Únor 2014

Skřek, vytrhaný řasy, nerozum...

26. února 2014 v 22:00 Bez logiky věci
Nový sady. Plot a za ním lavičky, vzpomínky, kolik suchej kytek doma ještě mám, už jen tu prvné červenou. S kočárkem po parku. Náhlej záblesk ruky s plyšovým medvídkem z poza stromu. Chuť vyzout boty i přes stálou zimu zespod.
Zpívám hlasový cvičení a mezi nima mantry. Miluji. Odpouštím. Děkuji. Miluju. Odpouštím. Děkuji. Někde v hrudníku a níž mě to hladí a zaobaluje se do měkké vaty. Venku začíná prosakovat sluníčko skrz mraky. Kočárek a ukecaný dítě po straně. Školkovský obrázky na skříňkách. Velký barevný stavební kostky různých tvarů. Vůně jako z vanilkovýho rooibose u Matějíčka. Červená kapka na uchu. Vzduch proudící pořád studeně a teplo zevnitř. Nohy v rychlým rytmu po městě.
Nikde nikdo. Naproti rty, vrada i lícní kosti totožný s Živočichem. Mráz po zádech. Spousta barevnejch notiček po zdech. Popraskaný skleněný tabulky po cestě do doupěte. Hříšný místo úplně mimo čas. Neřešení. Stoprocentní neřešení ničeho a nikoho v danou chvíli. Volný plynutí. Kolem řeky a známý obličeje ve známým teritoriu. Zapomenutý vrzání na cello.

Na stole mám teď skoro všechny řasy a šílím ze své neschopnosti udělat další krok.

Srůst

25. února 2014 v 20:06 Bez logiky věci
Mám ráda...
Dobrou kávu po nedospané noci někde v ruchu města.
Splněné všechny úkoly a resty dřív než v konečném termínu.
Chození pěšky.
Hlasivky v "hladkým" stavu.
Jemný škrabkání na zádech, hlazení po vlasech, když mě něco bolí a ležení s maminkou v posteli, když jsem nemocná.
Vědění, že některý věci se nemění asi jako dědečkovy kokina v ložnici před spaním.
Jaro v únoru.
Zimu v prosinci.
Ovesnou kaši v chladným ránu v lese.
Ohníčky a svíčky.
Naklizený pokoj s hladce ustlanou postelí.
Recyklovaný oblečení a starý boty.
Čtení na záchodě.
Chození po cizích městech s neohraničeným časem.
Porozumění cizím jazykům.
Psici, když neštěká a usmívá se.
Šneky, když ochrupávají kůži na dlaních.
Kostely, když procházím okolo a na chvilku zasednu.
Vůni v místnosti, kde se míchají Bachovky.
Jemná manipulace s vlasy od dětí, které si na mě zkouší účesy.
...

Tuhle písničku...

Noc

23. února 2014 v 1:18 O mužské části světa
Velice náročný večer a později noc a vůbec.

Nemá cenu asi rozbabrávat nějaký pochody mezi mnou a Tomem. Já hodně brečela a byla jsem citově rozložená, on se tvářil jako štěně a snažil se hodně mluvit. Pravdou je, že tolik hnusů, co tuhle noc jsme si vzájemně ještě nepředali. Křik, nadávky, podpásovky, urážky a oddělení.
Ráno jsem měla pocit, že jsme to oba vstřebali. Hezkej den. Funkční, klidný, odpočinkový a Tom se chvilku koukal, jak někdy dávno před hádkama a já doufala, že aspoň takhle to skončí vyrovnaně.
Samozřejmě pak zásek a skončili jsme tam, kde v noci.

