Březen 2014

If you wanna to be you, be you

30. března 2014 v 18:21
Po dlouhé době jsem "využila" svoje duchovní žblepty a postoje k něčemu užitečnému. Teda aniž bych tušila, že to zrovna tím směrem bude vstřebatelné.
Už ani nevím, kdy jsem se tak zaulitovala se svým duchovním růstem (říkejme tomu tak, protože nevím, jak jinak nehloupě to nazvat) před dalšími lidmi. Jednu dobu jsem na základě svéh bordelu s PPP pochopila, že nejde prostě stoprocentně otevřeně mluvit s někým, kdo to nezažil a nerozumí. Nijak tím nikoho neznehodnocuju, to je bohužel fakt. Stejně tak se mi začaly měnit některé postoje celkově v životě (ať už sklony k vegetariánství, ke skromnýmu životnímu stylu a podoma vyráběným věcem nebo ke škole, k ve společnosti důležitým věcem) a měla jsem k tomu i nové lidi, kterými jsem se mohla nechat inspirovat a se kterými jsem v tomhle mohla být za jedno. Díky třeba Fall, co se týče jejich schopností a vědomostí i bez nutnosti být oficiálně študovaná bytost a díky Ven za její zdravý, tvůrčí a udělejsisám životní styl. A tak dále.
Ale trhla jsem se tím od starých známých. Trochu i od naší domácnosti, ale to od základu dle sebe vést nemůžu, takže tady do sebe maximálně vrážíme a občas uhýbáme. A přátelé. U těch jsem věděla, že na věci nemůžou mít žádné podobné názory, protože nikdy nebyli natolik něčím dotčení, aby analyzovali podrobně skutečnosti a jevy. Plus pro ně, aspoň němají v hlavě tolik bince jako já. Ale tak se utvořila díra.
Byla jsem dost hloupá, když jsem tím pádem přestala mudrovat a jen tiše přihlížela a raději neprojevovala před nikým svoje pochody. Vytratila se tak podstatná část komunikace s drahými a přitom nebyl jediný reálný důvod obávat se, že by mě nevzali a že by mě brali jako tu divnou, rádobyduchovní Zuz, co je mimo.

Došlo mi to ve chvíli, kdy se moje Drahá sesypala. Tak nějak normálně pod nátlakem stresu a tlaku z okolí. Nezvládla ustát malej neúspěch a zhroutila se. Chvíli jsem jen seděla a koukala a nevěděla, co jí říct. Odešla jsem domů. Až další ráno jsem se zastyděla, protože Drahá se mnou byla vždycky a já s ní za jakýchkoliv okolností a vždycky jsme si byly oporou. Já jen zbaběle utekla domů... tak jsem napsala... co si o tom myslím a vyplivla jsem i pár motivačních žbleptů a doufala, že aslepoň ocení, že se snažím ji povzbudit. Její reakce mě práskla do hlavy a otevřela oči. Protože nejen že chápala, co tím chci říct, ale taky byla nesmírně vděčná a děkovala mi, že jsem skvělý "terapeut" i bez studia. Byla jsem hrozně šťastná, že jsem jí mohla v danou chvíli skutečně povzbudit. A že moje pseudoduchovní kecy mají význam pro důležité lidi.


A jsem neskonale vděčná prozřetelnosti, že moje domněnky (který sakra musím přestat tvořit) jsou mylné a že Ypsilon řekl: "V pořádku. Moc dobře vím, že z toho už nic nebude. Ale v tuhle chvíli je mi takhle fajn. Tak co. Každý jednou odejde."
Díky, díky, díky za to.


Jak si žiju, nežiju, chodím, dýchám...

27. března 2014 v 16:10 O mužské části světa
Žiju. A to je dobrá zpráva. Dneska se trochu rozepíšu. Malinko.

