Prosinec 2013

Mezisváteční uvědomování

28. prosince 2013 v 14:46
Je zima.
Venku to tak možná nevypadá, ale ovzduší už je chladnější, stromy se nehýbou, občas už je takové to udusané ticho, i když sníh je ještě daleko. V hlavě mi to hraje vším minulým. Jako každou zimu...
Obrázek nekvalitně foce, načmárám emočně, inspirováno Mononoke - anime
Zase jsem stála u otázky - slíbit, okecat, odvolat, litovat, nelitovat, radovat, být sama, být s někým, nebýt vůbec. Rozjela jsem se za Tomem, krásnou cestou vlakem.
Další den jsem měla odjet za spřízněnými nejdražšími milými na náš jeden večer v roce. Tak jsem ležela v pyžamku u pohádky, na krku cizí dech a velká nervozita. Naproti Petru Panovi jsem si uvědomovala, že i tenhle uměle vytvořený klid mi přidává sady uvnitř a že i tohle je způsbo jak si ubližovat a jak nedělat věci správně. Za chvíli jsem seděla ve vlaku a koukala z oken na zapadající sluníčko, zimní míhající se větve a vyloženě jsem se těšila až nečekaně zazvoním u dveří Zrzovlasé a jak zase jednou budu jako dřív. Byla jsem.

Nejen já, ale i mí drazí prožívají vevnitř nenápadné otřesy. Jistota není žádná, člověk může hledat jenom v sobě, protože to vedle se mění podle vlastních pravidel. Nemohla jsem pít, tak jsem až příliš ostře vnímala rány, které se snášely při debatách mezi balkónovými dveřmi nebo vedle na červeném koberci mezi červenými tapetami. Tam, kde jsem byli všichni spolu a láska tam byla beze změny, i po těch 14 letech, co jsme spolu. A tak jsem nemluvila a jen poslouchala, že Plachá odjíždí na rok na druhou stranu zeměkoule, že Zrzovlasá chce taky odjet, protože už nemůže dělat nic jiného, že všichni vlastně potřebujeme někam utéct a při té představě mně bylo nejvíc do pláče za poslední měsíce, protože co když se mi zmizí moje největší jistoty. Co by bylo, kdyby nebylo těchhle přátel? Es na to v opilosti řekla, že kdyby neměla jistotu v nás a v rodině, že by pravděpodobně začala fetovat... "Co nabízíte přátelům, že jsou vám takovou oporou?"
Faktem je, že se postupně vzdalujeme skrze partnery, povinnosti a plány. Vnitřně jsme pořád nejpevněji spolu. Je to ale těžké vnímat, když se ztratí i ten jeden den v roce, kdy se ztratí pátky a tábory. Na tohle mě napadá jen ohraná fáze o tom, že člověk si uvědomí, jak něco miluje, až když to nemá. Nemít tyhle drobný záchyty v nejasné mlze, jo Es, začnu fetovat taky.

Fall mi nedávno řekla, že si ujasnila, že chlapa jako partnera v životě prostě k ničemu nepotřebuje. Zrzovlasá řeší tu nevázanost taky. Chce odjet, sama a nejvíc ji trápí skutečnost, že lidi kolem ní nechávají svých tužeb a plánů kvůli změnám podnebí, partnerům a tak. Je tak šťastná, že potřebuje zmizet. Hodně jsem přemýšlela společně s její zoufalostí, že miluju Toma (a jo, píšu to takhle otevřeně natvrdo, i když mu to nejsem schopna předat, i když on tohle vnímá jinak) a že vím, že někdy v budoucnu a vlastně už i v minulosti tohle je ten největší důvod nechat to běžet. Že chci volnost a dělat věci šíleně pro tu zkušenost a že jediné, co budu potřebovat, abych mohla třeba vypadnout žít někam hodně daleko, je vědomí, že ta láska tam opravdu plně JE. Pak budu moct zmizet, bez Toma, bez kohokoliv, bez mluvení, vysvětlování, kontaktu.

Jak už jsem psala na začátku, velká navázanost a potřeba být fyzicky s někým je jenom další forma sebepoškozování, protože mi to nedělá dobře a bojkotuju pak to, co se odehrává na hlavní scéně.



