Tělo spustilo očistu. Drasticky mi odumírá, asi je vyčerpaný nejen zevně, ale hlava mu dává taky od Silvestra dost zabrat. A všechny ty nevyřešený emoce, dohady, strachy a stresy, který jsou normální v těchhle obdobích se vyplavují v podobě nemoci.
Čístka pracuje v těle i v hlavě. V podobě potoků slz a velké bolesti někde na srdci asi jako ve chvílích tehdy s M., podobně se cítím, ale ještě jsem nevypláchla všechno, takže tupá vyprázdněnost zatím nenastala. Snad přijde brzo. Doufám v to.
Už několik dní mi nebylo dobře, v krku se cosi dělo a já nadále zabejčeně dělala, že nic a jsem si stoprocentně jistá, že teď nemoc přišla, aby mě stopla, abych si lehla a přestala neustále stresovat zbytečným ukusováním a kávou a nechala prostor pro regeneraci. Pořád ještě vzdoruju a snažím se to přelstít. Za chvíli jedu na pohotovost.
Dvě rána, dva večery. Obě rána jsem se probudila a nebylo tam nic. Vstala jsem a začala fungovat s takovou tou švěže ranní nadějí, že svět se točí a tak to klape. Oba večery velice smutné s touhou konečně se vybrečet a říct někomu něco. Tyhle pocity ve mě nahlodal film. (Možná je to vrchol naivity, ale když přijde film, ve správnou dobu o správném tématu, správně natočen, často ve mně něco otevře) Ten film se jmenuje Before sunrise. A jeho děj i konec i obě postavy mě rozsekaly na nejzákladnější částečky, které potřebovaly oprášit a zasadit zpátky do celku.
Viděla jsem v tom Toma. Sebe. M., pocity, které reálně byly a ve které už mám jen malinkou víru. Bylo to tam všechno jako na talíři, ukázáno se vším, co jsem si kdy v tomhle směru zažila a vlak, který na konci odjížděl mi připomněl všechno, co odjelo dávno a žádné "za 6 měsíců" se nekonalo. Tom se díval taky. Netuším, jestli to prožíval. Netuším proč se mu to líbilo. Myslela jsem si, že když se na to podívám s ním a s mým nejpevnějším přesvědčením o nás, že to bude dobrý. Nebylo. Bylo to snad ještě horší. Chtěla jsem, aby mě objal pevněji, aby mi nebylo tak do pláče. Bohužel jsem položila otázku a spustilo se to tentokrát všechno. A brečela jsem ještě dlouho potom, co odešel a dlouho po tom jsem měla na srdci škrábance od vlaku, co v tom podělaným filmu nakonec odjel.
V noci se mi přitížilo. Nešlo mi spát a dívala jsem se na strop. Na starý známý světelný čtverce skrz tabulky oken, co se postupně přehoupávaly z leva do prava, když projelo auto. V pokoji byla zima. Největší obavy, že to v co nejvíc věřím je stejně nenaplnitelné a krátké jako ve filmu, že já jsem ještě v noční Vídni a Tom už je o x let později v Paříži. A že to tak funguje všude na světě. Nechci tomu nikdy věřit.
"Say goodbye!"
"Goodbye."
"Goodbye."
"Au revoir."
"Later..."
Není fér, že vždycky když si prožiju něco v plným rozsahu a uvědomím si to, tak to najednou musí "zmizet"