Věci se mají tak.
Posledních pár týdnů se docela intenzivně střetávám s Ypsilonem, většinou ne s ním samotným, ale ve společnosti dalších známých/spolubydlících/přátel a taky většinou s nějakou konkrétní činností. Žádné romantické vysedávání při vonných svíčkách se nekoná. Mucha se děsí, že si tajně chystáme svatbu a pět dětí a vůbec nebere v úvahu další okolnosti a vlastně ani to, že Ypsilona naprosto nezná a poznat nemůže. Přes to vlak nejede. Nechci, aby ho měla ráda, nechci aby se snažila přehodnotit svoje postoje, ale chci aby mě přestala šikanovat svýma emocionálníma teatrálníma projevama, když zmíním jen jméno Ypsilon. Ale to stejný by se měla naučit v rámci svýho vlastního "dochovního růstu a zenovýho klidu" i se Sestrou a Františkem a tak dále. Většinou se sejdeme při vaření, tvoření, uklízení, šťavení a tak dále. A nebo s programem někde v krčmě se zpěvem. Několikrát jsem u něj taktéž přespala a jednou došlo ke kolizi jeho a mýho smýšlení. A bylo to špatně. Od té doby jsme si vysvětlili co a jak. Ale až nedávno jsem prokoukla jeho hraní na schovku. Schovám se před Zuz a budu dělat, že nic a časem dostanu co chci, protože to je jasně a zřetelně ONO.
Rozdíl v očekávání. Já žádný očekávání (konečně!) nemám, dostala jsem se poklidně a plynule do stavu, kdy nechci žádný "vztah", nic definovanýho, nic zavazujícího, nic jakkoliv předurčujícího, na to nemám kapacitu a raději chci něco, co bude v danou chvíli plně a alles. Plně mi může fungovat spoustu vazeb a chvil, aniž by to muselo mít přesahy. Hlavně žádný domněnky a očekávání.
Momentálně mě tedy štve, že Ypsilon očekává. Hraje světu divadlo, že ne, že jsme tady a teď a že je to fajn a nic dalšího nechce, když nechci já. Ale zároveň pak dojde k situaci, kdy jdu spát a najednou už se něco chce. Najednou přijde na scénu touha po sexu (proč?proč?proč?) a doteky už nejsou zdaleka příjemně klidný a srovnaný, je mezi nima velká propast narvaná nedočkavostí. Ypsilon má v hlavě ujasněno, že MY jsme byli, jsme a budeme a že teď je nejlepší chvíle pokračovat, kde jsme před dvěma lety skončili. Já mu dost jasně řekla, že nic takovýho já nechci, že navazovat se nebude v žádné partnerské rovině, leda tak v tom, že spolu můžeme zase otevřeně fungovat a mluvit. Že nic víc z mé strany prostě nejde. A že jsem nejvíc klidná a spokojená s tím, jak to teď je. Ypsilon akceptoval, pobral a řekl, že je teď takhle taky rád a že teda žádný fyzický kontakt být aboslutně nemusí. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala vysvětlit a chovat se dle toho dál. Ypsilon se prozradil při první příležitosti, kdy se snažil přiblížit víc. Když jsem zopakovala moje stanoviska, zklidnil hormon a já byla naštvaná už jen z faktu, že jsem to vůbec musela opakovat. Ypsilon si vede v hlavě svou a vyplodil ze sebe větu "v pořádku, máme na to spoustu času"
Chtěla jsem ho zadusit polštářem.
Přemítala jsem si, jak moc jsem tohle zavinila já a jak moc bych měla distancovat svoje chování od něj, aby to zmizelo. Ale došla jsem jen k jednou záseku, který jsem ale tak radikálně usekla a rozebrala, vysvětlila a vyjasnila, že by byla od Ypsilona vyloženě drzost na tom stavět svoje city a touhy. Dál nic. Teoreticky vzato je moje symbioza s Ypsilonem dost možná navenek docela určující a dalo by se na tom vidět hodně věcí navíc. Jenže nic takovýho bych si nedovolila, kdybych Ypsilona neznala, kdybychom nebyli natolik na stejné vlně myšlení, kdybychom spolu nikdy nebyli, kdybych nevěděla, jak funguje s dalšími ženami ve svém okolí. Takže jsem pořád na stejné vlně a uvidím, jak se Ypsilon 1. sám vydeptá a vynerví, že odě mě nedostává co chce, co si sám vybásnil v hlavě ve svých očekáváních 2. uklidní a bude se chovat srovnaně jako zatím 95% společnýho času.

