close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2014

Co tu bude za rok, třeba plavat žralok

12. března 2014 v 17:34 Příjemno
Docela mě samotnou překvapuje, jak málo myslím během dnů na Toma. Je to z velké části faktem, že je venku krásně, jsem většinu času ve škole, zpěvu, někde s někým nebo prostě mám co dělat. Každý den krásnýho počasí jsem zatím měla alespoň půl hodiny čistýho času někde mezi hodinama a spojema na meditování někde mimo, ve slunci, najezená, klidná a vyzutá.
Spousta jiných vjemů.
Ztrácí se mi tak pojem času, den není rozdělený tmou a světlem ani prostorem škola/domov, ale zahrnuje i spoustu mezichodů, do toho čas od času přijde zpráva od někoho a od někoho dalšího. A tak dále. Plno.
Na Toma myslím nejvíc před spaním, kdy se za něj potichoučku modlím. Modlení mimochodem jako takové na mě přišlo zcela samovolně před časem, hlavně v obodobí Vánoc a dál. (Proto mi udělala hrozně příjemno na duši včerejší modlitbička od Fall.)

Jsem klidná. A to je hrozně dobrej stav, i když netuším, v co všechno se to může proměnit.

Do toho se mi nejvíc líbí písnička naší kapely. Je nenápadná, ale ten text ...

Ta naše kružnice
vykroužená uprostřed pole
na břehu Lužnice
kde voněla večerem
skořice s pepřem
ve víně
němá ústřice
zůstala vzpomínka, že jsme tady spali
v kukuřici vykroužili kružnici na Lužnici
trošku jsme tady zatmněli, holky už je po prdeli
nazdar vodo, nazdar krávo, nazdar nebe, nazdar trávo

Oheň ještě dohořívá, na hlavě nám hoří hříva
mizí už poslední obrys hor
všechny lodě mizí v dálce
přijde podzim, divná práce
skončil náš poslední letní vzdor

co tu bude za rok
třeba plavat žralok
kolem pole
na břehu Lužnice
pojedem zase
v ňákým novým čase
v čase jepice
zůstala vzpomínka,
že jsme tady spali
v kukuřici vykroužili kružnici na Lužnici
co jsme toho všeho sjeli, holky už je po prdeli
nazdar vodo, nazdra krávo, nazdar nebe, nazdar trávo


Budu totiž vším, čím chcete...

9. března 2014 v 12:32 Blablablabla
Za normálních okolností bych tady teď vyvřískala deníčkovej blábol o včerejšku, ale... nějak nejsem normální já... a pak co jsou vlastně ty normální okolnosti, že.

Vykřičela bych se o tom, jaký to je zase narazit na vytušené propojení, které mělo nutně nastat, jen jsem s ním přestala kalkulovat a prostě přišlo. Jak jsem v takové chvíli byla bezradná, protože se to hrozně mělo stát a srdce mi hrozně mlátilo ze strany na stranu až do stavu nepříčetnosti.
Podvědomí hučelo, že to přijde, že to chci, protože když něco v tuhle chvíli funguje, tak to člověk vycítí a jde do toho a to co nefunguje odkládá stranou. To nefunkční jsem ale neodložila, to funkční jsem nebyla schopna stoprocentně vzít a tak jsem zůstala viset někde uprostřed...

Řekla bych taky, že to není možný, že není možný, aby se všechny moje jistý vazby s někým změnily na nevyvážený touhy z jedné strany a neúplný nebo nulový z té mé. A chci říct... že vůbec nepobírám následující model - vidíme se po letech, měsících, jsme v klidu a ve velikém přátelském souznění, pak střih, vyznání a mé zpětné dohledání informace, že se druhé straně rozpadá vztah. Nakolik je to náplasťový řešení a nakolik upřímný pochopení po čase, nemám nejmenší tušení.
Spíš náplast, nebo nevím. Nebo moje blbost. Nebo prostě nevyčerpaný emoce. Nebo sakra nevím.

Ale raději nebudu vůbec házet pojmama, jménama, přezdívkama a mýma úvaha. Došlo to k určenýmu člověku okamžitě a to je hlavní.

Venku je jaro. Pravý jaro, pevný, jistý, rozvášněný a plný nadrženejch holubů, svlýklých bund v ruce a bosých noh.
A já mám co dělat, abych to ustála. Všechno je jenom ve vědomí. Nikde jinde. Jasně, ano, ano...


Hypochondrický kvílení

5. března 2014 v 13:51 Nepříjemno
Častá situace: něco potřebuju vyřídit - zajít na úřad, odborné pracoviště, studijní etc. Někam musím zavolat a něco chtít, vysvětlovat. Představím si lidi na druhé straně, úřednice, doktorky, referentky,poradkyně, spojovatelky. Začnu z těch všech mít strach, protože budou na mě zlí a já se budu třepat a bát ještě víc a budu žbleptat nesmysly a svět vybuchne a zmizí.
Odkládám toto nepříjemno tak dlouho až se násilně dokopu z úzkostně sevřeným žaludkem a bledostí ve tváři k činu. Pak si nadávám, že jsem tak blbá a neudělala to dávno, protože teď je to komplikovanější.
V tomto ohledu budu vždycky těžce mimo z osamostatnění, protože se bojím cizích lidí a své neznalosti v dané problematice. Ačkoliv se to samozřejmě vždycky nějak udělá, vyřeší a hlavu na krku stále mám, nikdo nevytasil zpoza okýnka mačetu a neukončil své i mé trápení. Vždycky se to dá. Můžu si říct tisíc argumentů, proč nemít strach a prostě se uklidnit.

