Když jsem byla v největších srancích (ne že bych teď ve srancích nebyla, ale jsou to srance zcela jasně definovatelné stresem a bojkotem některých faktů), mnohokrát jsem to nezvládla vyřešit. Vlastně jsem žila v představě, že celá moje minulost s bojem s PPP konče a bojem s rozpadem rodiny počínaje byla neřešená nebo špatně řešená a že jsem byla prakticky mrtvá. Zajímavé na tom je, že když se ohlídnu byly tam světlé momenty - pravidelný rytmus nahoru, dolů, ještě níž a na dno a nahoru, dolů pořád dokola. Se vším. Brát automaticky tenhle průběh je hloupost, protože ty vzestupy ze sraček nahoru nebyly samovolně, nějak jsem tomu musela nechat průchod nebo se zasnažit. Protože je kolem xy lidí, kteří mě obdivují za kdovíjakou vůli nebo výdrž (a já upřímně nechápu, za co mě sakra chválí), protože oni sami se udržují dole a drží se tam zuby nehty, aniž by měli výkyvy nahoru. Takže přece jen jsem kroky dělala. Možná ne dostatečné pevné, ale byly tam.
Naposled jsem kroky shrnula do kupy a popoběhla. Celý podzim vypadal velice rozběhnutě. Ještě předvánoce se držely a pak jsem se s velkou pompou sesypala na hromádku, protože jsem po uběhnutí několika kilometrů chtěla uběhnout víc a víc a kašlala jsem na to, že pod nohama už začlo mrznout a že bych měla přizpůsobit tempo a styl.
Takže teď nemám obavy, že by nepřišlo jaro a já zase nenaběhla. Je to dobrý.
Už teď udržuju poklus.
S Tomem je to zvláštní. Vlastně až díky jeho karambolům jsem si uvědomila, které konkrétní kroky mě navedly a podařily se. Jsem ale v koncích v tom, aplikovat je i na někoho jiného, zvlášť když je proti mě obrana ega, kterou se mi nechce zdolávat. Jsem v koncích i z toho, že se mi skutečně nechce. Takže místo větší psychologické snahy, zapojení empatie a směřujícího kontaktu jen přihlížím, naslouchám a čekám až si Tom vyřeší věci sám, až si k tomu dojde. Do jisté míry si k tomu musí dojít sám, ale vím, že bych ho mohla udržet aspoň ve stavu bdělosti. Momentálně se mi zdá spíš na mimotělním oběhu.
Jednotlivý kroky... chci je formulovat...abych se pak mohla zase konfrontovat.
Vykašlat se na všechno.
Byl to moment, kdy jsem konečně švihla s tím, co mi běží v hlavě, protože to je jen "co mi běží v hlavě" a žádný výstup ani důsledek to v realitě nemá. Nejsem zenový mnich, co neslyší myšlenky, ale vím, kdy jsou a kdy se na ně mám vysrat a jít přímou čarou přes ně.
Pracovat.
Tohle je důležitý bod. Pracovat ne jen v práci/škole/doma, ale prostě fungovat, dělat všechno, co je potřeba udělat. Do čehož bylo v krizích nutno zahrnout i třeba takové věci jako čištění zubů, převlečení ponožek nebo vůbe probudit se ráno a vstát... tyhle drobnosti ve výsledku působí, že celý den zařazujete věci, co vám padají pod nohy. Nezametete je, ale vezmete zpracujete a zařadíte kam patří a tak za vámi nezůstane nic, co se aktuálně dá zpracovat.
S čímž souvisí i například chození na hodiny zpěvu, na dětičky, na hlídání, na přednášky etc., prakticky přes jakékoliv nechutě a strachy někam jít. Zvednout se a prostě jít. Výsledné pocity se těžko popisují.
Věřit.
Otázka víry jako takové s tím může a nemusí souviset. Já nikdy nebyla věřící, pravdou je, že jsem se v posledních měsících xkrát modlila, navštívila v tichosti kostel a nebo jen les a povídala si s bohem. Nebo se všemi bohy. Tyhle krátké úseky mi přinášely dostatečný pocit, že všechno smysl musí mít a že prostě pojedu dál a uvidím co bude.
Několikrát jsem bezprotředně po nějaké události poděkovala bohu a smála se do nebe.
Nevím, jak formulovat další procesy ve mně. Jsem ráda, že jsem dovedla napsat aspoň tohle. Ano, přes všehny výtky mi ty body připadají jako vesmírný objev, tahák, když se ztrácím a padám zase moc daleko.
V podstatě jsem včera v záhvatu pláče opět! pochopila pravou podstatu všeho mého poškozování a proč jsem taková bestie jaká jsem. Vlastně bestite vůbec nejsem.
Tady krásná Soley.