Leden 2014

Úkoly

30. ledna 2014 v 10:00 Zpětnývazby
Vadí mi teď nejvíc to, že se o sebe nestarám. A že si pořád nevážím svýho zdraví!!

Úkoly:
- gynekologie
- foniatrie
- praktická
- dodělat věci do školy
- vyléčit se pro změnu klasicky v posteli
- cvičit pomaloučku hlasivky i tělo

Hrozně moc se těším na projekt a masky.

Kapky na prostěradle...

26. ledna 2014 v 9:26 Životní smetiště
O něco blíže k poslednímu dění.

V pátek nastalo vyklidnění ve velkých uvozovkách. Že vetřelce test neukázal a tudíž můžou všichni nervózní rodiče klidněji spát. Byla jsem ale v dost velké psychické díře, jednak jsem měla plnou hlavu zapatlanou hormony a jednak jsem se měla už sakra učit na docela obsáhlou zkoušku.
Včera jsem ráno seděla nad učením a koukala na zbylý testovací proužek v krabičce. Říkala jsem si, že ještě definitivně utvrdím sama sebe, že fakt ne. Menstruace o týden zpožděná, což prostě v mém případě není normální.Těhotenstký test s jednou čárku, jedna, dva a teď pravděpodobně tři. Samozřejmě, že čárka v 5 minutách nenaskočila a tak jsem se teda reálně učila... chvíli... test jsem nechala položený na stole... po asi 3/4 hodině naskočila slabounká druhá čárka a já byla naprosto v koncích, protože sice testy vyhrožují, ať se výsledky po limitu neberou v potaz, ale pokud jste magoři jako já a pročtete si xy maminkovských diskuzí na toto téma, zjistíte, že téměř většina "těhulek" měla na testu jen slabého ducha a že za několik dní už tam byl pořádnej a v limitu... tak se prostě zblázníte...
Chytla jsem nerva a začala jsem přemítat, kdy nejdřív skočím k doktorce, aby mně regulérně dala po hubě. Snažila jsem se učit, ale přišlo v pozdějších hodinách něco takřka nečekaného - menstruace?!
Prvně jsem nechápala, pak jsem si s šíleností mně vlastní přečetla další názory na internetu a zjistila jsem, že
1. Můžu být těhotná, protože velké procento maminek menstruuje i několik měsíců v těhotenství.
2. Vajíčko se mohlo uchytit, mohla jsem tedy být první týdny těhotná, ale s menstruací přišel samovolný raný potrat, který je velice častý.
3. Všechny potíže s menstruací a těhotenskými testy mohly zapříčinit cysty, které se daly do růstu.

Samozřejmě, že nejpravděpodobnějí varianta je č.3, ale zatemnily se mi smysly. Teď tady tak sedím na prostěradle, kam mi nešťastně v noci ukápla krev a... jsem nasraná... že mi tohle tělo dělá.
Nemyslím si, že je vechno v pořádku - není dobře, že jsem měla týdenní zpoždění a druhou čárku na testu, není dobře že jsem měla podobné příznaky jak v PMS, ale menstruace nepřišla, není dobře, že když přišla, najednou po předchozích měsících s obrovskými bolestmi a křečemi, které jsem zaháněla 600ibalginama menstruace a necítím NIC. Není to prostě dobře, takže k doktorce musím tak či tak.
Nejhorší na tom je, když se na vetřelce zvláštním pudovým způsobem vlastně těšíte. O Tomovi nemluvím...

Končím. Je mi z toho blbě.
A ještě víc ze zítřejí zkoušky, na kterou v tuhle chvíli neumím nic moc.
Zastřelte mě.

Dodatek: Měla jsem velký blok říct Muše, že už menstruuju, dneska jsem to teda řekla a dostala se mi reakce, které jsem se obávala - veeeeeeelké oddechnutí a vyštěknutí "Půjdeš si pro antikoncepci!!!" a toliko děkuju za veškeré pochopení, soucítění a empatii a zájem o to, co se mi děje.