Proto mi na základce kupovala v trafice jízdenky sestra, proto jsem téměř rok chodila bez občanky s neplatným náhradním papírem o ztrátě, proto doteď knihovna neví nic o ztrátě mé registrační kartičky a o permanentce na plavání jakbysmet. Proto stále nemám novou přelepku na ISIC a nevyřešila jsem nefunkční internetovou banku. Proto mám už přes rok za uchem hnusnej strup, který den co den rozškrábu a on mokvá. Proto třeba právě teď nevím stále termín koncertu, protože bych musela agresivně jednat... achjo... a proto jsem teprve teď byla schopna reálně zvednout telefon a zavolat doktorce, jakože hned, prosím!
Průběh:
"Dobrý den, potřebuju se objednat."
"Nevím kdy, mám 14 dní úplně plno."
"Aha. Mám problémy, nevím co to může být."
"Jaké broblémy."
"Bolesti."
"Hm. Bolí vás to teď?"
(Chvíle paniky, protože když řeknu, že ne, půjdu tam za měsíc a do té doby jistojistě umřu.)
"Jo. Trochu. Ne pořád...někdy... občas...trochu..."
"Tak tedy o polední pauze, ale budou tu řvát telefony, jinam vás nenapcu. Nashle."
"Děkuju."
Cvak.

Samozřejmě osekáno a nepřesně. Ve chvílích, kdy se přemůžu někam zavolat a něco "řešit", je ze mě tupý tvor, kývající nebo zmateně žvatlající, neb prostě najednou nevím. Nevím co chci a proč to chci, když mám problém najednou to nevím a tak si cucám z palce, co mě vlastně trápí, připadám si jako idiot, protože docela nepříjemný zdravotní problém zní asi tak závažně jako ulomenej nehet a nebo protože je problém jenom v mé debilitě a panice. Telefonáty jsou ještě o něco horší než hovor z očí do očí. Telefonování nesnáším i s blízkými lidmi. V momentě kdy zvednu telefon se vezu na vlně neasertivity a ustrašenosti, takže i call centru, co mi chce vnutit cizí ledvinu bych odkývala a zdvořile řekla, že určitě rozhondě kdykoliv jistě. Promiňte, omlouvám se, jsem pitomec, jsem kazisvět, když to nechci koupit, promiňte. (Promiň, Jardo, jsem...jsem pitomec...promiň. Nuda v Brně forever.) Pak hodina paniky z ničeho.
Někdy si připadám jak malej aspergerek s dudlíkem.

A tak se vracím k doktorce, za kterou jsem se po první milé návštěvě radovala, že konečně nějaká hodná a milá a že mi ráda pomůže s čímkoliv. Pak to zvedne ježibaba, která zní, jakože moje nepodstatný simulanství nikoho nezajímá a já jsem nejen v šoku, ale začnu přemítat nad mýma miniproblémečkama oproti ženským v 9. měsíci s neotočeným mimčem a s neplodnýma dámama, s ženami bez děloh a tak.
Ve výsledku se cítím provinile a skoro se bojím tam opravdu jít a tvrdit, že mě opravdu něco bolí. Děsím se toho, že nic nenajde, řekne, že nemám žádnej důvod hysterčit a pošle mě domů a já se dalších x let neukážu, protože mi moje "neexistující" problémy budou připadat bezvýznamný a nikdy nezapomenu na to, že jsem okradla doktorku o drahocenný čas v polední pauze jako hypochondr.

Vím, že tohle všechno je otázka mojí hlavy, že kdybych se na to vybodla, vůbec by mě nazajímalo, jak zněla doktorka do telefonu a jednala bych pro klid své duše a svého těla. Mohla bych akceptovat fakt, že je jen otrávená, protože si ráno přibouchla prst do dveří auta a vyklopila si třeba oběd na plášť, když sahala po telefonu, ve kterým jsem po ní něco chtěla. Mohla bych přestat shazovat všechny svoje předtuchy a potíže a jednat. Ale proč ona sakra nemohla mluvit trochu míň nasraně? Úplně se vidím, jak několik let přehlížím potřebu návštěvy gynekoložky, protože ta poslední měla dlouhý rudý nehty a na moji žádost se zatvářila naprosto neprofesionálně otráveně a nadřazeně. Tak už mě neviděla. Teď půjdu k další, protože tahle na mě byla protivná do telefonu?! Typická schíza mého já.

