě sinusoida zase obrátí dolů, ale jak nízko půjde si určujeme stejně jenom my sami.

Nejlepší terapií na všechno je bezdůvodná radost... až budu sedět u zkoušky a nebudu vědět ani žble, určitě se začnu smát sam sobě a životu a tak. Stejně tak jako se teď snažím smát všemu.

Opakuju se, ale tu písničku i klip bezvýhradně miluju...