close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nezvládnutí

11. listopadu 2013 v 10:34
Už asi sotkrát jsem dostala otázku, proč pořád sakra bloguju, když už to nemá smysl... tahle otázka mě baví asi stejně jako odpovídání na ni. Píšu tehdy, když si chci popovídat sama se sebou. Často mi k tomu stačí kousíček místa v diáři, jindy celý zápisník a někdy mám chuť to a ono hodit do éteru. Alles.

O tom jsem ale nechtěla psát.

Nedávný večer jsem udělala strašně hloupou věc, za kterou se nestydím, jsem ráda, že mě praštila přes prsty. Velké prozření do příště.
Chtěla jsem jít na koncert ex-kapely - té kapely, která mi udělala docela znatelnou čáru přes všechny propočty v té době - a vzala jsem s sebou Kuřátko. Sešli jsme schody dolů, zaplatili jen kousek a byli jsme tam. Pivo, cigareta, nervozita. Na úvod několik pozdravů, milé, neutrální, nadšené. Ticho po pěšině. Když začala hrát první písnička, Kuřátko zůstalo vzadu a moje půda pod nohama se začala lehce kymácet. Hned v prní chvilce jsem nevěděla, jestli se mi vůbec chce to opět poslouchat. Odkvačila jsem si dozadu, zůstala s klidným poslechem vedle Kuřátka a užívala si dobrý zvuk a písničky. Ve chvilce se objevil Zpěvák a jeho objetí a upřímná srdečnost mě vždycky zachrání před největším pádem na hubu.
Kuřátko stál docela bez výrazu vedle a distancoval se ode mě. Tušila jsem, že tady je něco špatně a že to nebude jím, kapelou, ale mým pokrytectvím. Od krátkých nucených rozhovrů o přestávce šlo už všechno do zelenýho háje. Nový písničky, nový styl, projev, publikum nadšený, Kuřátko připitý. Já v malinkým duševním rozkladu a s touhou zmizet zase do mýho pokojnýho žití. Otázky typu - proč jsem sem sakra zase lezla, nebyly na místě.
Probléme nebyl v nikom z lidí na podiu, ani v nostalgii, v neexistující bolesti... jediný co mě vytáčelo byl fakt, že ta kapela je tak diametrálně jiná, než jak si ji pamatuju, až se mi to ve své podstatě vážně nelíbilo.
Vzpomněla jsem si na Ypsilona, jak vždycky odcházel, když se mu něco nelíbilo. Odešel z divadla, z koncertu, z oslavy kamarádů. Odcházel, protože když se mu to nelíbilo, neměl důvod tam být. Tenhle dětsky přímý způsob chování mi v tomhle případě dával smysl a odvlekla jsem se s Kuřátkem při poslední písničce, která byla opět geniálně apgrejdovaná a pro mě nezněla vůbec nijak.
...
Tohle všechno by se dalo zhrnout jako další můj psychicky labilní odboj vůči sobě samé. Nevadilo by nic. Při naprosto tiché cestě domů mi ale došlo, že tady se to tvrdě srazilo s Kuřátkem a s jeho pocitama a myšlenkama.
Mlčeli jsme dlouho. Ještě dýl jsme potom leželi v posteli otočení od sebe a nepříjemně se dohadovali o pravým významu celýho večera.
Prvně jsem se trášla při pomyšlení, že až takhle Kuřátko pozná víc mých iracionálně bestiálních stránek, už se mnou nikdy nepromluví, prozře. V zápětí jsem si dala facku, že teď o mě ale vůbec nejde, že jsem dokázala rozložit někoho milovaného a nemám pro něj vysvětlení.
Je jedno, co všechno jsme si říkali, jak moc nepochopení v tom bylo a nebylo... mě drtilo, jak jasně viděl všechny moje podvědomé záměry a pochody a jeho drtilo, že v tom celým sehrál roli hračky. Neměla jsem vůbec chuť bavit se zrovna s ním o nějaké minulosti a kličkovat nad docela jasnou věcí. Chtěla jsem se jen omluvit. Kuřátko byl ještě chvíli ticho a pak se otočil zase ke mně.
Další den byl jeden z nejhezčích.
V noci mi bylo jasný, že tohle jsem nezvládla a že na podobný koncerty už nemám potřebu chodit.



Venku je krásně, blíží se zima, zkoušky, učení, práce a tak dokola. Je mi dobře, nepočítaje neskonalou touhu dát si rohlík se sýrem. To až někdy příště. Doufám, že tyhle Vánoce nebudou stejné.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.