Poslední asi dva roky jsem se odvázala od zátěží v hlavě co se sexu týče. Řekla jsem si, že nebudu tak úzkostlivá a prostě popustila uzdy. (Ale ani tak jsem nikdy nebyla a nikdy nebudu zvláště sexuálně aktivní) Zpětně teď vidím kolik toho bylo úplěn zbytečného. Když jsme v hodině Sprachübungen probírali článek na téma "Warum haben Menschen sex?", zamyslela jsem se nad mými důvody. Nebylo to dobrý při tom souhrnu. Sex jako čistě fyzická touha - nic moc, sex jako prostředek "získání" někoho k sobě - taky špatně, sex jako projev citů a snaha udělat něco pro druhého - jednostranně taky špatně. A k tomu jeden sex tak odosobněný, že jsem si poprvé v životě připadala jako prvotřídní prostitutka. V podstatě se nabídnout a ležet jako mrtvola, uhýbat pusou, aby mě nepolíbil a v hlavě si říkat, ať už to je hotový, když už to sem zašlo. Hnus. Hodně moc špatně.
A tak teď jednoduše vůbec nepotřebuju a nechci zažívat sex, který nebude projevem oboustranného citu a souznění. Takže ve chvíli, kdy Yspilon něco nějak chtěl, dávala jsem co nejvíc najevo, že já se rozhodně v tomhle angažovat nechci a marně jsem se snažila vymyslet jediný důvod, proč bych s ním měla spát. Fyzicky i psychicky nula nula nic.
S Ypsilonem se pojí ještě jedno důležitý hledisko. Že je od základu velice volnomyšlenkářský a docela hippík, takže volnovztahy, volná láska a tak dále, proč ne. To že k tomu má i příhodný lidi a okolí, proč ne.
Viděla jsem na něm radost, když si mě doma zařadil mezi Táničku a Miš, jak byl nadšenej, že jsem mezi ně zapadla a bavila se s nima bez problému. A taky mě napadlo - jak moc jsou tohle přátelé a jak moc s nimi obcuje porůznu. A že v tom případě vůbec nerozumím jeho snaze odstranit si bloky v čakrách a neničit si tak upřímnost fyzického kontaktu s ženami. Odpovědi se mi nečekaně dostalo a mně došlo, že rozhodně nikdy v žádným případě nechci a nebudu patřit do jeho harému spřízněných duší. Že jsem to pořád já, ať už mě považuje za cokoliv. Nechci tam patřit, nechci se tak chovat a nechci být jedna z jeho žen. Jsem s ním spřízněná hodně a on to taky ví, ale zařazena být nechci.

Načež mi napsal Tom takovou smsku (z legrace, z chutě, z nálady, kdovíproč), že jsem nevěřila, že může vůbec splodit něco tak urážejícího. Srandanesranda, přišlo mi to jako výsměch.

Jinak je mi dobře. Vlastně hodně dobře.

Au revoir

Tak raději pohasnu

23. března 2014 v 20:30
Nebaví mě mít vazby. Nebaví mě řešit pokaždý, jestli to Yspilon už pochopil nebo to teprve pochopí a jestli má smysl s ním do té doby navazovat vůbec nějaký kontakty. Nebaví mě dohadovat se nesmyslně s Tomem, když stejně už ale opravdu o nic nejde a taky to očividně nemá smysl. Nebaví mě neustále čekat až se někdo někdy nějak ozve. Nebaví mě, že pan otec odmítá platit alimenty, nebaví mě, že Mucha chce, abych to řešila já. Nebaví mě, že moje sestra chodí domů pouze péct a nebaví mě, jak kašlu na život. Nebaví mě, že všichni kolem hrozně mudrujou, chtějí mě poučovat, radit, osvítit mě a přitom já bych chtěla tak leda vypnout mozek a vůbec neposlouchat nic. Ani sebe. A jenom být.
Nebaví mě, že se neumím po propadu zase vyšplhat na původní trasu. Nebaví mě docela dost věcí.

Vypínám se a jdu psát švédštinu.