Dodatek: Vždycky, když vidím, že někdo něco spojil s tím, co je spojené i se mnou, přemýšlím, jestli si v tu chvíli vzpomene na asociaci se mnou nebo kýmkoliv dalším, nebo jestli jsem jen já tak ujetá a každý závan vůně vnímám jako vzpomínku na jednu konrétní podobu.
Zahlídla jsem někde fotku Houslové totožnou s fotkou mě před x lety. Na úplně stejném místě, se stejnou sekerou, se stejnou pozicí, se stejnou láskou tam někde... vybavily se mi celé ty 4 dny a další vzpomínka pro mě tímto ztratila význam. Věci se logicky opakují. Dobře.

Nic moc takhle o svátcích

23. prosince 2013 v 19:38
Vánoce v plném proudu.
Zahájila jsem dnešek hysterickým záchvatem kvůli zmršenýmu zápočtu...
Byl to test, ze kterého jsem měla dobrý pocit a to je dle všeho špatný znamení.
Promítla se mi nejistá budoucnost, kdy mě vyhodí ze školy, ježto už mám jen jeden pokus, jak budu jediný ubožák mezi přáteli vysokoškoláky, jak se opět budu utápět v sebelítosti, že na nic nemám... nic moc takhle o svátcích.

Pak jsem nasadila psovi sobí uši, chvíli brečela u koled, chvíli čuměla do zdi a pak jsem nazdobila stromeček a raději si rozplánovala na které všechny pohádky se zítra podívám.
Sestra nemá dopečené cukroví, celý byt je v polovičatém stavu, já nemám zabalené dárky ani dopletenou šálu a kvůli stoprocentnímu zjištění, že zítra či pozítří budu menstruovat a že kvasinky se vrátily se stejnou pompou jako před měsícem. Nic moc takhle o svátcích.

Za půl hodiny bude Láska nebeská a mě po dlouhé době třeba nebude smutno, že se mi romantika vyhýbá, protože narozdíl od předchozích let v samotě (i s Introvertem to bylonebylo) mám teď hodně naplněné pocity, ačkoliv samozřejmě v klíčovém okamžiku zítřejšího sentimentu bude Tom kdesi daleko. Budu s rodinou, což je krása. Jen mám každý Štědrý večer mezi lidmi na Rybově mši hroznou touhu udělat něco šíleného, nespoutaného, upřímného a romantického. Většinou to dopadne tak, že sedím s někým milým v přítmí Koňské hlavy a je nám půl na půl, blaze a melancholicky... myslím, že tyhle chvíle zažívám o Vánocích od dob, kdy jsme s Tkaničkou hodiny před večeří seděly na pevné lince a mluvily spolu, což byl tehdy největší možný projev lásky. Byly jsme daleko od sebe a obě jsme nechtěly zažívat domácí dramata. Ona v Lyonu s vařenýma šnekama, já tady s kaprem.

Chtěla bych aby to bylo pozitivní. Ale asi se mi dneska nechce. Můžu vám poslat báseničku, co jsem vymyslela před pár dny, když jsem jela v 7 hodin ráno ve tmě tramvají a zhasly lampy na ulici. Byla zima a spala jsem.

Třela jsem si prsty

aby roztály

o sedadlo tramvaje

na mě se blýskaly odlesky ulic

na ně já blýskala očima

byly křehký jak stářím rozpraskaný baňky


Lidi dýchali na zamlžený brýle,
třásli se při každým průvanu zastávky
ale nikdo nehlesl
žádný šum ani slovo
že se na tvým krku houpe klíček
provokace ke všemu nejasnýmu

zatímco mně hučelo v uších
za zatáčkou
kolem sedmé ranní hodiny
zhaslo pouliční osvětlení

Funguje to samo, funguje to spolu...

17. prosince 2013 v 20:30
Neklape všechno dobře tak dlouho jak bych chtěla.
Dost možná je to omezováním bachovek, dost možná stresem, vším možným... zase hodně analyzuju a nenese to žádné výsledky.