Negativní čárka v prvním sněhu

24. ledna 2014 v 14:23 Životní smetiště
Už několik málo minut slzím a sopel si utírám do růkávu košile... venku je vidět první sníh, co drží na střechách a taky vzduch je cítit čistotou a ostrou chutí mentolky. Zima.
Jsem rozladěná.
Před chvílí jsem dočetla velice přínosný článek o chovu nosnic vajec, abych věděla, která vejce má cenu kupovat. Předtím jsem střídavě brečela znechuceností, že normálně jím zvířata, který jsou regulérně týraný a střídavě jsem otvírala skripta, z kterých neumím nic a mám obavy, že z pondělní zkoušky mě vyrazí. Tomuhle stavu předcházelo dlouhý přemýšlení o potenciálním plodu kdesi v děloze. Několik dní paniky, že menstruace ani její obvyklé příznaky nejsou. Obavy prvně malé. Později s hysterickým chroupáním piškotů větší a větší, a to došlo do bodu reálný "naděje" že se něco děje. Oznámila jsem to prvně Tomovi a do koše jsem vyhazovala negativní jednu čárku testu. S dalším dnem jsem to musela říct muše, protože prostě stav naprostýho ryzího strachu z apokalypsy bez uvědomění blízkých nezvládám. Napjatost zasrala celou domácnost. Tom vztáhl všechno na svou osobu a nadával mi, že o tom mluvím nahlas. Mucha udělala totéž, ale tentokrát, že ona by dítě nezvládla... klasika. Nejlepší reakce přišly stejně od Bráchy, který udržoval hladinu ironie.
Dneska ráno jsem docela smířeně koukala na další negativní čárku a chtěla jsem všechny poslat...pryč. Daleko.
Teď když píšu přichází sem tam píchnutí v podbřišku a chce se mi slzet zase. Jako bych to neříkala hned. Přijde to. I když tělo m dává řádný kapky.


Nechci trápit zvířata, nechci už zkouškový a už vůbec nechci řešit tyhle krize přívalem jídla. Protože už mi to dávno nic nepřináší.

S prvním sněhem se ozval Introvert, že prý absinth... při té představě se těším a nečekaně suším oči...

Odevšad

19. ledna 2014 v 18:27 Blablablabla
Z posledních okamžiků a prožitků...
Došlo ke zklidnění. Maličko. Tak odevšad.

1. Protikvasinková dieta mě docela dlouho šikanovala. Respektive v kombinaci se zkouškovým a svátky bylo všechno odsouzené k neúspěchu - respektive v mém případě stres -> kvasinky -> dieta, léčba, únava -> stres plus zajídání stresu sladkým -> trvající kvasinky -> deprese a fanatičtější šílení -> stres - zajídání sladkým a tak dále. Namísto toho jsem si po svátcích překombinovaných vším řekla, že mi naprosto stačí co do fyzického "omezení" započítat největší tvůrce kvasinek (a zácpy, která s tím velice silně souvisí), tedy cukr a sladidla, káva, alkohol, mléčné výrobky, které mi výrazně ovlivňují střeva. (Vyzkoušeno, prověřeno). Tyto zásahy mi v praxi nijak extrémně nepodráží běžné chutě, což se nedá říct o dalších nevhodných potravinách proti kvasinkám. Dělá mi značný problém (přesněji mě obtěžuje a rozhazuje) vynechávat bílou mouku, rýži, brambory, většinu ovoce, uzeniny všeho druhu, ocet, necelozrnné vločky a tak dále... Toto všechno se má dodržovat striktně. Takže jak dlouho se dá žít v normálním studentským povrchním životě, když zrovna nechcete být vitariánem... Dva měsíce maximálně a už si skoro říkáte, že kvasinky raději budete pěstovat.
Velké odlehčení nastalo hned před časem, když jsem si s tímto klidným vědomím dala kopec halušek s robi masem.
Nutno zmínit v praxi, že skutečně stačí/pomáhá dodržovat vyšší intimní hygienu za pomoci tea tree olejíčku (byť je velmi drahý), používat tea tree gel jako lubrikant, pri menstruaci si stejný gel kapat na vložky či tampony, vnitřně užívat grepové kapky, litry lapacha a maté, jíst hodně česneku, cibule, kysaného zelí a dýchat zhluboka. Toť vše.