Aktuálně píšu po dalším alkoholu. Po roce jsem se viděla s panem O., což bylo vlastně docela šokující, ale jak sám řekl, s některými přáteli se navazuje, jako by od posledního setkání uběhl jen den. Taky že jo. Tak jsem poslouchala o jeho vysnění lásce a říkal o ní přesně to, co jsem včera potřebovala slyšet od Toma. Jenže proč...
Se Špaget jsme chvíli mluvily o lásce, vztazích a podmínkách. Stejně jako jsme hodnotily jakési naše pavztahy. Po vyslechnutí zpovědi o víře pana O. jsem si konečně dovedla připustit, že ve všech vztazích, který se nedařily, byl společný jmenovatel - já. Spočítala jsem si, kolik věcí jsem kdy udělala a kolik jsem si jich nechala i do vztahu s Tomem. Moc.
Ypsilon byl silnej člověk, a vyrovnanej v něčem natolik, aby mi mohl dávat lekce a aby se nevzdával, když mě chtěl k něčemu dokopat. Tak jsem jsem automaticky přebrala, že tak to je, že takovýho chlapa potřebuju. Teprve tady nad propastí s Tomem musím sobě i jemu přiznat, jak špatný postoje k tomu mám. Že dokážu žbleptat tisíc hodin o důvodech, příčinách, průběhu i následcích, ale v praxi se neděje nic. (A že tohle se dlouho dělo i s PPP - probírat hodiny a hodiny, co se mi děje a proč a dál si ujíždět i s tím vědomím na záchvatech, yes)
Klasická rovnice - teoreticky vím, v praxi hovno. Špatnej model. Takže jsem si udělala zase barikádu výhovorek, proč něco nejde a nemůžu a dokážu to perfektně rozebrat do detailu. Výsledkem ovšem není nic než rozpad. Sedím pak nad Tomem, máchám mu před očima argumentama a výlevama a čekám až mě k tomu nějakým zázrakem donutí, až bude ta správná chvíle!
Asi jako mlácení do zdi, dřív než mi na hlavu spadne kus omítky, pak možná budu spokojená a do zdi přestanu mlátit samovolně.

Vím, že být víc třeba jako Špaget, bez komentářů udělám, co je v mých silách a nebudu zoufale cákat slzama okolo, aby mě někdo pochoval a pohladil. Alibismus a úlet mimo reálný žití. Pak se koukám na hrnek s fotkou, kde to vypadá idylicky a dochází mi, že prostě nejsem ona, ale že bych možná měla být. Jinak budu vždycky jen cyklit ve srancích vlastních strachů, zato z precizně sepsaným důkazem.


Musím spát. Zítra musím fungovat. Nevím jak.

Už teď mi Tom strašně chybí.

Souhrn, pokus a výsledek

21. února 2014 v 10:52 Životní smetiště
O PPP.
Protože už jsem si dlouho nezapisovala nic o průběhu a změnách PPP, nešlo mi ani sesumírovat konkrétní body vývoje retrospektivně. Tak jsem přešla k analytické metodě - tedy růzé nákresy, grafy, průsečíky. Nejvíc do očí bijící se stalo pojetí množinové - zakreslení jedné množiny mých konkrétních znaků a projevů PPP a druhé množiny z prvků, kterými se prjevuje moje PPP poslední měsíce. Průsečík totiž neobsahoval vlastně téměř nic. Což znamená, že jsem se zásadním způsobem odklonila od mé PPP obecně.




Je to samozřejmě sepsáno heslovitě. Chtěla bych se zastavit zvláště na Záchvatech a Sladkým ve stresu.

Nedávno se mi naskytla "příležitost" zahnat depresi klasickým způsobem. Tělo vůbec nemělo chutě, vůbec se mi celkově nechtělo. Tendence řešení něčeho záchvatem NEBYLA. Dalo by se říct, že jsem si vzpomněla, když jsem viděla v rozjezdu člověka naproti jak se nenasytně cpe smažákem. Vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem pravidelně po nočním návratu domů tlačila do pusy po tmě jídlo z lednice. To bylo naštěstí krátké období. Nicméně moje hlava to vyhodnotila takto - hmm, jsem vydeptaná, je mi smutno, cítím napjetí a jsem připitá, logicky by mi mělo pomoct natláskat se doma jídlem.
Ačkoliv to byla jen experimentální úvaha, neb jsem opravdu neměla nejmenší potřebu ani chuť tohle udělat, vybrala jsem doma ty největší "hnusy", vzala si to hezky s sebou do pokoje a začala jíst. Už po jahodovým jogurtu mi přestalo chutnat a začalo se mi to velice protivit, zvlášť když jsem se podívala na hromadu piškotů přede mnou, které ještě mám sníst. Fuj. Nedojedla jsem. Bylo mi sice psychicky mizerně a podněty pro "dobrej záchvat" byly maximální, nicméně tělo ani hlava už toto nevnímalo jako žádnou úlevu, ublížení, spasení, dokonání... nic. Zabalila jsem piškoty a zalehla jsem. Ráno mě bolelo břicho a můj smutek byl stále na stejné úrovni, i během jezení i po něm. Vliv na psychiku nulový. Na uvolnění těla taktéž.Jen jsem jedla, no a...