V obecné rovině je vlastně všechno dobré pořád stejné. Zátěžový týden zápočtů jsem přežila docela dobře s lehkou dávkou čokolády a taháky. Prošlo to zatím líp než jsem se minulý rok obávala. Bez ohledu na výsledky zkoušek. S Tomem existujeme jako normální, běžná dvojice. Jsme spolu rádi a hádáme se jako dvě tvrdohlavé a cholerické jednotky v malé místnosti. Oba to dobře víme, tak je vše v pořádku. Předvánoce se dají zvládat, těším se na rodinu. Těším se na další dění. Hrajeme s kapelou. Pochopila jsem záhadu pletení a pletu. DLouho šálu. A návleky pro sebe. Občas hlídám prcka a jsem pyšná, jak dětičky v dramaťáku krásně recitují Plíhala a učím se jim k tomu zpívat Nosorožce. Mluvím se polužáky a spolužačkami a nemám z toho traumata. Dělá mi dobře fakt, že na výšce to funguje opravdu jinak než v prolhaným kolektivu gymplu. Že tady si lidi přejou to dobrý a pomáhají si... blablablabla

A pak se po týdnu najednou hodně divím, že se každý večer cpu sušenkama, piju kávu, která mi nechutná nebo vyjídám dopředu okýnka v adventním kalendáři. Nemám u toho pocit viny, je mi to jedno. Ale když už se to takhle automaticky zasekává pravidelně, vím, že něco není dobře. Že něco důležitýo přehlížím, ať už je to jakkoliv.
Šla jsem dneska městem a odignorovala jsem potřebu koupit si pečený kaštany a projít se kolem loňského pracoviště, pokecat se známými a dát si mošt. Raději jsem odkvačila kličkovat do narvanýho centra a marně počítat jednokoruny na dárky... trhám si neustále řasy... když jsem v tramvaji sklepávala asi 20 dlouhých řas z dlaně, cvaklo mi, že na sebe a svoje oblíbené činnosti, zájmy a tak dále, nemám prostor. Nedávám si ho.
Spočítala jsem si běžné maličkosti. Kdy jsem si naposledy pořádně vyčistila obličej před spaním a nakrémovala ráno, kdy jsem si upravila nehty a kdy jsem si pečlivě protřídila obsahy tašek a kabelek. Kdy jsem měla naposledy uklizený pokoj a kdy jsem si četla knihu. Kdy jsem se šla projít do tmy, kdy jsem naposledy poslouchala novou hudbu nebo měla sluchátka v uších, kdy jsem se doma rozezpívávala, kdy jsem hrála na klavír sama pro sebe divné improvizace, kdy jsem seděla s Anetkou dlouho v krčmě a filosofovala, kdy jsme společně koukaly na anime... to co jsem dělala úspěšně dva měsíce a bylo mi skvěle. Nedělám to, protože jsem se odosobnila.

V momentě kdy je vedle mě Tom, existuje jakýsi meziprostor, kam se zařadím a nejsem ani MY ani JÁ. Jsem uprostřed a ignoruju sebe. Přitom nechci a neumím být stoprocentně ani s Tomem.
Nastartoval se stejný začarovaný kruh jako loni s Introvertem... zase čekám, že když mi je na nic, zachrání mě někdo druhý. Aspoň teď vím, že tenhle vzorec se nedá dopočítat ke kladnýmu výsledku.
Ani Tom za to nemůže. Víc já a moje rychlé zapomínání. Pocit, že v dobrým období jsem nic neřešila, ale vlastně jsem prakticky uváděla do provozu bez kecání o hodně víc. Sžila jsem se se sebou. Když začnu uhnívat, nemůžu být klidná. Nemůžu.

Mít peníze, jedu teď do Jeseníků daleko a předaleko chvilku žít z minuty na minutu.

Peníze nemám tak jdu aspoň plést a možná se zase trochu vybrečet, nasrat se a před spaním poděkovat bohu, že mi posílá upomínky.


Skrznaskrz

7. prosince 2013 v 17:59
Protože poslední 3 měsíce byly nejlepší částí posledních roků, ráda bych udělala krátké shrnutí... díky Špagetce vznikly dost výstižné, zachycující fotky, které mluví za všechno... ať už jsou jakkoliv mimo... ráda bych aby i konec roku zůstal světlý, zatím ale nevím vůbec ani trošku co se stane zítra, pozítří a dál.

Vylezly jsme na hory... na spoustu hor



Sestra zdárně splnila úkol...


Byl podzim...


Potkali jsme se...


A jeli pryč...



