Skřek, vytrhaný řasy, nerozum...

26. února 2014 v 22:00 |  Bez logiky věci
Nový sady. Plot a za ním lavičky, vzpomínky, kolik suchej kytek doma ještě mám, už jen tu prvné červenou. S kočárkem po parku. Náhlej záblesk ruky s plyšovým medvídkem z poza stromu. Chuť vyzout boty i přes stálou zimu zespod.
Zpívám hlasový cvičení a mezi nima mantry. Miluji. Odpouštím. Děkuji. Miluju. Odpouštím. Děkuji. Někde v hrudníku a níž mě to hladí a zaobaluje se do měkké vaty. Venku začíná prosakovat sluníčko skrz mraky. Kočárek a ukecaný dítě po straně. Školkovský obrázky na skříňkách. Velký barevný stavební kostky různých tvarů. Vůně jako z vanilkovýho rooibose u Matějíčka. Červená kapka na uchu. Vzduch proudící pořád studeně a teplo zevnitř. Nohy v rychlým rytmu po městě.
Nikde nikdo. Naproti rty, vrada i lícní kosti totožný s Živočichem. Mráz po zádech. Spousta barevnejch notiček po zdech. Popraskaný skleněný tabulky po cestě do doupěte. Hříšný místo úplně mimo čas. Neřešení. Stoprocentní neřešení ničeho a nikoho v danou chvíli. Volný plynutí. Kolem řeky a známý obličeje ve známým teritoriu. Zapomenutý vrzání na cello.

Na stole mám teď skoro všechny řasy a šílím ze své neschopnosti udělat další krok.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.