11. ledna 2014 v 12:19
|
Poprvé jsem si ve spojení s dalším člověkem uvědomila, že chyba není ve mně, ne že bych byla bez kazů.
Ještě před pár dny jsem byl přesvědčená o opaku, ale věci se můžou vyjasnit docela náhodně.
Poslední dny vypjaté emocema, ať už na to byl čas nebo ne. Zmítala jsem se mezi povinnostma a neodbytným nutkáním nějak vyřešit zvláštní situaci s Tomem. Skoro každý den jsem se modlila. Samovolně to na mě přicházelo před spánkem, modlila jsem se za Toma, aby věděl, kam má jít, co dělat, aby otevřel oči a mohl zase vnímat. U těch modliteb jsem se snažila aspoň nebrečet, aby to nebylo tak kýčovitý...
Předevčírem jsem sebou mlátila v posteli, protože jsem sama netušila, jak mám Tomovi poradit nebo jestli to je vůbec v mých silách. Chvíli na to proběhl telefonát, kde padlo něco jako into the wild, odjezd někam daleko bez ničeho, bez nikoho. Kývala jsem hlavou, že jestli to tak potřebuje, tak jo, že vlastně sama jsem takhle kolikrát chtěla zmizet. Ignorovala jsem větu, že by tím pádem zmizel i ode mě. Chtěla jsem ignorovat i reálný strach o něj, protože jsem za tímhle rozhodnutím cítila něco jiného než skutečný plán tohle udělat a v hlavě se mi odvinula nit budoucnosti, kdy každý večer usínám se strachem o Toma a čekám na nějakou zprávu, že žije a že netrpí vlastníma shízama.
Včera jsem čekala na jeho rozhodnutí. Ulevilo se mi, když přemohl obavy a vrhl se do plánů původních. Později jsme seděli v čajovně, vydechovali černý hrozen a filosofovali, jak se na čajovnické dýchánky sluší. Když jsme odcházeli, nechytla jsem ho za ruku a chtěla jsem jít domů. Chtěl abych šla s ním. Hloupě jsem se vydala k němu a hlava mi neustále cukala k odbočce na tramvaj. Naivní podvědomá zvyková síla, která vůbec nezahrnuje vyprázdněnost našich posledích setkání.
Všechno dopadlo, jak jsem tušila.
Za zvuku silnýho Zrní jsem už nemohla dál. V jednu chvíli mi vypověděly síly, moje snaha, chuť cokoliv vyslovit nahlas. Všechno se utnulo. Oněměla jsem. Neměla jsem už žádná slova útěchy, naděje, podpory, čehokoliv. Nic.
Sedla jsem si naproti výhledu na noční město a velkiký tmavěmodrý nebe s osvícenýmy mraky a jen jsem zírala. Bylo pozdě. Tom si sedl vedle, přikryl mě dekou, já drcla do balkónových dveří a ve tmě se objevila rozžhavená cigareta. Pořád hrálo Zrní a nebe bylo krásný.
Nebylo už co dodat, Tom se ještě chvíli snažil ždímat nějaká objasnění svýho stavu, ale nebylo to potřeba.
Vzdala jsem se.
Měla jsem chuť mu to vysvětlit, ale narážela jsem tvrdě do zdi, nebo na mucholapku, na které jsem se patlala v lepidle, chvilku se třeba nožiška odlepila, ale křídla byla pevně zatuhlá.
Málokdy jsem tak sobecká, abych se na někoho v koncích vykašlala. Většinou jsem vrba, pomoc, stálá podpora a vůle pro ostatní. Ale tady jsem tvrdě narazila. Pomoc jde jen člověku, který spolupracuje. Tom ovšem naprosto nepřijímá cokoliv, co mu vysílám. Tvrdí, že já ráda bojuju - hádám se, přitom sám ještě ani jednou nepřijal cokoliv jsem mu řekla, nepřijal žádné moje ukázání pohledu nebo směru. Na cokoliv totiž byl argument, že už je pozdě, že už je starý že to nejde, že to tak není. Negace na cokoliv. Tvrdí, že mě chápe. Ale ještě nestihl pochytit nic z mé podpory, kterou mu vysílám, nic z mé lásky, nic z toho velkýho objemu všeho, co mu dávám.
Dělám chyby, ale taky už neumím dál držet někoho, kdo mě nevnímá a sám si tak ubližuje.
Ještě pořád nic nepochopil... osel
V noci jsem chtěla jen jeho ruku v ruce a ticho. Ráno jsem se klidně odklidila, koukala jsem na sluníčko venku a on mi jen stručně dal rozloučení. To ticho a obrovská hromada sutin mezi náma mě na schodech dolů rozbrečela...
V galerii u zastávky vždycky obhlížím Adolfa Borna a dneska jsem zahlídla malinký obrázek vedle zrovna od Mikulky, který vám prostě musím ukázat...
...uvědomuju si, jak egocentricky to zní...