(objevený rozepsaný kus z nějakého minulé tématu týdne, ale těžce výstižný)
Tohle je téma týdne.
Budu očekávat příval článků o nemožnosti dnešní doby a pár článků o skvělé nové době, případně někdo sem tam štěkne, že všichni hejtujou a jsou retro a že tohle a tamto a že je to prostě móda. Fajn.
Dnešní doba... to znamená dnes. Zamýšlím se nad budhistickými, zenovými, aztéckými a dalšími moudry, že minulost ani budoucnost se nezohledňuje, že tady a teď. Dnešní doba... znamená to dnes.
Ráno jsem se probudila, vykašlala kus plic, pomyslela na to, že stejně jednou zemřu na rakovinu plic, takže nějaká malá chřipka mě vůbec nemůže rozhodit. Nadopovala jsem se kapkami, šumáky, čajem, vincentkou. Zalehla k počítači s vidinou zápočtových testů a prací. Je to pořád stejný. Bolí mě kolem srdce, nemůžu říct, že přímo srdce, protože nějaká naděje a víra pořád zůstává a tak se orgány neleptají a drží docela dohromady. Už několik dlouhých minut mi v hlavě zní Nina Simone a Julie Delpy se nakrucuje do jejího rytmu, rukou šátrám vedle mezi peřiny, představuju si, jaký by to byl pocit, kdyby se vedle ráno probudil Tom. Pravděpodobně by mi bylo stejně, nebo hůř. Jedno by na tom ale bylo lepší, mohla bych mít dnešek vyplněný tím pevným objetím, stejným co včera večer, protože proč jindy... jindy není potřeba pevně objímat... jindy je to jistý a stálý... ale jen když se všechno hroutí, je potřeba se přitisknout víc, asi aby bylo člověku mizerně, aby se najednou zvýšila hladina emocí v těle a mohlo nás po tom o to víc bolet v žilách, když se hladina rázem sníží.
Jo. Za tohle děkuju.
Teď jsem pocítila chvilkový klid.