Šaty dělaj člověka

23. března 2014 v 12:25 Bez logiky věci
Po včerejší návštěvě centra a dnešním moknutí s kočárkem na mě přišly úvahy o oblečení, o tom, jak mít styl nebo nemít, jak se člověk cítí v něčem a co tím chce vyjádřit a jestli chce vyjadřovat opravdu něco ze sebe pro okolí nebo spíš sám sobě.

Moje odívání se s léty měnilo pod vlivem aktuálních zájmů, oblíbených "subkultur" a celkovým okolím. Jak jinak. Chvíli jsem byla trendovní, chvíli metalovogothická, hippísácká... ale spojovacím rysem všech mých stylů zůstala jakási pohodlnost a rozervanost. Jako malá jsem pravděpodobně vypadala jako holčička, ale tam má pamět nesahá, takže se přesunu k základní škole a tam jsem rozhodně už holčička nebyla. Alespoň první stupeň si pamatuju celý v džínách, tričku a teniskách, výjimečně něco holčičího, ale spíš ne. Vlasy jsem si odmítala kdovíjak česat a prostě byl culík. A brýle. Schöne Mädchen. Když už jsem se domohla od rodičů nějakých holčičkami oblíbených kousků, stejně jsem je během chvíle rozervala na hřišti nebo nosila málokdy. Pamatuju si typické černé, lehce zvonové elasťáky s malinkou stříbrnou sponou někde v pase.Byl to hit. A když jsem je dostala, rozběhla jsem se při hraní na hospodské zahrádce, spadla a prodřela na koleni díru. Tadadamtam.
A podobně skončily všechny pokusy být elegantní, upravená, dokonalá žena. Prostě to nešlo. Ani v těch tanečních mi to příliš nefungovalo a na bílé prodloužené jsem měla aspoň černě nalakované nehty, abych nezcvokla. Vždycky se mi ty krásné dámy líbily. Měly dokonalé nehty, upravený obličej, nikdy nevyšly s mastnou hlavou, voněly, oblečení bylo vyžehlené a sladěné, spodní prádlo určitě v kompletu.
Zatímco já měla nehty buď nalakované křivolace nebo raději vůbec, vlasy jsem si nečesala a maximálně spíchla jehlicí, parfémy jsem nepoužívala, žehlení jsem nepovažovala za přínosné životu a nikdy jsem neměla obě ponožky stejné. Když se náhodou postavím na zem v lodičkách, podpatek si ukopnu o první obrubník. Tohle víceméně platí pořád. Ať už chci nebo ne. A s tím souvisí i můj vztah k módě.
Řekla bych, že můj nynější styl se dá nazvat jako vagabundgstyle. Protože mám ráda polobotky, staré oblečení a staré boty a případně barevné podivné kusy. Nepamatuju si kdy jsem naposledy byla v normálním obchodě s oblečením. Všechno mi tam připadá předražené a nesedící a nicneříkající. Zato moje touha obcházet blešáky a sekáče vzrůstá, protože když tam něco najdete, je to prostě jen jedno jedinečné něco co vám sedí. I cenou. Taky recyklované oblečení je úžasné a tak jsem byla opravdu nadšená, když mě předevčírem Tom dovedl do malebného domku, kde si paní šije oblečení z jiného olbečení a mám svetrošaty ze šály a babičkovský přešitý svetr. V mém ideálním světě jednou budu šít oblečení sama, ale to bude ještě na dlouho. Šití mě vždycky bavilo (nejpyšnější jsem byla na obal na didgeridoo, ale teď zpětně lituji skvělé bundy, kterou jsem na to roztříhala), ale nositelné oblečení nějakého střihu už je pro mě vyšší liga. Nedávno jsem otevřela Burdovu školu šití a nadšeně bádala co a jak, ale mohla jsem si stejně tak číst ve skriptech matfyzu nebo listovat slovníkem arabštiny, pochopila bych toho stejné množství. Takže zatím budu obrážet sekáče a podomní výrobce alternativních ohozů. A nejlepší na tom je, že je mi taky po letech úplně jedno, co si kdo myslí o mém oblečení.