2. Hodně hlídání a kontaktu s dětičkama rozvíjí všechno. Nikdy jsem si nevšimla, jak důležité je synchronizovat dvě děti zároveň, rozložit jim stejně pozornost. Respektive děti jiného věku, které vyžadují obě něco nebo křik a pláč. Zároveň jsem dnes vypozorovala, jak je dobré když hlídám dítko častěji v týdnu a delší časy. Když 4 hodiny zabavuju Mrňouse a nemůžu ho vzít ven a nikam, neb je nemocný, trochu hynu, protože nemůžu ani na záchod bez řevu. Ale sama jsem byla překvapená, jak se prohloubí potom potřeba vzájemného kontaktu a tolerance. Když byl dnes u nás já ho nenechala samovolně vyvádět, ale hrála si s ním přirozeně s legem, načež mi potom automaticky nechal prostor na nachystání věcí na výlet, dělání snídaně a tak dále. Spolupráce.
Na to, že je mu 1,5 roku a kreslit prakticky nezvládá krom zabodávání pastelek do papíru, je kreslení největší zábavou pro nás oba. Mrňous mi dává barvičky a ukazuje kde mám papír "vykreslit", což znamená vvyčmára kousek místa, případně řekne, co mám udělat za zvíře. Touto činností dokážeme strávit přibliženě hodinu a půl.


3. Ještě někdy před Vánoci jsem trpěla jak zvíře, ježto jsem byla zničená mou neschopností ve škole. Měla jsem jednoduše strach a obavy, že to nezvládnu. Jsem ráda, že zatím mě nutí vnitřní motivace dosahovat známek bez vzdávání. Prot jsem dostala z obtížné fonetiky a fonologie B. Paradoxně stále nevím, co budu s touto školou dělat a stále víc myslím na učitelskou nástavbu nebo pobakalářské dálkové studium mateřinek navíc. Cizojazyčné školky a tak. Práce s dětmi. Jo.

4. Chci pociťovat zamilovanost s Tomem. A když chci, tak ji pociťuju. Když nic nevynucuju a když se spolu smějeme. To je asi nejvíc uklidňující. Uklidňuje mě, když se můžeme společně smát. Asi nejvíc. Procházky k tomu patří a dost mi otevírá oči, jak se chovámnechovám a jak se chovámenechováme k sobě.

5. Mám chuť teď dělat hodně věcí.

Z procházky...¨¨

Tichý menhir.


A Kuře. Ve svitu.


Ticho

11. ledna 2014 v 12:19 O mužské části světa
Poprvé jsem si ve spojení s dalším člověkem uvědomila, že chyba není ve mně, ne že bych byla bez kazů.
Ještě před pár dny jsem byl přesvědčená o opaku, ale věci se můžou vyjasnit docela náhodně.


Poslední dny vypjaté emocema, ať už na to byl čas nebo ne. Zmítala jsem se mezi povinnostma a neodbytným nutkáním nějak vyřešit zvláštní situaci s Tomem. Skoro každý den jsem se modlila. Samovolně to na mě přicházelo před spánkem, modlila jsem se za Toma, aby věděl, kam má jít, co dělat, aby otevřel oči a mohl zase vnímat. U těch modliteb jsem se snažila aspoň nebrečet, aby to nebylo tak kýčovitý...
Předevčírem jsem sebou mlátila v posteli, protože jsem sama netušila, jak mám Tomovi poradit nebo jestli to je vůbec v mých silách. Chvíli na to proběhl telefonát, kde padlo něco jako into the wild, odjezd někam daleko bez ničeho, bez nikoho. Kývala jsem hlavou, že jestli to tak potřebuje, tak jo, že vlastně sama jsem takhle kolikrát chtěla zmizet. Ignorovala jsem větu, že by tím pádem zmizel i ode mě. Chtěla jsem ignorovat i reálný strach o něj, protože jsem za tímhle rozhodnutím cítila něco jiného než skutečný plán tohle udělat a v hlavě se mi odvinula nit budoucnosti, kdy každý večer usínám se strachem o Toma a čekám na nějakou zprávu, že žije a že netrpí vlastníma shízama.