Tohle byl asi poslední krok k uvědomění, že jsem přece jen dospěla k nějaké změně, že pro mě záchvaty přestaly mít jakýkoliv význam. Proto se nedějí.

Naproti tomu jisté jídlo pro klid duše stále funguje v podobě sladkého. Během dne na sladké chutě nemám ani nijak nesladím. Ale zkouškové bylo ukázkové období pro zvýšené nervy a potřeby cukříku, nejen k učení. Zvláště po několika hodinách sezení nad učivem s nervy napnutými od paty k vlasům jsem vycházela z pokoje pro kávu nebo cukr. Většinou se ozvalo: "Mucho, máme nějaký kokino?" (Slovo kokino mi nejvíc sedí na tu dětskou touhu po sladkosti, i když je tak protivný) Většinou sušenky. Tak jsem dvě tři vzala a zalezla zase do pokoje.
Tedy tohle funguje. Po konci zkoušek a se začátkem školy touha po kokinu upět ustala. Což vidím jako zcela NORMÁLNÍ průběh lidských a zlváště ženských emocí.

Jediný spoiler všeho jsou depresivní stavy. Jenže ty se netýkají vůbec žádného těla, jídla, vzhledu, sebehodnocení, ale jednoduchých podnětů zvenčí, které přícházejí. Jako třeba Tom nebo moje sestra a podobně. A ne všechny se mi daří dobře řešit bez PPP, ale nějak lidsky normálně. Takže dělám blbosti. Ale to už je jiná kapitola, se kterou se musím vypořádat nějak líp.

Myslím, že dobrým znakem toho co sem napsala je i tělo, které si už několik měsíců přes jakékoliv výkyvy v jezení drží stejnou hmotnost plus minus jedno kilo a reaguje pouze na pohyb, neprotažeností a křupáním v zádech. Ne že by se mi nelíbilo mít o pár kilo míň, ale věřím, že se to srovná samo, stejně jako jsem zklidněním a neřešním jídla a hlavy, shodila nadměrný 4 letní kila. Asi tak.

Hrozně mě už nebaví, rozbabrávat tyhle věci.

Take it as it comes

18. února 2014 v 22:24 Blablablabla
Opět stornuju, co jsem napsala.

Je kousek za úplňkem a já bych měla pokračovat v rytmu, ve kterým mi akcentujou boky a je nutno se u toho držet při zemi. Z vlasů jsem vyšesala velký množství popela posledních týdnů. Někde vzádů se to zasuchalo do docela úhlednýho dreadu a až z toho všeho pořádně vyspím, vlasy pečlivě vymyju. Aby nezbylo ani smítko, ani saze.
.
Od té doby, co se odstěhoval táta, nevzali mě na konzervatoř, rozbouřila jsem se a utnula se mi velká láska k M. i k sobě, od té doby jsem hodně zvážněla. Víc přemýšlím, analyzuju, probírám se tam a zpět a zdaleka nejsem tak ignorantská jako v pubertě. Jsem si ale stoprocentně jistá, že tohle zvážnění není špatně, protože se dá taky nazvat velkou Vírou, kterou jsem nikdy dřív neměla a nepotřebovala. Věřím zarytě moc. A proto i teď věřím, že jsem udělala zase krůček mimo nastavenou nohu a že konec společného času s Tomem neznamená, že jsem podřadná bytost, která si nezaslouží lásku.
Špagetka mi řekla důležitou věc: "Může být zamilovanost nebo láska jakkoliv skutečná, ale pokud si člověk druhého neváží, nedá se to přežít."
.
Vím, že se ráno probudím a budu pokračovat v normálním životě a že si můžu řešit spoustu sraček, ale podstatný je, že mám taky svou úctu. Na zdi mám kytičku sucháho listí a krabičku sirek s Indiánem, je mi smutno, když na to kouknu, ale to pomine. Čas a další podněty zvenčí. Nejsem mrtvola, nejsem kámen, jsem to pořád já a doufám, že se Tom někdy probudí a bude něco - cokoliv! jistojistě vědět.

Dobrou noc celýmu vesmíru.


Setkání s Kubrickem

17. února 2014 v 8:11 Bez logiky věci
Zápisek z autobusu.