Je to trochu vtipný, když pomyslím na Sestru, která sjíždí všechny Elle a má kvanta módních kousků. Mucha podobně. A já si chodím v tom ubohým babičkovským svetru a je mi blaze. Když započtu můj bývalý podhol, můžu být takovej hipstřík. Pěknej ňuňací den.

AnoNeAnoNe

22. března 2014 v 10:09 O mužské části světa
Poslední dobou cítím na kůži, jak rychle mi utíkají týdny. Za rohem čekají první testy, zkoušky, projektové focení, projektová publikace, happening... prázdniny...Německo?... nevím...

A zároveň se udály zase věci jenom v tichu pokoje,drobný a nenápadný a přitom hrozně velký a významný. Neumím o tom ani napsat, protože se stydím. Stydím se za to, že jsem došla k činu, který ovlivnil docela zjevně další chování Ypsilona a mrzí mě, že jsem na něm zkoušela, kam zajít a co to udělá. Poprvé v životě jsem se nechala unést vlnou povrchních a hmotných podnětů a řvoucí, mlátící srdce jsem nechala vyvztekat jako mimino, co brečí jen tak celou noc.
A pak jsem se sesypala, udělalo se mi zle, psychicky a za pár minut jsem se zdekovala na záchod z obav že se pozvracím. Udržela jsem se jen tak tak.
I teď když na to pomyslím, jede mi mráz po zádech a do toho mi buší v hlavě ty slova...
"Pořád miluju, pořád Tě miluju, můžeš mi to odpustit?"
Neměla jsem na to co říct a mrzí mě, že tomu vlastně ani nedokážu věřit. Potkat kteroukoliv jinou z minula, se kterou je zase na stejné vlně, bude ji milovat.

Chvíli jsem byla i naštvaná, že se vůbec pokusil manévrovat i po tom, co jsme si řekli v klidu uprostřed louky. I po tom. Byla to ignorace mýho Ne.

Tak jsem si všimla... že neumím říkat ne... špatně, umím to říct, ale neříkám to a potom když najednou řeknu jasně NE, nikdo to nevnímá a slyší se jen Ano a na mě už nezáleží. Jsem naštvaná, že jsem si toho nevšimla dřív.

Musím jít.

Achjo.

Naprav se čím ses pokazil...

19. března 2014 v 11:12 O mužské části světa
Včerejší večer. Bez masky. S opilostí. S maskou. S objetím.

