O PPP.
Protože už jsem si dlouho nezapisovala nic o průběhu a změnách PPP, nešlo mi ani sesumírovat konkrétní body vývoje retrospektivně. Tak jsem přešla k analytické metodě - tedy růzé nákresy, grafy, průsečíky. Nejvíc do očí bijící se stalo pojetí množinové - zakreslení jedné množiny mých konkrétních znaků a projevů PPP a druhé množiny z prvků, kterými se prjevuje moje PPP poslední měsíce. Průsečík totiž neobsahoval vlastně téměř nic. Což znamená, že jsem se zásadním způsobem odklonila od mé PPP obecně.

Je to samozřejmě sepsáno heslovitě. Chtěla bych se zastavit zvláště na Záchvatech a Sladkým ve stresu.
Nedávno se mi naskytla "příležitost" zahnat depresi klasickým způsobem. Tělo vůbec nemělo chutě, vůbec se mi celkově nechtělo. Tendence řešení něčeho záchvatem NEBYLA. Dalo by se říct, že jsem si vzpomněla, když jsem viděla v rozjezdu člověka naproti jak se nenasytně cpe smažákem. Vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem pravidelně po nočním návratu domů tlačila do pusy po tmě jídlo z lednice. To bylo naštěstí krátké období. Nicméně moje hlava to vyhodnotila takto - hmm, jsem vydeptaná, je mi smutno, cítím napjetí a jsem připitá, logicky by mi mělo pomoct natláskat se doma jídlem.
Ačkoliv to byla jen experimentální úvaha, neb jsem opravdu neměla nejmenší potřebu ani chuť tohle udělat, vybrala jsem doma ty největší "hnusy", vzala si to hezky s sebou do pokoje a začala jíst. Už po jahodovým jogurtu mi přestalo chutnat a začalo se mi to velice protivit, zvlášť když jsem se podívala na hromadu piškotů přede mnou, které ještě mám sníst. Fuj. Nedojedla jsem. Bylo mi sice psychicky mizerně a podněty pro "dobrej záchvat" byly maximální, nicméně tělo ani hlava už toto nevnímalo jako žádnou úlevu, ublížení, spasení, dokonání... nic. Zabalila jsem piškoty a zalehla jsem. Ráno mě bolelo břicho a můj smutek byl stále na stejné úrovni, i během jezení i po něm. Vliv na psychiku nulový. Na uvolnění těla taktéž.Jen jsem jedla, no a...
Tohle byl asi poslední krok k uvědomění, že jsem přece jen dospěla k nějaké změně, že pro mě záchvaty přestaly mít jakýkoliv význam. Proto se nedějí.
Naproti tomu jisté jídlo pro klid duše stále funguje v podobě sladkého. Během dne na sladké chutě nemám ani nijak nesladím. Ale zkouškové bylo ukázkové období pro zvýšené nervy a potřeby cukříku, nejen k učení. Zvláště po několika hodinách sezení nad učivem s nervy napnutými od paty k vlasům jsem vycházela z pokoje pro kávu nebo cukr. Většinou se ozvalo: "Mucho, máme nějaký kokino?" (Slovo kokino mi nejvíc sedí na tu dětskou touhu po sladkosti, i když je tak protivný) Většinou sušenky. Tak jsem dvě tři vzala a zalezla zase do pokoje.
Tedy tohle funguje. Po konci zkoušek a se začátkem školy touha po kokinu upět ustala. Což vidím jako zcela NORMÁLNÍ průběh lidských a zlváště ženských emocí.
Jediný spoiler všeho jsou depresivní stavy. Jenže ty se netýkají vůbec žádného těla, jídla, vzhledu, sebehodnocení, ale jednoduchých podnětů zvenčí, které přícházejí. Jako třeba Tom nebo moje sestra a podobně. A ne všechny se mi daří dobře řešit bez PPP, ale nějak lidsky normálně. Takže dělám blbosti. Ale to už je jiná kapitola, se kterou se musím vypořádat nějak líp.
Myslím, že dobrým znakem toho co sem napsala je i tělo, které si už několik měsíců přes jakékoliv výkyvy v jezení drží stejnou hmotnost plus minus jedno kilo a reaguje pouze na pohyb, neprotažeností a křupáním v zádech. Ne že by se mi nelíbilo mít o pár kilo míň, ale věřím, že se to srovná samo, stejně jako jsem zklidněním a neřešním jídla a hlavy, shodila nadměrný 4 letní kila. Asi tak.
Hrozně mě už nebaví, rozbabrávat tyhle věci.