Poslední dobou cítím na kůži, jak rychle mi utíkají týdny. Za rohem čekají první testy, zkoušky, projektové focení, projektová publikace, happening... prázdniny...Německo?... nevím...
A zároveň se udály zase věci jenom v tichu pokoje,drobný a nenápadný a přitom hrozně velký a významný. Neumím o tom ani napsat, protože se stydím. Stydím se za to, že jsem došla k činu, který ovlivnil docela zjevně další chování Ypsilona a mrzí mě, že jsem na něm zkoušela, kam zajít a co to udělá. Poprvé v životě jsem se nechala unést vlnou povrchních a hmotných podnětů a řvoucí, mlátící srdce jsem nechala vyvztekat jako mimino, co brečí jen tak celou noc.
A pak jsem se sesypala, udělalo se mi zle, psychicky a za pár minut jsem se zdekovala na záchod z obav že se pozvracím. Udržela jsem se jen tak tak.
I teď když na to pomyslím, jede mi mráz po zádech a do toho mi buší v hlavě ty slova...
"Pořád miluju, pořád Tě miluju, můžeš mi to odpustit?"
Neměla jsem na to co říct a mrzí mě, že tomu vlastně ani nedokážu věřit. Potkat kteroukoliv jinou z minula, se kterou je zase na stejné vlně, bude ji milovat.
Chvíli jsem byla i naštvaná, že se vůbec pokusil manévrovat i po tom, co jsme si řekli v klidu uprostřed louky. I po tom. Byla to ignorace mýho Ne.
Tak jsem si všimla... že neumím říkat ne... špatně, umím to říct, ale neříkám to a potom když najednou řeknu jasně NE, nikdo to nevnímá a slyší se jen Ano a na mě už nezáleží. Jsem naštvaná, že jsem si toho nevšimla dřív.
Musím jít.
Achjo.