Večer
Večer jsem měla krizi. Byla jsem v psychickém útlumu, od žaludku mě bolel snězený lipánek po předchozí večeři a zachraňovala jsem únavu kávou, která mi dala chvíli pocit, že tělo se nakopne. Samozřejmě nic takovýho nenastalo, káva na zahánění nepříjemna vždycky utlumí poslední zbytky energie. V tu chvíli se zablejsklo na obličejovéknize něco od Hudebníka, že prý jam a že prý pivo a pokec. Za minutu píše Ypsilon, že se jde na swing a že mám přijít. O další minutu později zpráva od Toma, jestli Pod koňskou hlavou třeba?! Bylo to vtipný, ale do smíchu mi nebylo. Byla jsem tak vyjetá, že jsem ani nedokázala posoudit, jestli se to fakt děje nebo jenom spím... Dikšafrined v mým podvědomí se smál jak malej, že mi to nedochází... odepsala jsem jen Tomovi a řekla si, že to nechám běžet. Ve spěchu jsem si přečetla cosi německýho o prostituci, abych aspoň tak okatě nebojkotovala učení.
Pod koňskou hlavou bylo docela prázdno. Seděla jsem dlouho sama a myslela na chybějící zapalovač k lucerničce na stole.Tom přišel a byl. Nebylo mi hej, tak jsem víc mlčela. Po velkým absinthu se zase vychrlily velký slova a úvahy, za který mi bylo skoro trapně, protože to na mě Tom vlastně nemá rád. Z reproduktorů se ozývaly samý perly... prý den je krásný a když dva jsou jako jeden. Tiše podezřívám obsluhu, že má nachystaný všechny příhodný texty jen pro mě a baví se tím, jak u toho teču kdykoliv přijdu. Mluvili jsme o tom, jak spolu nemůžem být a v momentě kdy jsem došplhala na konec s tím, že teda potřebuju prince na bílým koni s bezpodmínečnou láskou, sebrala jsem si saky paky a zamířila na swing, kde nebudu muset aspoň chvíli nic vymýšlet a generovat. A Tom se najednou postavil do absurdní role "nepustímtězůstaňapojďkemněprosím" a mě to bylo tak zvráceně příjemný, že jsem prostě už musela vypadnout. Cestou jsem dostala 3 přesvěčovací smsky, pak dva telefonáty a další tři zmeškaný plus další smsku. V prosklené kavárně tančili lidi, vzadu se zmítali Ypsilon s Táničkou a já vplula, abych nemyslela na to nepochopitelný přesvědčování. V hlavě mi běhaly otázky. Proč najednou Tom tak strašně chce, abych šla s ním, když jsme si řekli to všechno? Je to fakt jen potřeba tulit se v noci k někomu? Nebo se chlap o něco snaží jen, když odcházím za jiným chlapem? Vážně? A nebo mě chce jen držet zpět od Ypsilona, protože na něj má nějakej názor? Nebo mě má rád a neum s tím naložit? Řekla jsem si, dokud mi Tom nebo někdo nezodpoví otázku Proč, nikam nejdu... a vběhla jsem na parket a s velkým oddechnutím jsem si tančila na veselej swing s rozjařeným Ypsilonem.
Večer se protáhl a protože mi ujel rozjezd zakotvili jsme v poslední...leč... živé hospodě. Tánička okouzlovala mě a bavily jsme se sirkama, spálila jsem si prst a bavila se barmanem i okolím. Jenže přišla další smska. Chtěla jsem přece mluvit s Ypsilonem. Protože on chápe to, co já řeším s Tomem a stoprocentně by mě uklidnil jeho nadhled, chtěla jsem u něj přespat, popovídat si a vysvětlit mu trochu upřímněji bez hraní, jak to je i s ním. Situace ale byla jiná, Ypsilon byl nalazenej jinak, byl v euforii ze mě a s Táničky a ze života a nebylo na místě ho zatěžovat mým bordelem. Nechtěla jsem nikoho zatěžovat. Ani sebe. Ypsilon je pořád taky jen Ypsilon, jako já jsem já a Tom je Tom. Kolem uší mi proběhlo:
"A to jsou tvoje ženy, milenky nebo co? Hahaha."
"Bývalé milenky, obě. Hahaha. Ale mám je pořád rád. Hahaha."
Tři tečky. Byla nejlepší chvíle odejít po svých i bez rozjezdu.

Ráno
Mi přišla omluva od Toma. Přesně to, co jsem nechtěla. Ta hra z večera mi byla příjemnější. Ale s tím nehnu. Našla jsem si swingový kurzy. Taky jsem konečně aspoň otevřela word na napsání německé Erörterung a doufám, že dítko dnes nebude protivný. Večer přijde zásadní bod - buďto se odvážím udělat jasnou a upřímnou tečku nebo se zase podělám strachem, že zahazuju příležitosti, který už nemusím dostat. Doufám, že se odvážím... nechci ulpívat na věcích jen ze strachu, že nic jinýho nepřijde.

Chvíle

17. března 2014 v 20:07
A pak jednou nastane ta chvíle, kdy si uvědomíte, že nemáte žádný problém, že nic není špatně ani nijak jinak, že prostě jste a to co se vám "děje" je jenom otázka vaší zabejčené představy, že je to problém. A tělo následuje příkazů zvyku hlavy a je imunní vůči veškerým vlivům zevně, z reality.

Tak tady sedím a (ne)divím se tomu, co si tvořím za hnusy. Mohlo by se říct, že je všechno na hovno, že teď lehnu, usnu, ve spánku přestanu dýchat a až se probudím tak budu plná vůle být někým jiným... jenže nechci a nemůžu, protože stejně se nakonec tělo samovolně nadechne a já nepůjdu spát, udělám hromadu těžkých cvičení do morfologie, nacvičím doprovody na zítřek a uklidím si věci na stole. To je ta realita. A je úplně jedno jak moc kecám nebo ne.
Pod tíhou tohohle uvědomění si konečně přiznám, jak to v tuhle chvíli mám s pocitama, že je pravdou, že s Tomem být nemůžeme, protože to nejde, i kdybychom oba chtěli, protože jsme tak strašně stejní a ve stejných smyčkách. A že díky tíze všech povinností mám docela potřebu vídat se s Ypsilonem (nikoliv s ním být jako být) právě proto, jak on na tyhle věci nehraje a vzpomínky mi nahrávají, jak uvolněně a hlavně s otevřenýma očima jsem žila tu chvíli s ním. A tak to je.

