Velice náročný večer a později noc a vůbec.
Nemá cenu asi rozbabrávat nějaký pochody mezi mnou a Tomem. Já hodně brečela a byla jsem citově rozložená, on se tvářil jako štěně a snažil se hodně mluvit. Pravdou je, že tolik hnusů, co tuhle noc jsme si vzájemně ještě nepředali. Křik, nadávky, podpásovky, urážky a oddělení.
Ráno jsem měla pocit, že jsme to oba vstřebali. Hezkej den. Funkční, klidný, odpočinkový a Tom se chvilku koukal, jak někdy dávno před hádkama a já doufala, že aspoň takhle to skončí vyrovnaně.
Samozřejmě pak zásek a skončili jsme tam, kde v noci.
Aktuálně píšu po dalším alkoholu. Po roce jsem se viděla s panem O., což bylo vlastně docela šokující, ale jak sám řekl, s některými přáteli se navazuje, jako by od posledního setkání uběhl jen den. Taky že jo. Tak jsem poslouchala o jeho vysnění lásce a říkal o ní přesně to, co jsem včera potřebovala slyšet od Toma. Jenže proč...
Se Špaget jsme chvíli mluvily o lásce, vztazích a podmínkách. Stejně jako jsme hodnotily jakési naše pavztahy. Po vyslechnutí zpovědi o víře pana O. jsem si konečně dovedla připustit, že ve všech vztazích, který se nedařily, byl společný jmenovatel - já. Spočítala jsem si, kolik věcí jsem kdy udělala a kolik jsem si jich nechala i do vztahu s Tomem. Moc.
Ypsilon byl silnej člověk, a vyrovnanej v něčem natolik, aby mi mohl dávat lekce a aby se nevzdával, když mě chtěl k něčemu dokopat. Tak jsem jsem automaticky přebrala, že tak to je, že takovýho chlapa potřebuju. Teprve tady nad propastí s Tomem musím sobě i jemu přiznat, jak špatný postoje k tomu mám. Že dokážu žbleptat tisíc hodin o důvodech, příčinách, průběhu i následcích, ale v praxi se neděje nic. (A že tohle se dlouho dělo i s PPP - probírat hodiny a hodiny, co se mi děje a proč a dál si ujíždět i s tím vědomím na záchvatech, yes)
Klasická rovnice - teoreticky vím, v praxi hovno. Špatnej model. Takže jsem si udělala zase barikádu výhovorek, proč něco nejde a nemůžu a dokážu to perfektně rozebrat do detailu. Výsledkem ovšem není nic než rozpad. Sedím pak nad Tomem, máchám mu před očima argumentama a výlevama a čekám až mě k tomu nějakým zázrakem donutí, až bude ta správná chvíle!
Asi jako mlácení do zdi, dřív než mi na hlavu spadne kus omítky, pak možná budu spokojená a do zdi přestanu mlátit samovolně.
Vím, že být víc třeba jako Špaget, bez komentářů udělám, co je v mých silách a nebudu zoufale cákat slzama okolo, aby mě někdo pochoval a pohladil. Alibismus a úlet mimo reálný žití. Pak se koukám na hrnek s fotkou, kde to vypadá idylicky a dochází mi, že prostě nejsem ona, ale že bych možná měla být. Jinak budu vždycky jen cyklit ve srancích vlastních strachů, zato z precizně sepsaným důkazem.
Musím spát. Zítra musím fungovat. Nevím jak.
Už teď mi Tom strašně chybí.