close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Funguje to samo, funguje to spolu...

17. prosince 2013 v 20:30
Neklape všechno dobře tak dlouho jak bych chtěla.
Dost možná je to omezováním bachovek, dost možná stresem, vším možným... zase hodně analyzuju a nenese to žádné výsledky.

V obecné rovině je vlastně všechno dobré pořád stejné. Zátěžový týden zápočtů jsem přežila docela dobře s lehkou dávkou čokolády a taháky. Prošlo to zatím líp než jsem se minulý rok obávala. Bez ohledu na výsledky zkoušek. S Tomem existujeme jako normální, běžná dvojice. Jsme spolu rádi a hádáme se jako dvě tvrdohlavé a cholerické jednotky v malé místnosti. Oba to dobře víme, tak je vše v pořádku. Předvánoce se dají zvládat, těším se na rodinu. Těším se na další dění. Hrajeme s kapelou. Pochopila jsem záhadu pletení a pletu. DLouho šálu. A návleky pro sebe. Občas hlídám prcka a jsem pyšná, jak dětičky v dramaťáku krásně recitují Plíhala a učím se jim k tomu zpívat Nosorožce. Mluvím se polužáky a spolužačkami a nemám z toho traumata. Dělá mi dobře fakt, že na výšce to funguje opravdu jinak než v prolhaným kolektivu gymplu. Že tady si lidi přejou to dobrý a pomáhají si... blablablabla

A pak se po týdnu najednou hodně divím, že se každý večer cpu sušenkama, piju kávu, která mi nechutná nebo vyjídám dopředu okýnka v adventním kalendáři. Nemám u toho pocit viny, je mi to jedno. Ale když už se to takhle automaticky zasekává pravidelně, vím, že něco není dobře. Že něco důležitýo přehlížím, ať už je to jakkoliv.
Šla jsem dneska městem a odignorovala jsem potřebu koupit si pečený kaštany a projít se kolem loňského pracoviště, pokecat se známými a dát si mošt. Raději jsem odkvačila kličkovat do narvanýho centra a marně počítat jednokoruny na dárky... trhám si neustále řasy... když jsem v tramvaji sklepávala asi 20 dlouhých řas z dlaně, cvaklo mi, že na sebe a svoje oblíbené činnosti, zájmy a tak dále, nemám prostor. Nedávám si ho.
Spočítala jsem si běžné maličkosti. Kdy jsem si naposledy pořádně vyčistila obličej před spaním a nakrémovala ráno, kdy jsem si upravila nehty a kdy jsem si pečlivě protřídila obsahy tašek a kabelek. Kdy jsem měla naposledy uklizený pokoj a kdy jsem si četla knihu. Kdy jsem se šla projít do tmy, kdy jsem naposledy poslouchala novou hudbu nebo měla sluchátka v uších, kdy jsem se doma rozezpívávala, kdy jsem hrála na klavír sama pro sebe divné improvizace, kdy jsem seděla s Anetkou dlouho v krčmě a filosofovala, kdy jsme společně koukaly na anime... to co jsem dělala úspěšně dva měsíce a bylo mi skvěle. Nedělám to, protože jsem se odosobnila.

V momentě kdy je vedle mě Tom, existuje jakýsi meziprostor, kam se zařadím a nejsem ani MY ani JÁ. Jsem uprostřed a ignoruju sebe. Přitom nechci a neumím být stoprocentně ani s Tomem.
Nastartoval se stejný začarovaný kruh jako loni s Introvertem... zase čekám, že když mi je na nic, zachrání mě někdo druhý. Aspoň teď vím, že tenhle vzorec se nedá dopočítat ke kladnýmu výsledku.
Ani Tom za to nemůže. Víc já a moje rychlé zapomínání. Pocit, že v dobrým období jsem nic neřešila, ale vlastně jsem prakticky uváděla do provozu bez kecání o hodně víc. Sžila jsem se se sebou. Když začnu uhnívat, nemůžu být klidná. Nemůžu.

Mít peníze, jedu teď do Jeseníků daleko a předaleko chvilku žít z minuty na minutu.

Peníze nemám tak jdu aspoň plést a možná se zase trochu vybrečet, nasrat se a před spaním poděkovat bohu, že mi posílá upomínky.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.