Nemůžu teď dělat vůbec nic než pokračovat a v hlubší vrstvě mé "jakožedeprése" jsem vlastně docela v normálu.

P.S. 26.4. budu mít nečekaně inkoust pod kůží... a asi se z toho podělám...


Wieder auf deutsch

15. března 2014 v 10:43 Blablablabla
Es ist wichtig menie Deutschesprachkenntnisse zu verbessern, weil dieses Semester ein bischen anstrengender ist.
Es fällt mir also ein, dass ich wieder auf deutsch schreiben kann und die wichtigsten grammatischen Phänomene üben. (Weil meine Kommilitonen oft mehr als ich wissen, das ist nicht gut, meine ich...haha)
Zum Beispiel beherrsche ich keine Partizip II im Perfekt und so weiter... alsi ich schreibe auf deutsch.


Also...
Jetzt muss ich viele Hausaufgaben machen, aber ich schicke euch noch eine gute Sängerin, die auf deutsch singt.



Dnes?!?

14. března 2014 v 23:04 Zpětnývazby
(objevený rozepsaný kus z nějakého minulé tématu týdne, ale těžce výstižný)
Tohle je téma týdne.
Budu očekávat příval článků o nemožnosti dnešní doby a pár článků o skvělé nové době, případně někdo sem tam štěkne, že všichni hejtujou a jsou retro a že tohle a tamto a že je to prostě móda. Fajn.

Dnešní doba... to znamená dnes. Zamýšlím se nad budhistickými, zenovými, aztéckými a dalšími moudry, že minulost ani budoucnost se nezohledňuje, že tady a teď. Dnešní doba... znamená to dnes.
Ráno jsem se probudila, vykašlala kus plic, pomyslela na to, že stejně jednou zemřu na rakovinu plic, takže nějaká malá chřipka mě vůbec nemůže rozhodit. Nadopovala jsem se kapkami, šumáky, čajem, vincentkou. Zalehla k počítači s vidinou zápočtových testů a prací. Je to pořád stejný. Bolí mě kolem srdce, nemůžu říct, že přímo srdce, protože nějaká naděje a víra pořád zůstává a tak se orgány neleptají a drží docela dohromady. Už několik dlouhých minut mi v hlavě zní Nina Simone a Julie Delpy se nakrucuje do jejího rytmu, rukou šátrám vedle mezi peřiny, představuju si, jaký by to byl pocit, kdyby se vedle ráno probudil Tom. Pravděpodobně by mi bylo stejně, nebo hůř. Jedno by na tom ale bylo lepší, mohla bych mít dnešek vyplněný tím pevným objetím, stejným co včera večer, protože proč jindy... jindy není potřeba pevně objímat... jindy je to jistý a stálý... ale jen když se všechno hroutí, je potřeba se přitisknout víc, asi aby bylo člověku mizerně, aby se najednou zvýšila hladina emocí v těle a mohlo nás po tom o to víc bolet v žilách, když se hladina rázem sníží.
Jo. Za tohle děkuju.
Teď jsem pocítila chvilkový klid.

Z koncertu

13. března 2014 v 19:49 Životní smetiště
Hudební vsuvka. Protože přišel čtvrtek, odpadla mi zkouška s kapelou, Ypsilon dojel na buď a nebo a vzdálil se od naší společné symbiózy, celej svět teď někde žije a já mám po naducaných dnech volnější večer sama se sebou. Do háje. Není už sluníčko a ochladilo se, dopadají myšlenky na Toma, na oddělení mě od všech skutečně milujících lidí a tak dále.
Takže raději písničky ze včerejšího koncertu, který byl skvělý.