Už několik málo minut slzím a sopel si utírám do růkávu košile... venku je vidět první sníh, co drží na střechách a taky vzduch je cítit čistotou a ostrou chutí mentolky. Zima.
Jsem rozladěná.
Před chvílí jsem dočetla velice přínosný článek o chovu nosnic vajec, abych věděla, která vejce má cenu kupovat. Předtím jsem střídavě brečela znechuceností, že normálně jím zvířata, který jsou regulérně týraný a střídavě jsem otvírala skripta, z kterých neumím nic a mám obavy, že z pondělní zkoušky mě vyrazí. Tomuhle stavu předcházelo dlouhý přemýšlení o potenciálním plodu kdesi v děloze. Několik dní paniky, že menstruace ani její obvyklé příznaky nejsou. Obavy prvně malé. Později s hysterickým chroupáním piškotů větší a větší, a to došlo do bodu reálný "naděje" že se něco děje. Oznámila jsem to prvně Tomovi a do koše jsem vyhazovala negativní jednu čárku testu. S dalším dnem jsem to musela říct muše, protože prostě stav naprostýho ryzího strachu z apokalypsy bez uvědomění blízkých nezvládám. Napjatost zasrala celou domácnost. Tom vztáhl všechno na svou osobu a nadával mi, že o tom mluvím nahlas. Mucha udělala totéž, ale tentokrát, že ona by dítě nezvládla... klasika. Nejlepší reakce přišly stejně od Bráchy, který udržoval hladinu ironie.
Dneska ráno jsem docela smířeně koukala na další negativní čárku a chtěla jsem všechny poslat...pryč. Daleko.
Teď když píšu přichází sem tam píchnutí v podbřišku a chce se mi slzet zase. Jako bych to neříkala hned. Přijde to. I když tělo m dává řádný kapky.
Nechci trápit zvířata, nechci už zkouškový a už vůbec nechci řešit tyhle krize přívalem jídla. Protože už mi to dávno nic nepřináší.
S prvním sněhem se ozval Introvert, že prý absinth... při té představě se těším a nečekaně suším oči...