"Vržení do prostoru, ohraničené pouze pěnezmi v tašce, plněním základních potřeb a odjezdem autobusu. Příště volit jinou cestu... stop, spolujízda...
Sedím v autubusu, vedle zapadá slunce. Před chvílí objetí nějak propojenýho člověka. Myšlenky na smsku, kterou jsem vlastně chtěla dostat přesně v tom znění, abych mohla napsat, že to nevadí, že toho je mnohem víc ve světě a kolem a dál.
Neznámý původ pochybných emocí při odjezdu. Beru zápisník a vztekám se, proč mám sedadlo za řidičem. Chvíli na to se z řidičova rádia ozve "When the music's over..." a já propukám v podivný absurdní smích s pláčem do kupy.
Tohle se děje vždycky, když vylezu a žiju nějak s okolím, aniž bych si násilně kuchala prostor sama pro sebe a svoje problémečky a neřešeníčka... V těchhle chvílích se taky dějou záseky nervozity a ticha. Škubání nehtů, obočí a neschopnost promluvit smysluplně. Konkrétní hrůza z faktu, že v debatě nedokážu zformovat ani částečku karambolů s Tomem. Narozdíl od jiných vztahů, kdy jsem jasně cítila kiksy. Tady na sebe týdny přehazujem hnusy a naprosto nerozumím tomu, co PŘESNĚ je tam špatně.
V tu chvíli mě chytla velká schíza a potřebovala jsem chodit v cizím prostředí naprosto sama za sebe. O chvíli později brnkla ona smska a pak jsme stály hodně blízko labutí.

Stmívá se.
Nejde psát."


Nechci se vypisovat o tom, jak mi dělá dobře se takhle setkat s lidmi, něco konrétního i nekonkrétního řešit a bavit se a být někde v zajímavým místě se psem Kubrickem a nebo si ráno mazat dobrej chleba máslem a courat se po Praze. K tomu velký množství zajímavých témat a lehce šokujících informací. Myslím, že velkou roli v tom hraje právě ta PRaha. Jakože město. V sobotu ráno klidně krásný město. Místo bloumání mezi památkama s davy turistů je tohleto vytržení prázdnýma ulicema s kočičíma hlavama a sem tam něco jako most nebo synagoga hrozně hezký. Vlastně se Prahy bojím a chtěla jsem tam odjakživa bydlet. Aspoň chvíli. Tak dlouho, abych se mohla trochu zorientovat a mít záchytný body a umět se dopravit odněkud někam sama s klidem. To mě baví na cizích městech nejvíc. Když si to tam ochočíte.

Den na to jsem hodně harmonicky mluvila s Ypsilonem, chodili jsme pod lomem a bylo mi hrozně dobře, že jemu nemusím pořád vysvětlovat, co jak je a není. Hodně jsme se zasmáli při pomyšlení na totožný problém v čakrách a ještě víc, když jsme si představili, že se jeden chodící Blok potká s druhým chodícím Blokem a dohromady jim to přijde vlastně v pořádku... nichts...
A myslím, že s Tomem se musíme potkat za pár let.

Změť

12. února 2014 v 11:47 O mužské části světa
Valím si tady Vasilův rubáš. To mě spolehlivě rozesmívá. Bude to teď v myšlenkových skocích tam a sem.

