Vánoce v plném proudu.
Zahájila jsem dnešek hysterickým záchvatem kvůli zmršenýmu zápočtu...
Byl to test, ze kterého jsem měla dobrý pocit a to je dle všeho špatný znamení.
Promítla se mi nejistá budoucnost, kdy mě vyhodí ze školy, ježto už mám jen jeden pokus, jak budu jediný ubožák mezi přáteli vysokoškoláky, jak se opět budu utápět v sebelítosti, že na nic nemám... nic moc takhle o svátcích.
Pak jsem nasadila psovi sobí uši, chvíli brečela u koled, chvíli čuměla do zdi a pak jsem nazdobila stromeček a raději si rozplánovala na které všechny pohádky se zítra podívám.
Sestra nemá dopečené cukroví, celý byt je v polovičatém stavu, já nemám zabalené dárky ani dopletenou šálu a kvůli stoprocentnímu zjištění, že zítra či pozítří budu menstruovat a že kvasinky se vrátily se stejnou pompou jako před měsícem. Nic moc takhle o svátcích.
Za půl hodiny bude Láska nebeská a mě po dlouhé době třeba nebude smutno, že se mi romantika vyhýbá, protože narozdíl od předchozích let v samotě (i s Introvertem to bylonebylo) mám teď hodně naplněné pocity, ačkoliv samozřejmě v klíčovém okamžiku zítřejšího sentimentu bude Tom kdesi daleko. Budu s rodinou, což je krása. Jen mám každý Štědrý večer mezi lidmi na Rybově mši hroznou touhu udělat něco šíleného, nespoutaného, upřímného a romantického. Většinou to dopadne tak, že sedím s někým milým v přítmí Koňské hlavy a je nám půl na půl, blaze a melancholicky... myslím, že tyhle chvíle zažívám o Vánocích od dob, kdy jsme s Tkaničkou hodiny před večeří seděly na pevné lince a mluvily spolu, což byl tehdy největší možný projev lásky. Byly jsme daleko od sebe a obě jsme nechtěly zažívat domácí dramata. Ona v Lyonu s vařenýma šnekama, já tady s kaprem.
Chtěla bych aby to bylo pozitivní. Ale asi se mi dneska nechce. Můžu vám poslat báseničku, co jsem vymyslela před pár dny, když jsem jela v 7 hodin ráno ve tmě tramvají a zhasly lampy na ulici. Byla zima a spala jsem.
Třela jsem si prsty
aby roztály
o sedadlo tramvaje
na mě se blýskaly odlesky ulic
na ně já blýskala očima
byly křehký jak stářím rozpraskaný baňky
Lidi dýchali na zamlžený brýle,
třásli se při každým průvanu zastávky
ale nikdo nehlesl
žádný šum ani slovo
že se na tvým krku houpe klíček
provokace ke všemu nejasnýmu
zatímco mně hučelo v uších
za zatáčkou
kolem sedmé ranní hodiny
zhaslo pouliční osvětlení