Několikrát jsem se opila, zpívala hlasitě v hospodě, vykouřila jsem asi 7 cigaret a 3 jointy, několikrát šla beze spánku do školy, napsala jsem stotisíc neměckých slov, stokrát jsem se naštvala a milionkrát se uklidnila, snědla jsem asi dvě tabulky čokolády a vypila 3 litry kávy s mlíkem i bez, shlídla jsem dalších x dílů anime a odzpívala asi 30 českých písniček, 10 švédských a 20 rorátů/mší/chorálů apod. v latině i češtině...

S chybama o neklidným večeru

1. prosince 2013 v 22:18
Někdy se člověk ztrácí v ději.

Vždycky jsem se považovala za emocionální a citově závislou přísavku. Poslední dva jakože vážnější vztahy mi to dávaly sežrat. Jak s Ypsilonem tak s Introvertem jsem se navázala rychle a až příliš pevně. Oba přišli ve chvíli vnitřní krize ve mně a oba fungovali jako vylepšovák do osobního konce. A já na to spolíhala, že láska PPP přenese. Ono nic.
Teď když jsem s Kuřátkem a náš vztah začíná nabírat na obrátkách, uvědomuju si víc a víc, že žádná přísavka nejsem. Že moje velká navázanost pokračuje, ale zároveň nespolíhám na nic a nikoho... po dnešku možná jen na sebe, že jako všechno vážný doposud nějak nepoberu.
Poučení z minulých krachů... vědět, že záleží na souladu... přijímat a být přijímán... neutvářet domněnky... nepodřizovat se přes špatný pocity... nebrat nic jako samozřejmost... desítky dalších bodů a poznatků...
Tak proč tady teď sedím a koukám do počítače, do celkem odcizenýho blogu, proč jsem se odvinula s pevnýho objetí Kuřátka, kterej tiše spí dva metry ode mě. Proč sakra zase hraju melodramatický akty sama se sebou.
Jsem empatická, takže reálně poznávám věci pod čarou... a pak jsem z nich nervózní. Skrze nepřiznaný zádrhely v Kuřátkově hlavě vnímám sebe jako čím dál tím větší bestii. Přes všechny snahy být s někým, neumím s někým normálně být, chovat se nesobecky, trpělivě, srdečně, otevřeně a kdovíjak. Jsem pořád jako sama za sebe, jenom si užívám, jak mě za to někdo "miluje". Až dneska mi došlo, že bych měla mít pro všechno oboustrannej pohled, protože mě pro to stejný může někdo brzo nenávidět.
Jsem bestie.
Miluju Kuřátko, je to jeden velkej sen, klid a spousta krásnýho. Otázkou je, jestli jsem schopna vydržet nebýt sama. Neumím oddělovat. Pořád si feministicky zakládám na svobodě osobního prostoru, ale ten si mám budovat mimo společný čas s Kuřátkem, pokud si kryju záda v našem volným čase, jako diktátorka odsunuju veškerý dobro, který mi Kuřátko vysílá.
Jsem bestie.

A vlastně neumím správně fungovat ve dvou. Trvalo mi sakra dlouho analyzovat sebe, abych se sebou vyšla bez hysterie. A teď neumím vycházet s druhým po boku a musím se zase vracet na začátek v jiných věcech. Jasně, v momentě kdy člověk něco vybojuje, najde se další věc, za kterou se musí bít.

Zase už uvažuju nad tím, jestli i s Kuřátkem to bude mít dlouhýho trvání. Ačkoliv je pro mě momentálně témeř nejdůležitější bytost a nechci o něj přijít... čím víc mu naslouchám a čím víc dohadování se mezi náma objevuje, tím víc ohraničuju naši společnou cestu na úsek, ve kterým se nám půjde krásně, dokud nebude čase se zase rozdělit.
Vadí mi, že to takhle beru.
S Kuřátkem bych chtěla být do konce života, abychom spolu jako staří seděli na salaši a drželi se za ruku. Ale neznám jeho a on nezná mě.

Nevím vůbec nic.
Přitom je to tak důležitý.
Mám studený nohy a už se chci zase vrátit pod jednu peřinu za Kuřátkem. Kdyby mi zmizel jako v lese horského boha, už nikdy bych nemohla usnout na jiným místě.