Včera jsem opravdu viděla Hudebníka. Bylo to docela nečekané/očekávané setkání. Prvně jsme se Špaget jen tak koukaly ve tmě na sakra dobrý umělce a kupodivu se tam dalo dýchat víc než obvykle. O první pauze jsme se jen ochomejtli a pozdravili. Po druhé pauze se nečekaně zjevil Tom a já byla nevrlá... no jo...
Na konci jsem měla velkou chuť prostě jít a něco Hudebníkovi říct, abych se přesvědčila, že zase jenom vymejšlím. A tak jsem šla a bylo fajn uvědomit si, že jeho nekontakt nebyl způsobený ničím jiným, než jeho stydlivostí a neohrabaností, na což jsem po tak dlouhé době zapomněla.
Večer vlastně vůbec nešlo o nějakýho Hudebníka, ačkoliv se mi hodil do nálady. Jazz, jedna sklenka, potlačovanej kašel a Špagetka. Oběma nám to slušelo a obě jsme se chtěly mít fajn. Ale já asi i víc než Špaget. Potřebovala jsem lidi a šum kolem, protože dva týdny v posteli mezi zdmi jsou na mě moc. Špaget to nepociťovala, proto taky napsala Kvítečku, aby přišel. Takže jsme se nepřesunuli na absinth společně a nekvokaly jsme si, byl tam Tom, byl tam Kvíteček. Byla jsem nevrlá.
Ne že bych měla něco proti oběma pánům. Jen ta nálada byla jiná. Chtěla jsem být nějak jinak v jiné podobě.
Jak se čas sunul začala jsem být docela ostrá na Toma, kterej asi nic neudělal, ale nemohla jsem jinak. Šlo to samo a chvilkama jsem se cítila jak kdysi s Muchou, že ze mě lezou strašný odpornosti a neznámý hnus a vevnitř pláču, že jsem taková a že ubližuju. Navenek ani násilně žádná změna nebyla možná.
Tom samozřejmě nebyl v pohodě. Asi i Kvítek viděl, že něco tam bylo nějak špatně. Asi to cítil celej svět.
...
A jako vždy se sneslo prokletí na mou hlavu, protože kdo jinej než já má niterný problém a bylo mi řečeno, že jestli v sobě nepřestanu cosi potlačovat, tak moje vztahy budou vždycky takhle dopadat. Chtěla jsem mu dát po hubě, pak sobě a pak odjet na antarktidu umrznout. Protože i kdybych měla problém se sebou, bylo by fajn, kdyby mě mohl někdo i s tím problémem přijmout a mít rád. Nevím, proč je to možný s přáteli jako je Špaget nebo Zrzavá nebo Es a není to proveditelný s chlapama. Je to tím, že mě přátelé znají už dlouho a znají mě i bez mých krachů? A co potom M.? Ten mě znal tak i tak. Z čehož vyplývá, že prostě jen chlapi nezvládají tyhle osobnostní karamboly. Takže být v dlouhým manželství a objevit shizofrenii, co potom, do hajzlu? Potom mě muži prostě nechají, protože tyhle niterný změny oni nepřijímají a nemají rádi, takže ende.
Jasně, je to dost přitežený za vlasy, ale... ale... ale co jako... samozřejmě, že mám v sobě nějaký kiksy, ale taky se sakra snažím likvidovat a hlavně je poznávat, protože co mám dělat s něčím, co ani nevidím, ani necítím. Co dělat. Takže cesta objevování těchhle zádrhelů je dlouhá a náročná a asi to vypadá tak, že to nejvíc objevuju přes všechny chlapy, kteří mě nedokážou přijmout celistvě a myslím, že mají strach mě nějakým způsobem milovat. Moje vnitřní hnusy na ně moc září, takže nazdar.
...
Nejvíc jsem se chtěla zasmát ve chvíli, kdy mi Tom řekl, že nechci zase takovou zradu jak od M., ale přitom blablabla. A byla jsem nevrlá ten večer právě proto, že jsem se bytosně odsekla od nějakých krachů s M. nebo kýmkoliv, protože jsem cítila přesah přes kapacitu, povolila jsem kohoutek a nechala jsem to odlít. Všechno. I očekávání a násilný chtíče něčeho. Nechala jsem to běžet a zase jsem byla chviličku klidná já.
...
Potom po dlouhým připitým monologu ke mně, zjistila jsem, že na tohle řešení se můžu vykašlat. Že mám svou jistou ulitu, bezpečnou krabici, ve které jsem milá, klidná, hezká a taky tam nemám se sebou problémy. Když v ní funguju, běhají kolem mě různí lidi, ale vůbec nikoho nemusím pouštět dovnitř, nikdo ode mě nic neočekává a taky já nic nečekám od nikoho. Bavím se s kým se chci zrovna bavit, mrkám po tom, po kom zrovn chci, dělám věci, jak je aktuálně pociťuju a vůbec nemusím řešit, co ode mě kdo potřebuje k vyplnění prostoru mezi. V krabici jsem dost sympatický, tajemný a zajímavý přelud. V krabici nemusm řešit poťapaný energie, ani ty sexuální, který neprojevuju, jak by si asi někdo představoval.
...
Tom řekl, že můj problém je v těle. (No v čem taky jiným.) Já se už nedávno zamýšlela nad tím, jak vnímám některý aspekty svýho těla a že jsem třeba ve velké symbioze se svýma prsama, který beru jako můj osobní symbol ženství a rozhodně se za ně v žádným ohledu nestydím. Zatím co to všechno o břicho níž už pro mě není ani oblíbená, ani ženská "věc", to je prostě něco co od přírody mám a je mi to docela nesympatický. Kdybych byla kapitola v Monolozích Vaginy, tak by to asi znělo takhle...
"Nejsme si blízké. Ona je na mě napojená, ale nejsme spřízněné. Protože ji mám, snažím se ji chránit. Ale nechápu ji. Nevím, co po mě chce, k čemu mi slouží. Když si ji představím, vidím jen slova... slizká... červená... tekoucí...otravná... Nevím, co se mi snaží říkat. Nejsme si blízké."
A to už jsem zašla do intimních detailů svýho pojetí. Je očividný, že s něčím ve sým ženství mám problém. Nevím přesně, kde bych měla začít. Zkusím se o tom pobavit s Bachovkama a taky si možná znova přečtu Monology. Jsem odcizená od vlastního zrodu. Nicméně si stejně myslím, že to nutně nemusí znamenat, že tím pádem zůstanu jako žena naprosto nemilovaná.