Včera jsem čekala na jeho rozhodnutí. Ulevilo se mi, když přemohl obavy a vrhl se do plánů původních. Později jsme seděli v čajovně, vydechovali černý hrozen a filosofovali, jak se na čajovnické dýchánky sluší. Když jsme odcházeli, nechytla jsem ho za ruku a chtěla jsem jít domů. Chtěl abych šla s ním. Hloupě jsem se vydala k němu a hlava mi neustále cukala k odbočce na tramvaj. Naivní podvědomá zvyková síla, která vůbec nezahrnuje vyprázdněnost našich posledích setkání.
Všechno dopadlo, jak jsem tušila.
Za zvuku silnýho Zrní jsem už nemohla dál. V jednu chvíli mi vypověděly síly, moje snaha, chuť cokoliv vyslovit nahlas. Všechno se utnulo. Oněměla jsem. Neměla jsem už žádná slova útěchy, naděje, podpory, čehokoliv. Nic.
Sedla jsem si naproti výhledu na noční město a velkiký tmavěmodrý nebe s osvícenýmy mraky a jen jsem zírala. Bylo pozdě. Tom si sedl vedle, přikryl mě dekou, já drcla do balkónových dveří a ve tmě se objevila rozžhavená cigareta. Pořád hrálo Zrní a nebe bylo krásný.
Nebylo už co dodat, Tom se ještě chvíli snažil ždímat nějaká objasnění svýho stavu, ale nebylo to potřeba.
Vzdala jsem se.

Měla jsem chuť mu to vysvětlit, ale narážela jsem tvrdě do zdi, nebo na mucholapku, na které jsem se patlala v lepidle, chvilku se třeba nožiška odlepila, ale křídla byla pevně zatuhlá.
Málokdy jsem tak sobecká, abych se na někoho v koncích vykašlala. Většinou jsem vrba, pomoc, stálá podpora a vůle pro ostatní. Ale tady jsem tvrdě narazila. Pomoc jde jen člověku, který spolupracuje. Tom ovšem naprosto nepřijímá cokoliv, co mu vysílám. Tvrdí, že já ráda bojuju - hádám se, přitom sám ještě ani jednou nepřijal cokoliv jsem mu řekla, nepřijal žádné moje ukázání pohledu nebo směru. Na cokoliv totiž byl argument, že už je pozdě, že už je starý že to nejde, že to tak není. Negace na cokoliv. Tvrdí, že mě chápe. Ale ještě nestihl pochytit nic z mé podpory, kterou mu vysílám, nic z mé lásky, nic z toho velkýho objemu všeho, co mu dávám.
Dělám chyby, ale taky už neumím dál držet někoho, kdo mě nevnímá a sám si tak ubližuje.
Ještě pořád nic nepochopil... osel

V noci jsem chtěla jen jeho ruku v ruce a ticho. Ráno jsem se klidně odklidila, koukala jsem na sluníčko venku a on mi jen stručně dal rozloučení. To ticho a obrovská hromada sutin mezi náma mě na schodech dolů rozbrečela...



V galerii u zastávky vždycky obhlížím Adolfa Borna a dneska jsem zahlídla malinký obrázek vedle zrovna od Mikulky, který vám prostě musím ukázat...

Body

9. ledna 2014 v 23:19 Zpětnývazby
Když jsem byla v největších srancích (ne že bych teď ve srancích nebyla, ale jsou to srance zcela jasně definovatelné stresem a bojkotem některých faktů), mnohokrát jsem to nezvládla vyřešit. Vlastně jsem žila v představě, že celá moje minulost s bojem s PPP konče a bojem s rozpadem rodiny počínaje byla neřešená nebo špatně řešená a že jsem byla prakticky mrtvá. Zajímavé na tom je, že když se ohlídnu byly tam světlé momenty - pravidelný rytmus nahoru, dolů, ještě níž a na dno a nahoru, dolů pořád dokola. Se vším. Brát automaticky tenhle průběh je hloupost, protože ty vzestupy ze sraček nahoru nebyly samovolně, nějak jsem tomu musela nechat průchod nebo se zasnažit. Protože je kolem xy lidí, kteří mě obdivují za kdovíjakou vůli nebo výdrž (a já upřímně nechápu, za co mě sakra chválí), protože oni sami se udržují dole a drží se tam zuby nehty, aniž by měli výkyvy nahoru. Takže přece jen jsem kroky dělala. Možná ne dostatečné pevné, ale byly tam.

