Valím si tady Vasilův rubáš. To mě spolehlivě rozesmívá. Bude to teď v myšlenkových skocích tam a sem.
Včera jsem opravdu viděla Hudebníka. Bylo to docela nečekané/očekávané setkání. Prvně jsme se Špaget jen tak koukaly ve tmě na sakra dobrý umělce a kupodivu se tam dalo dýchat víc než obvykle. O první pauze jsme se jen ochomejtli a pozdravili. Po druhé pauze se nečekaně zjevil Tom a já byla nevrlá... no jo...
Na konci jsem měla velkou chuť prostě jít a něco Hudebníkovi říct, abych se přesvědčila, že zase jenom vymejšlím. A tak jsem šla a bylo fajn uvědomit si, že jeho nekontakt nebyl způsobený ničím jiným, než jeho stydlivostí a neohrabaností, na což jsem po tak dlouhé době zapomněla.
Večer vlastně vůbec nešlo o nějakýho Hudebníka, ačkoliv se mi hodil do nálady. Jazz, jedna sklenka, potlačovanej kašel a Špagetka. Oběma nám to slušelo a obě jsme se chtěly mít fajn. Ale já asi i víc než Špaget. Potřebovala jsem lidi a šum kolem, protože dva týdny v posteli mezi zdmi jsou na mě moc. Špaget to nepociťovala, proto taky napsala Kvítečku, aby přišel. Takže jsme se nepřesunuli na absinth společně a nekvokaly jsme si, byl tam Tom, byl tam Kvíteček. Byla jsem nevrlá.
Ne že bych měla něco proti oběma pánům. Jen ta nálada byla jiná. Chtěla jsem být nějak jinak v jiné podobě.
Jak se čas sunul začala jsem být docela ostrá na Toma, kterej asi nic neudělal, ale nemohla jsem jinak. Šlo to samo a chvilkama jsem se cítila jak kdysi s Muchou, že ze mě lezou strašný odpornosti a neznámý hnus a vevnitř pláču, že jsem taková a že ubližuju. Navenek ani násilně žádná změna nebyla možná.
Tom samozřejmě nebyl v pohodě. Asi i Kvítek viděl, že něco tam bylo nějak špatně. Asi to cítil celej svět.
...
A jako vždy se sneslo prokletí na mou hlavu, protože kdo jinej než já má niterný problém a bylo mi řečeno, že jestli v sobě nepřestanu cosi potlačovat, tak moje vztahy budou vždycky takhle dopadat. Chtěla jsem mu dát po hubě, pak sobě a pak odjet na antarktidu umrznout. Protože i kdybych měla problém se sebou, bylo by fajn, kdyby mě mohl někdo i s tím problémem přijmout a mít rád. Nevím, proč je to možný s přáteli jako je Špaget nebo Zrzavá nebo Es a není to proveditelný s chlapama. Je to tím, že mě přátelé znají už dlouho a znají mě i bez mých krachů? A co potom M.? Ten mě znal tak i tak. Z čehož vyplývá, že prostě jen chlapi nezvládají tyhle osobnostní karamboly. Takže být v dlouhým manželství a objevit shizofrenii, co potom, do hajzlu? Potom mě muži prostě nechají, protože tyhle niterný změny oni nepřijímají a nemají rádi, takže ende.
Jasně, je to dost přitežený za vlasy, ale... ale... ale co jako... samozřejmě, že mám v sobě nějaký kiksy, ale taky se sakra snažím likvidovat a hlavně je poznávat, protože co mám dělat s něčím, co ani nevidím, ani necítím. Co dělat. Takže cesta objevování těchhle zádrhelů je dlouhá a náročná a asi to vypadá tak, že to nejvíc objevuju přes všechny chlapy, kteří mě nedokážou přijmout celistvě a myslím, že mají strach mě nějakým způsobem milovat. Moje vnitřní hnusy na ně moc září, takže nazdar.
...
Nejvíc jsem se chtěla zasmát ve chvíli, kdy mi Tom řekl, že nechci zase takovou zradu jak od M., ale přitom blablabla. A byla jsem nevrlá ten večer právě proto, že jsem se bytosně odsekla od nějakých krachů s M. nebo kýmkoliv, protože jsem cítila přesah přes kapacitu, povolila jsem kohoutek a nechala jsem to odlít. Všechno. I očekávání a násilný chtíče něčeho. Nechala jsem to běžet a zase jsem byla chviličku klidná já.
...
Potom po dlouhým připitým monologu ke mně, zjistila jsem, že na tohle řešení se můžu vykašlat. Že mám svou jistou ulitu, bezpečnou krabici, ve které jsem milá, klidná, hezká a taky tam nemám se sebou problémy. Když v ní funguju, běhají kolem mě různí lidi, ale vůbec nikoho nemusím pouštět dovnitř, nikdo ode mě nic neočekává a taky já nic nečekám od nikoho. Bavím se s kým se chci zrovna bavit, mrkám po tom, po kom zrovn chci, dělám věci, jak je aktuálně pociťuju a vůbec nemusím řešit, co ode mě kdo potřebuje k vyplnění prostoru mezi. V krabici jsem dost sympatický, tajemný a zajímavý přelud. V krabici nemusm řešit poťapaný energie, ani ty sexuální, který neprojevuju, jak by si asi někdo představoval.
...
Tom řekl, že můj problém je v těle. (No v čem taky jiným.) Já se už nedávno zamýšlela nad tím, jak vnímám některý aspekty svýho těla a že jsem třeba ve velké symbioze se svýma prsama, který beru jako můj osobní symbol ženství a rozhodně se za ně v žádným ohledu nestydím. Zatím co to všechno o břicho níž už pro mě není ani oblíbená, ani ženská "věc", to je prostě něco co od přírody mám a je mi to docela nesympatický. Kdybych byla kapitola v Monolozích Vaginy, tak by to asi znělo takhle...
"Nejsme si blízké. Ona je na mě napojená, ale nejsme spřízněné. Protože ji mám, snažím se ji chránit. Ale nechápu ji. Nevím, co po mě chce, k čemu mi slouží. Když si ji představím, vidím jen slova... slizká... červená... tekoucí...otravná... Nevím, co se mi snaží říkat. Nejsme si blízké."
A to už jsem zašla do intimních detailů svýho pojetí. Je očividný, že s něčím ve sým ženství mám problém. Nevím přesně, kde bych měla začít. Zkusím se o tom pobavit s Bachovkama a taky si možná znova přečtu Monology. Jsem odcizená od vlastního zrodu. Nicméně si stejně myslím, že to nutně nemusí znamenat, že tím pádem zůstanu jako žena naprosto nemilovaná.
Konec těmhle srancům. Mám teď potřebu být odstřižená od nějakých vztahů a podobných blbostí. Zavřít se do krabice.
Přitom jsem vymyslela po hodně dlouhý době písničku, s melodií, s gradací, s akordeonem nebo kytarou. Prostě tak.
Nejsem ani anděl
ani čert bez ocasu
jsem možná jen cvok
ale nejsem vybarvená
Nejsem z porcelánu
ani z ocele
jsem to jen já
možná trochu do modra
Prosím, koukni na mě
a viz že jsem jen žena
s rukama hladkýma a vlasy do půl zad
prosím, dotkni se mě
jsem stejná jako jiná
jako každou s rudou rtěnkou prosím měj mě rád
vlasy se cuchaj ve větru
čekám zachumlaná do svetru
až se mě všichni svatí přestanou bát
až bude dlaň na tváři vážně něco znamenat
Prosím, koukni na mě...