Konec těmhle srancům. Mám teď potřebu být odstřižená od nějakých vztahů a podobných blbostí. Zavřít se do krabice.
Přitom jsem vymyslela po hodně dlouhý době písničku, s melodií, s gradací, s akordeonem nebo kytarou. Prostě tak.

Nejsem ani anděl
ani čert bez ocasu
jsem možná jen cvok
ale nejsem vybarvená

Nejsem z porcelánu
ani z ocele
jsem to jen já
možná trochu do modra

Prosím, koukni na mě
a viz že jsem jen žena
s rukama hladkýma a vlasy do půl zad
prosím, dotkni se mě
jsem stejná jako jiná
jako každou s rudou rtěnkou prosím měj mě rád

vlasy se cuchaj ve větru
čekám zachumlaná do svetru
až se mě všichni svatí přestanou bát
až bude dlaň na tváři vážně něco znamenat

Prosím, koukni na mě...

This is life...

10. února 2014 v 17:34 O mužské části světa
Jak se mi věci opakují v kruzích, dokola a dokola, hledám, kde mám natáhnout ruku a změnit směr. Záseky jsou to v různých věcech. Ale ráda bych tohle zamýšlení věnovala Tomovi. Asi nikdo si to teď nezaslouží víc.

Srovnávání je dobré i špatné. Tak jsem vždycky srovnávala sama s ostatníma. Přesto, že jsem to upravila na srovnávání sebe se sebou, do teď mám někdy podprahový karamboly o tom, kde má jaká holka hubenější nohy a kdo na hodinách líp zazpíval. Ty věci, co se mi na ostatních líbí, ty si přebírám po svém a aplikuju. A je to fajn.
Srovnávám ale i různé události a cykly v životě. Zvlášť když pak něco jede dle podobnýho scénáře. Tak vyhodnocuju minulost a přítomnost potom vidím starýma očima. Proto taky jsem už xkrát hučela do Toma, aby "něco" uděkal. Je špatný si to vyžadovat, když ani sama nevím, co přesně by měl udělat. Tuším teoreticky, ale v praxi nevím, jestli by to bylo ono. Chovám se tak, protože přece je to zase stejný. Hodila jsem se do pozice té ublížené a nikdy nemilované...
Ne že bych k tomu neměla podklady.
Když jsem nad tím přemýšlela víc, došla jsem k rozsáhlýmu zranění, který rozrýpávám jen já sama. Kdybych měla tedy srovnat i jiné strany, tak... kdy jsem se cítila v nějakém vztahu milovaná a naplněná? S M. dřív, s Ovcí na základní škole, s Ypsilonem rozhodně taky a potom? Potom byl M. v nemilující chvíli a potom nemilující Introvert. Mezitím třeba různí nemilující nápadníci. Ale naplnění nebylo. Takže co - když mě podrazil M., tak to znamená, že mě nebude mít rád už nikdo jako ženu?!
Hledám v tom velkou nespravedlnost prozřetelnosti, karmu nebo boží zásahy, ale stojí za tím jedině můj blok a strach, že najednou celej svět bude milovat houslistky a dávné lásky a mě ne. A když srovnám sama sebe v těch naplněných vztazích a teď v krizi s Tomem... dřív jsem totiž vůbec nic nevyžadovala, prostě jem byla naplno s někým a byly to hezký chvíle. Teď se obezřetně bojím všeho a vím, že tím Tomovi taky ubližuju. Sobě. Nám dvěma.

