A pak jednou nastane ta chvíle, kdy si uvědomíte, že nemáte žádný problém, že nic není špatně ani nijak jinak, že prostě jste a to co se vám "děje" je jenom otázka vaší zabejčené představy, že je to problém. A tělo následuje příkazů zvyku hlavy a je imunní vůči veškerým vlivům zevně, z reality.
Tak tady sedím a (ne)divím se tomu, co si tvořím za hnusy. Mohlo by se říct, že je všechno na hovno, že teď lehnu, usnu, ve spánku přestanu dýchat a až se probudím tak budu plná vůle být někým jiným... jenže nechci a nemůžu, protože stejně se nakonec tělo samovolně nadechne a já nepůjdu spát, udělám hromadu těžkých cvičení do morfologie, nacvičím doprovody na zítřek a uklidím si věci na stole. To je ta realita. A je úplně jedno jak moc kecám nebo ne.
Pod tíhou tohohle uvědomění si konečně přiznám, jak to v tuhle chvíli mám s pocitama, že je pravdou, že s Tomem být nemůžeme, protože to nejde, i kdybychom oba chtěli, protože jsme tak strašně stejní a ve stejných smyčkách. A že díky tíze všech povinností mám docela potřebu vídat se s Ypsilonem (nikoliv s ním být jako být) právě proto, jak on na tyhle věci nehraje a vzpomínky mi nahrávají, jak uvolněně a hlavně s otevřenýma očima jsem žila tu chvíli s ním. A tak to je.
Nemůžu teď dělat vůbec nic než pokračovat a v hlubší vrstvě mé "jakožedeprése" jsem vlastně docela v normálu.
P.S. 26.4. budu mít nečekaně inkoust pod kůží... a asi se z toho podělám...