Naposled jsem kroky shrnula do kupy a popoběhla. Celý podzim vypadal velice rozběhnutě. Ještě předvánoce se držely a pak jsem se s velkou pompou sesypala na hromádku, protože jsem po uběhnutí několika kilometrů chtěla uběhnout víc a víc a kašlala jsem na to, že pod nohama už začlo mrznout a že bych měla přizpůsobit tempo a styl.
Takže teď nemám obavy, že by nepřišlo jaro a já zase nenaběhla. Je to dobrý.
Už teď udržuju poklus.

S Tomem je to zvláštní. Vlastně až díky jeho karambolům jsem si uvědomila, které konkrétní kroky mě navedly a podařily se. Jsem ale v koncích v tom, aplikovat je i na někoho jiného, zvlášť když je proti mě obrana ega, kterou se mi nechce zdolávat. Jsem v koncích i z toho, že se mi skutečně nechce. Takže místo větší psychologické snahy, zapojení empatie a směřujícího kontaktu jen přihlížím, naslouchám a čekám až si Tom vyřeší věci sám, až si k tomu dojde. Do jisté míry si k tomu musí dojít sám, ale vím, že bych ho mohla udržet aspoň ve stavu bdělosti. Momentálně se mi zdá spíš na mimotělním oběhu.
Jednotlivý kroky... chci je formulovat...abych se pak mohla zase konfrontovat.

Vykašlat se na všechno.
Byl to moment, kdy jsem konečně švihla s tím, co mi běží v hlavě, protože to je jen "co mi běží v hlavě" a žádný výstup ani důsledek to v realitě nemá. Nejsem zenový mnich, co neslyší myšlenky, ale vím, kdy jsou a kdy se na ně mám vysrat a jít přímou čarou přes ně.

Pracovat.
Tohle je důležitý bod. Pracovat ne jen v práci/škole/doma, ale prostě fungovat, dělat všechno, co je potřeba udělat. Do čehož bylo v krizích nutno zahrnout i třeba takové věci jako čištění zubů, převlečení ponožek nebo vůbe probudit se ráno a vstát... tyhle drobnosti ve výsledku působí, že celý den zařazujete věci, co vám padají pod nohy. Nezametete je, ale vezmete zpracujete a zařadíte kam patří a tak za vámi nezůstane nic, co se aktuálně dá zpracovat.
S čímž souvisí i například chození na hodiny zpěvu, na dětičky, na hlídání, na přednášky etc., prakticky přes jakékoliv nechutě a strachy někam jít. Zvednout se a prostě jít. Výsledné pocity se těžko popisují.

Věřit.
Otázka víry jako takové s tím může a nemusí souviset. Já nikdy nebyla věřící, pravdou je, že jsem se v posledních měsících xkrát modlila, navštívila v tichosti kostel a nebo jen les a povídala si s bohem. Nebo se všemi bohy. Tyhle krátké úseky mi přinášely dostatečný pocit, že všechno smysl musí mít a že prostě pojedu dál a uvidím co bude.
Několikrát jsem bezprotředně po nějaké události poděkovala bohu a smála se do nebe.


Nevím, jak formulovat další procesy ve mně. Jsem ráda, že jsem dovedla napsat aspoň tohle. Ano, přes všehny výtky mi ty body připadají jako vesmírný objev, tahák, když se ztrácím a padám zase moc daleko.
V podstatě jsem včera v záhvatu pláče opět! pochopila pravou podstatu všeho mého poškozování a proč jsem taková bestie jaká jsem. Vlastně bestite vůbec nejsem.

Tady krásná Soley.

