Moje sestra.
Moje sestra je vzácný druh mrchy. Je to mrcha vypočítavá a netrápí ji to.
Myslím, že si to někdy i uvědomuje, ale stále ji to netrápí.
(Tom by mi určitě říkal, ať takhle nemluvím o rodině, ale tohle je realita a přesto mám sestru ráda, jenom jí nerozumím. Vůbec.)
Takže zpět k té mrše.
Problém s odebíráním oblečení je oboustranný. Nicméně nutno podotknout, že rozdíl je ve vnímání každé z nás. Zatímco já si poslední roky půjčuju asi dva kusy jejího šatníku - černou sukni a legíny (obojí má sestra double) a to jen z důvodu, že tyto důležité kusy nemám a vím, že sestra na nich citově nelpí a když se zeptám tak půjčí, sestra si půjčuje vždy kus, který se jí líbí a zrovna se jí hodí a je to taky vždycky ten jediný kus, který odmítám půjčovat, protože je to můj dost oblíbený kus.
Sestra většinou začne hysterický záchvat na téma - pořád mi to bereš a vytaháváš (faktem je, že legíny se po vyprání opět zmenší, ale co), běhá po bytě, hlasitě křičí, nadává všem kolem, nenávidí mě a považuje mě za odpornou krávu. pak vyrukuje s tím, že už si zvykla na sukni a v podstatě mi ji nechala a že tohle a tamto. Načež já vzpomínám na černé šaty, které jsem jí výslovně zakázala a které si opakovaně nadále půjčovala, i když věděla, jak na nich lpím. Taky jsem to přestala řešit.
Dnešní situace - sestra se klasicky chystá do práce, suverénně si oblíká můj nejoblíbenější svetr a obouvá boty.
"Sestro, vrať mi ten svetr!"
"Ne, já nemám žádnej čistej svetr!" (Ne její posteli se v bordelu válí dva stejně velké, plandavé svetry normálně čistě vonící)
"Ne, tenhle svetr ne, sundej ho." (Večer je kvíz, takže bude naprosto nepoužitelně načichlý hospodou)
"Ne. Já ho potřebuju."
"Sundej ho!"
"Ne!"
"Dělej, sundej ho, půjči si jakejkoliv jinej z mé škříně."
"A máš tam snad nějakej podobnej?"
"Nevím. Dej mi ten svetr."
"Ne."
Nakonec s hysterií sobě vlastní nadává opět na legíny (které jsou vyprané a smrsknuté na mé židli, nevadí), sundává svetr a má blizoučko v výbuchu. Její dva argumenty "stejně jsem ho měla už včera" a "vždyť Ty v něm stejně nikam nejdeš" raději přeslechnu.
Mezitím nenápadně mizí do pokoje. Je ticho. Takže jasně vím, co se stane. Vím to vždycky, je průhledná jak papír. Sestra se tiše obléká, obouvá a bez větší hysterie odchází. Jdu se podívat do pokoje a potvrzuji svou domněnku, že sestra utišila hysterii prostě tak, že ten svetr nenápadně sbalila s sebou a odešla. Přemýšlím, jestli je to vrchol drzosti, provokace, sobeckosti nebo jenom nerozumím řeči jejího kmene...
Sestra tohle umí. Umí slíbit, že vyvenčí psa a umyje nádobí a že předtím jen doprovodí F. kousek. Vrátí se úspěšně v 10 večer, protože když se zavřou dveře má jistotu, že psa někdo bude muset vyvenčit a na ni se čekat nemůže. Svou rozdělanou bábovku taky nechá v troubě, protože máma to přece dodělá. Určitý podíl na tom všem má samozřejmě rezignovaný přístup Muchy, která to nádobí stejně vždyck za Báru umyje. Ale sestra na tom staví svůj pohodlný život.
O tom, jaká je moje sestra amorální bych mohla psát ještě dlouho a nejednalo by se ani o svetr ani o venčení psa. Například o jejích vztazích a životě, který nezná žádné hranice typu "nezrazovat milované lidi" a tak dále. Ale to už je příliš osobní a hlavní je, že sestře to v hlavě problémy nedělá. Přijde jí to v pořádku. Všechno.
Jistě by i ona o mě dokázala napsat, jak jsem odporná, zlá, protivná a prohnaná sestra. Asi jsem, ale aspoň to nepovažuju za správný.
Achjo.