Setkání s Kubrickem

17. února 2014 v 8:11 |  Bez logiky věci
Zápisek z autobusu.

"Vržení do prostoru, ohraničené pouze pěnezmi v tašce, plněním základních potřeb a odjezdem autobusu. Příště volit jinou cestu... stop, spolujízda...
Sedím v autubusu, vedle zapadá slunce. Před chvílí objetí nějak propojenýho člověka. Myšlenky na smsku, kterou jsem vlastně chtěla dostat přesně v tom znění, abych mohla napsat, že to nevadí, že toho je mnohem víc ve světě a kolem a dál.
Neznámý původ pochybných emocí při odjezdu. Beru zápisník a vztekám se, proč mám sedadlo za řidičem. Chvíli na to se z řidičova rádia ozve "When the music's over..." a já propukám v podivný absurdní smích s pláčem do kupy.
Tohle se děje vždycky, když vylezu a žiju nějak s okolím, aniž bych si násilně kuchala prostor sama pro sebe a svoje problémečky a neřešeníčka... V těchhle chvílích se taky dějou záseky nervozity a ticha. Škubání nehtů, obočí a neschopnost promluvit smysluplně. Konkrétní hrůza z faktu, že v debatě nedokážu zformovat ani částečku karambolů s Tomem. Narozdíl od jiných vztahů, kdy jsem jasně cítila kiksy. Tady na sebe týdny přehazujem hnusy a naprosto nerozumím tomu, co PŘESNĚ je tam špatně.
V tu chvíli mě chytla velká schíza a potřebovala jsem chodit v cizím prostředí naprosto sama za sebe. O chvíli později brnkla ona smska a pak jsme stály hodně blízko labutí.

Stmívá se.
Nejde psát."


Nechci se vypisovat o tom, jak mi dělá dobře se takhle setkat s lidmi, něco konrétního i nekonkrétního řešit a bavit se a být někde v zajímavým místě se psem Kubrickem a nebo si ráno mazat dobrej chleba máslem a courat se po Praze. K tomu velký množství zajímavých témat a lehce šokujících informací. Myslím, že velkou roli v tom hraje právě ta PRaha. Jakože město. V sobotu ráno klidně krásný město. Místo bloumání mezi památkama s davy turistů je tohleto vytržení prázdnýma ulicema s kočičíma hlavama a sem tam něco jako most nebo synagoga hrozně hezký. Vlastně se Prahy bojím a chtěla jsem tam odjakživa bydlet. Aspoň chvíli. Tak dlouho, abych se mohla trochu zorientovat a mít záchytný body a umět se dopravit odněkud někam sama s klidem. To mě baví na cizích městech nejvíc. Když si to tam ochočíte.

Den na to jsem hodně harmonicky mluvila s Ypsilonem, chodili jsme pod lomem a bylo mi hrozně dobře, že jemu nemusím pořád vysvětlovat, co jak je a není. Hodně jsme se zasmáli při pomyšlení na totožný problém v čakrách a ještě víc, když jsme si představili, že se jeden chodící Blok potká s druhým chodícím Blokem a dohromady jim to přijde vlastně v pořádku... nichts...
A myslím, že s Tomem se musíme potkat za pár let.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.