Probuzení

7. ledna 2014 v 10:18 O mužské části světa
Hezkej probouzecí den...včera...
Vyklidnila jsem se a nepřenášela sama na sebe všechny viny.
Ráno jsem se probudila u Toma, který odešel do práce a já koukala z balkónu na docela tichý město, sluníčko a neměla jsem ani kousek husí kůže.
Vodou jsem zapíjela žaludeční neplechu způsobenou nečekanýma čtyřma pivama. V rámci přátelského večera v zakouřeným baru se šipkama který mě bavily víc než obvykle. Předtím po rozpravách jsme se potkaly s Tomem na brněnským nádraží a o chvíli později jsme koukali na sebe přes malej kavárenskej stolek obklopení intelektuálními bohémy studenstkýho života.
...
Při tom všem jsem začala rozepisovat, co vlastně může zahrnovat pojem "volný vztah", jestli jde o to, ujíždět si s každým, kdo se hezky usměje a pak se vrátit "domů" za svým jediným... má to mnohem víc... mnohem víc svobody, která by měla fungovat i v normálních vztazích. Nečekat, neočekávat, nelpět na detailech a akceptovat. Faktem je, že jsem takový vztah vlastně nikdy opravdu neprožila, protože i Ypsilon si později začal uzurpovat každý můj výdech. To co sama nazývám volným vztahem je vlastně největší forma vnitřní lásky, která se vůbec nesoustřeďuje na běžné dění v životě, ale JE a pracuje ve chvílích nejčistějí potřeby. Znamená to i neupínat na druhého svoje zátěže, svůj bordel nezametat s jeho pomocí a vědět, že i když jsem v háji, že ten druhý mě pořád přijímá. Být volný znamená zůstat ve vztahu povrchně sobec a v pravý okamžik darovat krev, ledvinu nebo srdce.
Navrhla jsem označení volný vztah, protože jsme oba stějne přiškrcení vlastníma karambolama a oba máme tendence to ventilovat přes společné radosti a oba se potom odosobňujeme, když máme nejvíc vnímat jeden druhého.
Volný vztah v našem podání představuje neschopnost vypořádat se se sebou bez dopadu na druhého, takže musíme mít ohraničené pojmem a pravidly to, co bychom měli automaticky ve vztahu zvládat.
Uvědomuju si taky, že asi málokdo z mužů může vůbec kdy pochopit nějaký fungování mezi mnou a třebas Živočichem a že prostě moje občasný opíjení s ním a následné přespání u něj bez studu a zároveň zcela cudně má svoje jasně dané hranice chápané oboustranně bez řečí. Takže i přes volný vztah bych si stejně asi netroufla se s Živočichem odvlíct domů, nebo jít k Introvertovi na masáž, opřít se o něj na koncertě a nechat se škrabkat ve vlasech...protože tyhlety "bezvýznamné" spoje nejsou chápány a byla bych prostě za mrchu.
...

Nejhezčí zpráva dne je, že čermáci mají včera narozenou holčičku a že je to zase další etapa pro všechny.


třitečky

3. ledna 2014 v 18:17
Na tohle už nemůžu říct nic než... do prdele...

O rozpadu a nelásce

2. ledna 2014 v 20:17 O mužské části světa
No dobře... je čas na větší upřímnost...

Nebo ne?

Už pár týdnů pokulhávám na levou zadní... slovy Andrey. Ale má sakra pravdu. Protože jsem zatím nestihla pochopit, jak mám z nicoty naskočit zpátky do dobrýho stavu.
Tak pokulhávám. Ze sebou. Ubližuju si co nejvíc to jde, přitom to ignoruju a prostě žiju, nemám ambiciózní představy o zázračným převratu duše ze dne na den. To není. Vlastně i vím co dělat. Můžu se těšit z aktuálních maličkostí. Jako brouzdat se po nocích v pyžamu se Špaget a rozebírat. Cokoliv. Nebo se naučit aspoń jednu stránku do fonetiky. Hlavně už se přestat práskat kafem a pít vodu. To mi dělá asi nejvíc fyzicky zle.
Na duši je mi zle už asi měsíc protože pociťuju tu vzdálenost mezi mnou a Tomem. A neplatí na to nic.