A tak jsem se vykvákala. Zítra půjdu k té doktorce, ať už mě něco bolí nebo ne. (Několik nocí se mi zdá o tom, že mám velký těhotenský břicho a pociťuju nekonečnou hrůzu z toho, že poslední týdny hodně piju a čichám kouř a že to dítě umře v břiše s hlasitým křikem. Děs.)
Jsem ráda, že svítí sluníčko.
Jsem ráda, že jsem v noci nešla na jam a raději se vyspala.
Jsem ráda, že jsem poznala zase jednoho nějak silně "věřícího", ale s velice příjemným povídáním.
Jsem ráda, že každá středeční ranní cesta do školy je svým průběhem jistotou asi jako že v noci svítí měsíc. Někdy za mrakama, ale přece.

Dál jde se lesem dojít

2. března 2014 v 17:36 Ušima a Očima
A nejvíc nově právě teď a pro další dny!! Straky... MOC se těším na další album.




Mina kompisar nebo jak

2. března 2014 v 17:34 Nepříjemno
Stejný kruhy. Motají se kruhy.
Od ledna se dohaduju s Tomem. O tom a tom a vlastně pořád to stejný. Bolestivý přiznání, že to co tam reálně BYLO už tam není, protože jsme to zasypali vlastním bordelem, očekáváním z minula, tím, že oba čekáme, že to teď bude tak, jak to bylo někdy dřív a ono není, světe div se, všichni se divte, Tome, div se taky, i já se divím...vážně jo... jak jsem mohla být tak strašně tupá.

Ať už to bylo na začátku jakkoliv krásný (a to sakra bylo, i když se rychle zapomíná), je pravdou, že ještě líp než s Tomem mi bylo pár týdnů předtím, když jsem chodila do školy, do zpěvu, neměla jsem ponětí, že existuje nějaká PPP na celým světě a se Špaget jsem mrkala na fešáky jednou týdně ve starý známý krčmě. Vedla jsem děti, učila se, koukala tam a sem a byla jsem ráda, že jsem tam kde jsem. Takže docela jasně vnitřně i zevně vím, co a jak. A cítím. Faktem je, že se snažím držet se zase zuby nehty, i když to není oukej. Jako bych měla za týden umřít a už nikdy nepotkat spřízněný duše, se kterýma můžu sdílet. Jako bych si musela nutně udržet pofidérní něco s Tomem, protože jinak zemřu sama ohlodaná vlkama. PROČ mám pořád tyhle podvědomý chapadla? Vždyť vůbec a naprosto nejsem nespokojená sama, protože sama nejsem. A můžu to srovnat velice dobře - Tom, Fidla, Es a spousta dalších neměli od mala pevný přátele, i Tkanička myslím za poslední roky poznala samotu. A samozřejmě nemůžu hledat 14letý souznění s nejdražšíma někde v někom, s kým se vyspím po opileckým setkání na slepo a pak se rozpačitě držíme za ruce, kdovíproč. To by bylo teprve naivní.

Je mi líto teď psát nějaký hnusy, kterýma plaveme, ale je to jediný, co mi teď plyne z hlavy. Asi jako STOPTIME po bouři s Ypsilonem.
Dostávám se ke žvatlání o pojmech přátelé, kamarádi, milenci, lásky, spřízněný duše. A že tohle všechno já docela dost rozlišuju. Tom tohle považoval za sračky a že to mám tak strašně ohraničený. Měl pravdu. Mám. Ale zároveň do mých hranic spadají i takový vztahy, který on vůbec nemůže chápat ani akceptovat. Pavztah se Živočichem, přátelství hluboce propojené s první láskou, vztahy, asi i dosavadní spříznění s Ypsilonem, který stále cítíme, i když jsme každej jinde. To, že mě někdo může masírovat a chodit se mnou do sauny, i když není můj partner, situace, kdy se rozpláču a dojede za mnou ihned spřízněnec od své drahé přítelkyně, protože já pláču a to je důvod být se mnou. Je to čachrování s pojmama, ale hodně lidí v mým okolí takhle vztahy cítí a nevysvětluje a to je právě ono.
Jsem bohužel skeptická, co se týče "budeme přátelé", většinou se představy přátelství liší u mě a druhé strany a pak to dopadá jako zdvořilostní kafíčka s M. (kterýho už jsem mimochodem rok neviděla, cože?!) nebo škrabkání na krku při koncertě od Introverta s přesvědčením, že to je přesně to nicneznamenající dobrý spříznění a přátelství, který se zboří ve chvíli, kdy mi po třech panácích oznámí, že mě najednou po roce přece chce! Ani jedna dobrá varianta.
Proto jsem tak ráda, že teď jsme se po dvou letech konečně s Ypsilonem zase sladili na jednu vlnu, uvažujeme stejně a můžeme spolu upřímně a hezky mluvit. Díky aspoň za to.

A tak tady sedím, čumím, bolí mě břicho a cítím se kousek smutná a kousek strašně svobodná sama já.
Nedávám tomu limity.
Když mám pocit, že na tom nikomu nezáleží, už nikdy tohle víc. Vážně ne.