Je na čase se odpoutat od nějakých dřívějších krachů. Protože i kdyby tohle měl být taky krach, tak teď jsem s Tomem ráda, chybí mi, když se pár dní nevidíme, chyběl mi, když jsme šli nakupovat a stála jsem u vanilkových Vlnek, chyběl mi v hrozně moc malých drobnostech. A když mě obejme, tak mě opravdu obejme, dělá se mnou blbosti a trpí všechno, co mi ve vztahu nejde a moje náladičky, dělá si srandu z mých chlupatých zad a drží mě za ruku, když celou noc kašlu a nemůžu spát. Hladí mě po vlasech, když mi je zle a nevyžaduje po mě vlastně vůbec nic... a za všechny ty drobnosti ho mám tak ráda. Doufám, že bude ty moje mouchy mít taky rád nebo je aspoň zvládne přehlížet.

Asi to nezní objevně. Ale trvalo mi to.
Těším se na Introverta a Ypsilona a zítra možná mrknu na Hudebníka a tak zase možná budu chtít na kafe s M. upřímněji, než kdy dřív.
Miluju tu písničku...
Až konečně vylezu s postele a budu mít za sebou zkouškový, chci napsat něco o projektu a vůbec o PPP a těle a o lideh, na který teď taky dost myslím... Fall, Ven, Koleno a vůbec všichni.

Nerozumím

4. února 2014 v 14:07 Nepříjemno
Moje sestra.
Moje sestra je vzácný druh mrchy. Je to mrcha vypočítavá a netrápí ji to.
Myslím, že si to někdy i uvědomuje, ale stále ji to netrápí.
(Tom by mi určitě říkal, ať takhle nemluvím o rodině, ale tohle je realita a přesto mám sestru ráda, jenom jí nerozumím. Vůbec.)

Takže zpět k té mrše.
Problém s odebíráním oblečení je oboustranný. Nicméně nutno podotknout, že rozdíl je ve vnímání každé z nás. Zatímco já si poslední roky půjčuju asi dva kusy jejího šatníku - černou sukni a legíny (obojí má sestra double) a to jen z důvodu, že tyto důležité kusy nemám a vím, že sestra na nich citově nelpí a když se zeptám tak půjčí, sestra si půjčuje vždy kus, který se jí líbí a zrovna se jí hodí a je to taky vždycky ten jediný kus, který odmítám půjčovat, protože je to můj dost oblíbený kus.
Sestra většinou začne hysterický záchvat na téma - pořád mi to bereš a vytaháváš (faktem je, že legíny se po vyprání opět zmenší, ale co), běhá po bytě, hlasitě křičí, nadává všem kolem, nenávidí mě a považuje mě za odpornou krávu. pak vyrukuje s tím, že už si zvykla na sukni a v podstatě mi ji nechala a že tohle a tamto. Načež já vzpomínám na černé šaty, které jsem jí výslovně zakázala a které si opakovaně nadále půjčovala, i když věděla, jak na nich lpím. Taky jsem to přestala řešit.
Dnešní situace - sestra se klasicky chystá do práce, suverénně si oblíká můj nejoblíbenější svetr a obouvá boty.
"Sestro, vrať mi ten svetr!"
"Ne, já nemám žádnej čistej svetr!" (Ne její posteli se v bordelu válí dva stejně velké, plandavé svetry normálně čistě vonící)
"Ne, tenhle svetr ne, sundej ho." (Večer je kvíz, takže bude naprosto nepoužitelně načichlý hospodou)
"Ne. Já ho potřebuju."
"Sundej ho!"
"Ne!"
"Dělej, sundej ho, půjči si jakejkoliv jinej z mé škříně."
"A máš tam snad nějakej podobnej?"
"Nevím. Dej mi ten svetr."
"Ne."
Nakonec s hysterií sobě vlastní nadává opět na legíny (které jsou vyprané a smrsknuté na mé židli, nevadí), sundává svetr a má blizoučko v výbuchu. Její dva argumenty "stejně jsem ho měla už včera" a "vždyť Ty v něm stejně nikam nejdeš" raději přeslechnu.
Mezitím nenápadně mizí do pokoje. Je ticho. Takže jasně vím, co se stane. Vím to vždycky, je průhledná jak papír. Sestra se tiše obléká, obouvá a bez větší hysterie odchází. Jdu se podívat do pokoje a potvrzuji svou domněnku, že sestra utišila hysterii prostě tak, že ten svetr nenápadně sbalila s sebou a odešla. Přemýšlím, jestli je to vrchol drzosti, provokace, sobeckosti nebo jenom nerozumím řeči jejího kmene...