Po sáhodlouhým rozbabrávání přes gesichtknížku (bože, proč??) už nemám nejmenší důvod něco posunovat nebo někam tlačit. Vlastně přišly ty identický podprahový záseky - ať mi řekne, že mě má rád, ať mi to sakra řekne... potom nervózní převalování a oddělávání rukou z těla, spánek odtažený kilometr přes postel. Aby se mě to náhodou nedotklo...
Proto jakmile se mi dostane věty "Myslím, že Tě miluju, ale musím si to i uvědomovat..." je to jako jasná rána do hlavy kladivem. Nebo do hrudníku? Asi mám zlomený žebra.
Kde jsou ty časy, kdy se kolem mě míhaly city naprosto otevřeně a přiznaně a hlavně, když bylo třeba, objevil se dotyčný na prahu a nebylo vůbec důležitý, co si myslí, ale jak to reálně je.
Myslím si toho třeba spoustu. I o tom, co mi Tom řekl. Co jsem se dozvěděla o něm. Naprosto nemám právo ho soudit a podstaný je, že ho soudit nepotřebuju. Mohl by být masový vrah a stejně to nic nemění na tom, jak mi je.

Mám čekat? Nebo ne? Chci čekat? Vlastně na něj už nějakou dobu stejně čekám.



První, co jsem chtěla na Silvestra po telefonátu udělat, jít si poslechnout hrát Houslistu, zamrkat na něj, připít se se Špaget pod Koňskou hlavou, potkat se s Hudebníkem, rýpnout M. s potutelným úsměvem do žeber, zajít s Introvertem na sněhovou procházku a abisnth, přespat v objetí Živočicha a plazit se rozcuchaně domů ideálně s vyzutýma botama...

Dost možná, že se to stane... dost možná jsem někdy špatnej člověk...

Novoročně, melancholicky, hezky

1. ledna 2014 v 15:50 Příjemno
Včera dlouhá cesta vlakem do Jesu.
Dlouhá, krásná cesta. Postupně se mi vracely starší pocity. Z cesty kolem Ramzové, horského putování a přespávání kde se dalo. Z ukazatele směru Mikulovice. Z vůně lesa mezi horama, ze starého schoditě obrovského domu. Silvestr proběhl.
Ani nevím jak, ale prochodili jsme cestičky, bavili se mladí s mladými, staří se starými, zpívali, poslouchali, pili, dívali se zasněne na sebe a na ohňostroje. Někde v dálce jsem myslela na uplynulý rok, na Fall, na sníh, na radost tam dole pod náma, asociace docela volně putovaly až k jarnímu teplu, počasí, které mi připomínalo Ypsilona a při většině vzpomínek nebo záblesků jsem se pousmála.
Samotnou mě někdy překvapují sledy obrazů, které neumím stopnout nebo utlumit, jsou tam a proplítají hrozně moc různých emocí dokud se nezačnu ošívat, než zamrazí v zádech.
Myslela jsem i na Toma. Napadlo mě několikrát, že by bylo hezké jednou dát novoroční pusu a objetí hodně pevné, ale vlastně jsem ho nechávala v hlavě spát. Telefonát mě utvrdil v tom, že ať už jsem jakkoliv daleko a odosobněná ve spoustě věcí, potřebuju věci slyšet nahlas a nebo alespoň silně cítit a prožívat. Raději jsem si nalila další víno, abych nemyslela na to, že teď to s Tomem přesně není nic - že to od něj ani neslyším ani necítím a že mu nechci a nemůžu dávat žádnou vinu.

Všechny tyhle úvahy jsme se Špaget zapíjely a vlastně mi bylo dobře, když se hrály country šlágry a na nohy bylo teplo, co víc chtít. Potom zával smsek, které mě rozjely do stran ještě víc. Od Honzíka, ta mi dala velkou facku a vím, že ho mám moc ráda a že má sakra pravdu. Samozřejmě nezklamala nečekaná smska od M., vždycky se ozve někdy kdy vůbec nečekám jakýkoliv záchvěv jeho existence.
Završení všeho. Jako bych se měla něco naučit, ale ono pořád nic. Pořád to nevidím.

Přeju všem krásný tenhle rok. Doufám, že všechno dopadne a že už nebudu mít strach. Ani vy nemějte.