close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Hypochondrický kvílení

5. března 2014 v 13:51 |  Nepříjemno
Častá situace: něco potřebuju vyřídit - zajít na úřad, odborné pracoviště, studijní etc. Někam musím zavolat a něco chtít, vysvětlovat. Představím si lidi na druhé straně, úřednice, doktorky, referentky,poradkyně, spojovatelky. Začnu z těch všech mít strach, protože budou na mě zlí a já se budu třepat a bát ještě víc a budu žbleptat nesmysly a svět vybuchne a zmizí.
Odkládám toto nepříjemno tak dlouho až se násilně dokopu z úzkostně sevřeným žaludkem a bledostí ve tváři k činu. Pak si nadávám, že jsem tak blbá a neudělala to dávno, protože teď je to komplikovanější.
V tomto ohledu budu vždycky těžce mimo z osamostatnění, protože se bojím cizích lidí a své neznalosti v dané problematice. Ačkoliv se to samozřejmě vždycky nějak udělá, vyřeší a hlavu na krku stále mám, nikdo nevytasil zpoza okýnka mačetu a neukončil své i mé trápení. Vždycky se to dá. Můžu si říct tisíc argumentů, proč nemít strach a prostě se uklidnit.

Proto mi na základce kupovala v trafice jízdenky sestra, proto jsem téměř rok chodila bez občanky s neplatným náhradním papírem o ztrátě, proto doteď knihovna neví nic o ztrátě mé registrační kartičky a o permanentce na plavání jakbysmet. Proto stále nemám novou přelepku na ISIC a nevyřešila jsem nefunkční internetovou banku. Proto mám už přes rok za uchem hnusnej strup, který den co den rozškrábu a on mokvá. Proto třeba právě teď nevím stále termín koncertu, protože bych musela agresivně jednat... achjo... a proto jsem teprve teď byla schopna reálně zvednout telefon a zavolat doktorce, jakože hned, prosím!
Průběh:
"Dobrý den, potřebuju se objednat."
"Nevím kdy, mám 14 dní úplně plno."
"Aha. Mám problémy, nevím co to může být."
"Jaké broblémy."
"Bolesti."
"Hm. Bolí vás to teď?"
(Chvíle paniky, protože když řeknu, že ne, půjdu tam za měsíc a do té doby jistojistě umřu.)
"Jo. Trochu. Ne pořád...někdy... občas...trochu..."
"Tak tedy o polední pauze, ale budou tu řvát telefony, jinam vás nenapcu. Nashle."
"Děkuju."
Cvak.

Samozřejmě osekáno a nepřesně. Ve chvílích, kdy se přemůžu někam zavolat a něco "řešit", je ze mě tupý tvor, kývající nebo zmateně žvatlající, neb prostě najednou nevím. Nevím co chci a proč to chci, když mám problém najednou to nevím a tak si cucám z palce, co mě vlastně trápí, připadám si jako idiot, protože docela nepříjemný zdravotní problém zní asi tak závažně jako ulomenej nehet a nebo protože je problém jenom v mé debilitě a panice. Telefonáty jsou ještě o něco horší než hovor z očí do očí. Telefonování nesnáším i s blízkými lidmi. V momentě kdy zvednu telefon se vezu na vlně neasertivity a ustrašenosti, takže i call centru, co mi chce vnutit cizí ledvinu bych odkývala a zdvořile řekla, že určitě rozhondě kdykoliv jistě. Promiňte, omlouvám se, jsem pitomec, jsem kazisvět, když to nechci koupit, promiňte. (Promiň, Jardo, jsem...jsem pitomec...promiň. Nuda v Brně forever.) Pak hodina paniky z ničeho.
Někdy si připadám jak malej aspergerek s dudlíkem.

A tak se vracím k doktorce, za kterou jsem se po první milé návštěvě radovala, že konečně nějaká hodná a milá a že mi ráda pomůže s čímkoliv. Pak to zvedne ježibaba, která zní, jakože moje nepodstatný simulanství nikoho nezajímá a já jsem nejen v šoku, ale začnu přemítat nad mýma miniproblémečkama oproti ženským v 9. měsíci s neotočeným mimčem a s neplodnýma dámama, s ženami bez děloh a tak.
Ve výsledku se cítím provinile a skoro se bojím tam opravdu jít a tvrdit, že mě opravdu něco bolí. Děsím se toho, že nic nenajde, řekne, že nemám žádnej důvod hysterčit a pošle mě domů a já se dalších x let neukážu, protože mi moje "neexistující" problémy budou připadat bezvýznamný a nikdy nezapomenu na to, že jsem okradla doktorku o drahocenný čas v polední pauze jako hypochondr.

Vím, že tohle všechno je otázka mojí hlavy, že kdybych se na to vybodla, vůbec by mě nazajímalo, jak zněla doktorka do telefonu a jednala bych pro klid své duše a svého těla. Mohla bych akceptovat fakt, že je jen otrávená, protože si ráno přibouchla prst do dveří auta a vyklopila si třeba oběd na plášť, když sahala po telefonu, ve kterým jsem po ní něco chtěla. Mohla bych přestat shazovat všechny svoje předtuchy a potíže a jednat. Ale proč ona sakra nemohla mluvit trochu míň nasraně? Úplně se vidím, jak několik let přehlížím potřebu návštěvy gynekoložky, protože ta poslední měla dlouhý rudý nehty a na moji žádost se zatvářila naprosto neprofesionálně otráveně a nadřazeně. Tak už mě neviděla. Teď půjdu k další, protože tahle na mě byla protivná do telefonu?! Typická schíza mého já.

A tak jsem se vykvákala. Zítra půjdu k té doktorce, ať už mě něco bolí nebo ne. (Několik nocí se mi zdá o tom, že mám velký těhotenský břicho a pociťuju nekonečnou hrůzu z toho, že poslední týdny hodně piju a čichám kouř a že to dítě umře v břiše s hlasitým křikem. Děs.)
Jsem ráda, že svítí sluníčko.
Jsem ráda, že jsem v noci nešla na jam a raději se vyspala.
Jsem ráda, že jsem poznala zase jednoho nějak silně "věřícího", ale s velice příjemným povídáním.
Jsem ráda, že každá středeční ranní cesta do školy je svým průběhem jistotou asi jako že v noci svítí měsíc. Někdy za mrakama, ale přece.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.