Sestra tohle umí. Umí slíbit, že vyvenčí psa a umyje nádobí a že předtím jen doprovodí F. kousek. Vrátí se úspěšně v 10 večer, protože když se zavřou dveře má jistotu, že psa někdo bude muset vyvenčit a na ni se čekat nemůže. Svou rozdělanou bábovku taky nechá v troubě, protože máma to přece dodělá. Určitý podíl na tom všem má samozřejmě rezignovaný přístup Muchy, která to nádobí stejně vždyck za Báru umyje. Ale sestra na tom staví svůj pohodlný život.

O tom, jaká je moje sestra amorální bych mohla psát ještě dlouho a nejednalo by se ani o svetr ani o venčení psa. Například o jejích vztazích a životě, který nezná žádné hranice typu "nezrazovat milované lidi" a tak dále. Ale to už je příliš osobní a hlavní je, že sestře to v hlavě problémy nedělá. Přijde jí to v pořádku. Všechno.
Jistě by i ona o mě dokázala napsat, jak jsem odporná, zlá, protivná a prohnaná sestra. Asi jsem, ale aspoň to nepovažuju za správný.

Achjo.

Say goodbye...

1. února 2014 v 12:34 O mužské části světa
Tělo spustilo očistu. Drasticky mi odumírá, asi je vyčerpaný nejen zevně, ale hlava mu dává taky od Silvestra dost zabrat. A všechny ty nevyřešený emoce, dohady, strachy a stresy, který jsou normální v těchhle obdobích se vyplavují v podobě nemoci.

Čístka pracuje v těle i v hlavě. V podobě potoků slz a velké bolesti někde na srdci asi jako ve chvílích tehdy s M., podobně se cítím, ale ještě jsem nevypláchla všechno, takže tupá vyprázdněnost zatím nenastala. Snad přijde brzo. Doufám v to.

Už několik dní mi nebylo dobře, v krku se cosi dělo a já nadále zabejčeně dělala, že nic a jsem si stoprocentně jistá, že teď nemoc přišla, aby mě stopla, abych si lehla a přestala neustále stresovat zbytečným ukusováním a kávou a nechala prostor pro regeneraci. Pořád ještě vzdoruju a snažím se to přelstít. Za chvíli jedu na pohotovost.
Dvě rána, dva večery. Obě rána jsem se probudila a nebylo tam nic. Vstala jsem a začala fungovat s takovou tou švěže ranní nadějí, že svět se točí a tak to klape. Oba večery velice smutné s touhou konečně se vybrečet a říct někomu něco. Tyhle pocity ve mě nahlodal film. (Možná je to vrchol naivity, ale když přijde film, ve správnou dobu o správném tématu, správně natočen, často ve mně něco otevře) Ten film se jmenuje Before sunrise. A jeho děj i konec i obě postavy mě rozsekaly na nejzákladnější částečky, které potřebovaly oprášit a zasadit zpátky do celku.

Viděla jsem v tom Toma. Sebe. M., pocity, které reálně byly a ve které už mám jen malinkou víru. Bylo to tam všechno jako na talíři, ukázáno se vším, co jsem si kdy v tomhle směru zažila a vlak, který na konci odjížděl mi připomněl všechno, co odjelo dávno a žádné "za 6 měsíců" se nekonalo. Tom se díval taky. Netuším, jestli to prožíval. Netuším proč se mu to líbilo. Myslela jsem si, že když se na to podívám s ním a s mým nejpevnějším přesvědčením o nás, že to bude dobrý. Nebylo. Bylo to snad ještě horší. Chtěla jsem, aby mě objal pevněji, aby mi nebylo tak do pláče. Bohužel jsem položila otázku a spustilo se to tentokrát všechno. A brečela jsem ještě dlouho potom, co odešel a dlouho po tom jsem měla na srdci škrábance od vlaku, co v tom podělaným filmu nakonec odjel.

V noci se mi přitížilo. Nešlo mi spát a dívala jsem se na strop. Na starý známý světelný čtverce skrz tabulky oken, co se postupně přehoupávaly z leva do prava, když projelo auto. V pokoji byla zima. Největší obavy, že to v co nejvíc věřím je stejně nenaplnitelné a krátké jako ve filmu, že já jsem ještě v noční Vídni a Tom už je o x let později v Paříži. A že to tak funguje všude na světě. Nechci tomu nikdy věřit.

"Say goodbye!"
"Goodbye."
"Goodbye."
"Au revoir."
"Later..."

Není fér, že vždycky když si prožiju něco v plným rozsahu a uvědomím si to, tak to najednou musí "zmizet"